Jak vypadá cesta k profesi fyzioterapeuta v hokejovém týmu? Jakub Krajíček popisuje svou zkušenost i to, co tato práce obnáší.

Chtěl jste už od mala být fyzioterapeutem, nebo jak jste se k této práci dostal?
Původně jsem chtěl být hokejista. Já jsem hrál na střední škole za Duklu, ale koncem střední školy mi začalo docházet, že nějakou díru do světa v hokeji neudělám. Tím, že jsem na tom byl dobře ve škole, tak jsem se rozhodl pro tu cestu vysoké školy. Fyzioterapeuta jsem si vybral z důvodu, že se mi líbila ta možnost pomáhat lidem od bolesti a k tomu návratu k běžnému fungování. To, že jsem se sem vrátil, byla taky shoda náhod, ale kdybych vzal to rozhodnutí zpětně, tak toho nelituji. Jsem rád za tu profesi a i za to místo, kde to mohu dělat.

Nepřišla vám nějaká nabídka ze třetí nejvyšší české hokejové ligy? Vy hrajete hokej za Světlou nad Sázavou, tak nepřemýšlel jste, že byste třeba na chvíli seknul s prací v Dukle a zkusil to?
Ne, určitě ne. Myslím si, že nabídku jsem dostal snad jednu, ale druhá liga není tak finančně zajímavá. Za druhé je pro mě tato práce natolik naplňující a finančně dostatečně zabezpečená, že by to pro mě nemělo důvod. Takže hraji Krajskou soutěž pro radost.

Jak se liší práce fyzioterapeuta a práce kondičního trenéra v hokejovém týmu?
Práce fyzioterapeuta se oproti běžné praxi liší tím, že je to takový více řízený chaos. To znamená, že ti kluci přichází na denní bázi s různými problémy. Oproti normální práci v ambulancích bych řekl, že je zde větší tlak, co se týče toho času návratu, kvality té péče ve smyslu toho, aby byl hráč schopen plnohodnotného zatížení a neměl strach o to původní zranění a cítil se tak, jak se cítil předtím.
To znamená vrátit ho nejen do původního zdravotního stavu, ale vrátit i v plné silové i fyzické připravenosti. A co se týče kondičního trenéra, tak zde je to specifikum, že pracuje v týmovém prostředí. To znamená, že nepracuješ s jedním člověkem na bázi tréninku jeden na jednoho, ale pracuješ s větším počtem hráčů. Ten plán musí být generalizovaný pro větší  skupinu lidí a zároveň se tam hledají nějaké individuální odlišnosti na základě toho, co každý hráč potřebuje.

Edukujete hráče, aby předcházeli zranění?
Dalo by se říct, že ta edukace je samotný proces toho tréninku mimo led . Snažím se jim vysvětlovat, proč ty věci děláme, za jakým účelem a jakým způsobem to má preventivně chránit jejich zdraví a to, aby byli schopni ve zdraví schopni strávit celou sezónu.

Odkud čerpáte informace, popřípadě, co vás za poslední dobu nejvíce posunulo?
Základ mých informací je z vysoké školy, já jsem studoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze. Dále to jsou potom určitě už odborné semináře, nebo různé kurzy. Zároveň se snažím také čerpat ze zahraniční literatury a různých vědeckých studií, to je pro mě asi nejvalidnější zdroj informací.

Pokud má hráč individuální přípravu, jak s ním probíhá komunikace?
My se většinou sejdeme před začátkem letní přípravy a řekneme si, jakou formou se připravují. Dbám na to, aby mi pravidelně posílali plány, které oni absolvují. S tím, že se potom účastní našich výstupních testů, kde si ověříme tu jejich fyzickou připravenost, a na základě toho potom upravujeme i ten plán v sezóně. Rádi navazujeme na to, co se dělalo v té letní přípravě. Takže s nimi potom individuálně řešíme ten plán, co se týče té silové přípravy během sezóny.

Když měl hráč těžké zranění, například kolene, jak se řeší jeho návrat, respektive, co má za úkol kondiční trenér a co fyzioterapeut?
V první řadě je většinou odeslán k lékaři. Tam se rozhoduje, zda je potřeba nějaká operativní řešení té situace, a na základě komunikace lékaře s fyzioterapeutem se potom určuje ten následný proces. Ten se potom jednak skládá  z té samotné rehabilitace toho poraněného segmentu, potom z udržení nějaké silové a kondiční složky toho těla.
Ať už trénování zbylých částí nezraněných, nebo modifikované kondiční průpravy. Další fáze už je potom přechod na led, kdy se hráč postupně zapracovává do tréninkového procesu. Postupuje škálou různých testů, jak kondičních, tak rehabilitačních. Na základě toho se pak rozhodujeme, zda je schopen nastoupit. 

Jaké jsou vaše cíle?
Moje osobní cíle? Chtěl bych strašně rád docílit toho, že tu sezónu hráči zvládnou dobře kondičně připravení. Budeme mít nízký počet dlouhodobě zraněných hráčů, což, musím zaklepat, se za ty dvě sezóny poměrně daří. Celkově zkvalitňovat tu práci na tu míru, že se za to budu moct postavit, budu se tím moct prezentovat a potom i třeba předávat zkušenosti dál. To jsou osobní cíle a v tom týmovém by to byl samozřejmě ten postup do extraligy. A tou maximální měrou, co já tomu mohu pomoct, tak se budu snažit.

V době, kdy bylo play off, nebo klidně základní část, bylo hodně zápasů v krátkém sledu, tak jak probíhá vaše komunikace mezi kondičním trenérem a fyzioterapeutem?
U komunikace hodně záleží na tom, kolik těch zápasů je. Tam už se spíše komunikuje kdy a jak nastavit nějaký silový trénink proto, aby ti kluci z toho vytěžili maximum a abychom zároveň neriskovali nějaké zbytečné přetížení. To je asi v rámci toho kondičního trenéra. Samozřejmě s těmi hráči mluvíme potom individuálně na základě už jednak ice timu, únavy, tak se řeší konkrétní plán. Jako fyzioterapeut, tak to hlavní je ty hráče připravit na další utkání, takže tam se pracuje na věcech day to day. Pokud je tam nějaké podezření na větší zranění, tak je potřeba to vyšetřit. V play off se k těm věcem přistupuje maličko jinak, řekněme s větší shovívavostí.

Jaký je váš dosavadní největší úspěch?
Já vnímám jako úspěch to, že mohu dělat to, co dělám. Vím, že se k tomu každý nedostane, takže za tuto práci jsem rád, jsem na ni svým způsobem hrdý. Považuji to za takový osobní úspěch a potom to, že jsem mohl být součástí toho týmu ty poslední dva roky, kdy Dukla získala dva tituly. To je taky věc, kterou si asi budu pamatovat na vždycky.

Pokud má někdo cíl se stát fyzioterapeutem, co pro to musí udělat a jaká to je cesta? Musí vystudovat vysokou školu, nebo stačí nějaké střední vzdělání?
Fyzioterapeut je v současné době vysokoškolský obor, takže to nutné minimum je bakalářské vzdělání s tím, že ta kritéria pro přijetí na vysokou školu jsou relativně náročná. To znamená, že musí daný člověk projít přijímacími zkouškami, kde to síto je docela veliké a říkám. To minimum pro vykonávání této pozice v současné době, je bakalářský titul.