Historie hokejové Dukly Jihlava pamatuje mnoho vynikajících brankářů, ale jenom Miloš Podhorský se může pochlubit tím, že hájil jihlavské tyče jako první (v roce 1957). Pamětník premiérového titulu se dožívá významného jubilea. Pozítří vstoupí do „klubu devadesátníků“. 
„Pan Podhorský je klubová legenda a Duklák celým srdcem. Přejeme mu všechno nejlepší a hodně zdraví. Věřím, že dorazí na listopadový galavečer, na kterém společně oslavíme 70. výročí založení klubu,“ vzkázal jednatel Dukly Bedřich Ščerban.

Miloš Podhorský byl vynikajícím gólmanem, ale stejně tak se mohl proslavit jako házenkář. V rodné Praze se nejprve věnoval tomuto sportu (již v 16 letech hrál ligu za Podolí). Hokej okouzlil Podhorského při účasti na náboru Sparty. Nejprve oblékl hráčskou výstroj.

„Byl jsem obránce a měl jsem úspěchy,“ vyprávěl se šibalským úsměvem. „Jednou jsem protihráči ´otevřel hlavu´, podruhé jsem nějaké krasobruslařce zlomil nohu, když jsem na štvanickém stadionu vletěl do nespojených mantinelů, za kterými ona stála. A tak mě raději dali do branky, abych lidi kolem sebe nelikvidoval,“ vysvětlil
Cesta Miloše Podhorského do Jihlavy vedla oklikou přes Hanou. Armáda rozpustila dva pražské kluby (ATK, Tankista), respektive jeden olomoucký (Křídla vlasti). Místo nich vznikl před sezonou 1956/57 nový oddíl: Dukla Olomouc. „Kdyby nás tehdy úplně zrušili, museli bychom jako vojáci nastoupit k bojovému útvaru,“ podotkl Podhorský.

Historické prameny uvádějí, že tým bydlel na pražském Strahově, trénoval v Kladně a hrál mistrovská utkání na jihlavském stadionu, protože olomoucká Moravia nechtěla mít ve městě konkurenta. „Ano, to souhlasí,“ potvrdil Podhorský. „Byli jsme jako kočovný cirkus,“ našel výstižné přirovnání.

V roce 1957 se klub přejmenoval na Duklu Jihlava a definitivně se přestěhoval na Vysočinu. Miloš Podhorský strávil v jeho řadách, včetně olomoucké éry, 11 sezon a oficiálně nastoupil do 98 zápasů. „Nikdy nezapomenu na triumfální návrat z Vítkovic při prvním titulu v roce 1967. Jeli jsme po staré brněnské silnici a fanoušci čekali již před Helenínem. Dojeli jsme krokem na náměstí, kde nás lidé nosili na ramenou,“ líčil nostalgicky Podhorský.
Po mistrovských oslavách pokračoval ve Vítkovicích a Třinci. Po sezoně 1972/73 dal aktivní kariéře sbohem.

Miloš Podhorský patří k brankářské generaci, která chytala bez masky a riskovala nepříjemné poranění hlavy nebo obličeje. Například hodonínský Karel Sůra skončil v nemocnici s proraženou lebkou. Následně sehnal od kanadského kolegy Setha Martina návod na výrobu drátěné laminátové masky, kterou nosili gólmani v zámoří.  

„Proplétal se ´trojka´ ocelový drát, udělal se pomyslný košíček a celé se to zalaminovalo. Rána pukem nezlomila kost, ale třeba praskla kůže,“ popsal Podhorský. „Sůra si to nechal patentovat a mně povolil, abych masky rovněž vyráběl,“ stal se v tomto ohledu tuzemským spoluprůkopníkem.

Nejdříve bylo potřeba odlít brankářovu „posmrtnou masku“ a vylít ji sádrou. Vznikla busta, podle níž se dotvořila laminátová maska, která dokonale přilnula k obličeji. „Dělal jsem masky pro gólmany u nás, v Rakousku nebo Švýcarsku, a dokonce i pro Viktora Konovalenka,“ prozradil Miloš Podhorský, že k jeho zákazníkům patřila i sovětská legenda s lapačkou a vyrážečkou.

A nebylo to jenom o maskách… Podhorský opravoval svoji výstroj, například betony. Když je dostal od čalouníka (odborné firmy neexistovaly) příliš tvrdé, rozpáral je, vyndal vycpávky a přešil. „Jeden čas jsme měli novinku – gumové betony. Při pořádné ráně se od nich puk odrazil až do soupeřovy třetiny,“ vzpomínal s úsměvem.

V civilním životě Miloš Podhorský pracoval v dělnických profesích a věnoval se masírování. Jihlavskou Duklu nosí pořád v srdci, a dokud mu to zdravotní stav dovolil, navštěvoval domácí utkání.
Od roku 2012 je držitelem Ceny města Jihlavy za popularizaci hokeje, města a zásluhy o založení klubu.