sou mlynáři chlapi, chlapi, když jim mlýny klapy, klapy. Takhle končí knížka Vlasty Javořické Dva mlýny. Popisuje osudy dvou mlynářských rodů, jejich strasti a radosti, a na konci už autorka ví, že jim dlouho klapat nebudou, protože přejdou pod správu státu. 

Další takovou mlynářskou publikací je povídková kniha Karla Tůmy Z českých mlýnů, kdy využil pobyt u svého strýce mlynáře a zpracoval jednotlivé humorné příhody. Podle knihy byl volně natočený film stejného názvu. 
Tohle všechno nám letělo hlavou, když jsme se blížili k Bezděkovskému mlýnu u obce Rohozná na pomezí Jihlavska a Pelhřimovska. Ten nabídl své prostory k prohlídce v sobotu 9. května v rámci Dne otevřených mlýnů. Jednalo se o jedno ze šestice podobných zařízení v Kraji Vysočina. 

Zájemci si mohli prohlédnout i Větrný mlýn v Třebíči, vodní mlýny Červený u Jemnice, Chadimův v Horních Dubenkách u Horní Cerekve, Dašovský mlýn nedaleko obce Štěměchy a Kubitův mlýn ve Strážku na Žďársku. 
Při příjezdu nás šokuje a zároveň těší zájem, ale místo k parkování se najde. Míříme k vlastnímu mlýnu, po levé straně vidíme hovězí dobytek, známku zemědělské činnosti. 
Majitelka Věra Řezníčková nás vítá v kroji a její úsměv naznačuje, že ze všech návštěvníků má velkou radost. To vše doprovodí výborný chléb, neméně výborná bábovka a skvělá káva. 

Praotec Jan
„Moc mě mrzí, že jsem se v mládí víc nevyptávala svých předků, a když mě vše kolem mlýna začalo zajímat, tak už všichni zemřeli,“ lituje, což jsou slova mnoha potomků.
U vstupu nás vítá deska připomínající významnou osobnost mlýna: Zdejší „Dolní mlýn“ postavený L. P. 1759 nechal zásadně zrekonstruovat a přestavět (1916 – 1917) Josef Bezděkovský (12. 11. 1873 – 20. 12. 1949) mlynář a hospodář, dlouholetý starosta Rohozné (1910 – 1923), okresní politik za Československou stranu lidovou, starosta Společenstva mlynářů a ředitel lidové záložny v Pelhřimově. 
Ujímá se nás Ladislav Bezděkovský, bratránek maminky Věry Řezníčkové.

„Původní mlýn postavil v roce 1759 Tomáš Bezděkovský, který sem přišel z Rožkovského mlýna. Narodil se v roce 1705, ale rod Bezděkovských je starší, protože ten nejstarší, my říkáme praotec Jan Bezděkovský, byl na mlýně v Sedleci Prčice, shodou okolností taky číslo 36, jako tady,“ vypráví Ladislav Bezděkovský. 
„Podle datace v matrikách o úmrtí, kde je uvedený i věk, tak se pravděpodobně narodil někdy kolem roku 1583, 1584. Mám zpracovanou knihu o rodu Bezděkovských, má asi sto stránek, ale zatím jsme ji nevydali. A historie se dá dohledat na webových stránkách mlýna,“ doplňuje starší syn Ladislava Jan Bezděkovský. 
Vysvětluje, že to byl právě on, kdo s Věrou Řezníčkovou před dvěma roky iniciovali na mlýně odhalení desky Josefu Bezděkovskému. Na její instalaci se podílel i finančně.

Voda náhonem  
Dozvídáme se, že na druhém konci obce Rohozná stával Horní mlýn, který provozoval František Bezděkovský, bratr Josefa. Mlýn ovšem v roce 1928 vyhořel. 
Ladislav Bezděkovský naznačuje, že zařízení, které si mohou zájemci prohlédnout, pochází z doby kolem roku 1940. Původně se na mlýn přiváděla voda náhonem. 
Náhon poháněl i elektrickou turbínu, a když bylo málo vody, pomáhal naftový agregát. Prohlížíme si dobové fotografie, které ukazují, jak mlýn vypadal v dávné historii. Následně zdoláváme i příkré schody do vyššího patra. A obdivujeme, v jaké čistotě majitelé mlýn k prohlídce připravili. 

Ladislava Bezděkovského samozřejmě těší, že mlýn se podařilo zachovat v původním stavu, i když už tam působí Řezníčkovi, nikoli Bezděkovští. 
Řezníčkovi jako potomci rodu Bezděkovských ale mají k rodovému majetku velice kladný vztah, o čemž svědčí i Den otevřených mlýnů. Věra Řezníčková připouští, že zachovat mlýn v původním stavu přináší rodině hlavně práci. 

„Je pravda, že když se provoz mlýnu v roce 1962 ukončil, prostory se staly skladištěm všeho možného. V roce 2019 jsme dostali ocenění Bartákového hrnce za ekologické zemědělství. Kamarád, který nás navrhl, říkal, že by bylo dobré mlýn ukázat veřejnosti,“ vzpomíná Věra Řezníčková.

Porušují zákaz 
To se odehrálo v únoru roku 2019 a už 1. června stejného roku se ve mlýně uskutečnil Den otevřených dveří. Paní Věra v té době zakázala, aby jí kdokoli do vnitřních prostor mlýna cokoli dával. 
„Ale chlapci mi sem na zimu cpou kola a motorky. Manžel mi sem občas dá taky nějaké drobnosti. To není tak hrozný. A jednou za rok to tady vypucuju, vyženu pavouky, myši už tady asi ani moc nejsou, protože nemají co žrát. Takže mi to týden trvá, prostory před prohlídkou uklidit, mám samozřejmě i jinou práci,“ usmívá se Věra Řezníčková. 

Netají, že vlastnit ekofarmu vyžaduje spoustu papírování, byrokracii považuje doslova za šílenou. A aby toho nebylo málo, působí v Rohozné jako neuvolněná místostarostka, čímž navazuje na práci svého předka. A chválí uvolněnou starostku Štěpánku Šteflovou, která se o obec vzorně stará. 

Pokud jde o Den otevřených mlýnů, ten rodina otevřela při nultém ročníku před dvěma roky, kdy se Věra Řezníčková o akci informovala na webových stránkách. 
Přiznává, že mnoho lidí nepřišlo, další rok akci omezila nemoc šílených krav a letos se jedná poprvé o větší akci, kdy se prodávají například perníčky, med, keramika, mošty a ve spolupráci s Asociací soukromých zemědělců i poznávání semínek, což souvisí s provozem farmy. 

Rozhodně na příští ročník, který se uskuteční 15. května, má Věra Řezníčková další plány. Přemítá, zda návštěvnosti pomohl prodloužený víkend, ale netroufá si to odhadnout.

Mnoho odnesli 
K mlýnu patřilo 50 hektarů půdy, ty zabavili komunisti a odnesli vše, co se odnést dalo. Naštěstí u mnoha věcí to nebylo možné. 
„O navrácení požádali moji rodiče v restituci, dožila se toho babička, dědeček bohužel už nikoli, a začalo se hospodařit konvenčně,“ vzpomíná Věra Řezníčková.

Pokračuje, že rodiče provozovali hospodaření pouze na orné půdě. Pak tatínek zemřel a vše převzala na svoje bedra maminka. Věra Řezníčková jako nejstarší z dcer postupně farmu přejímala. 
Její kamarád Pepa Sklenář ji doporučil i živočišnou výrobu a do začátku ovce. Říkal, že jsou to malá zvířata a pokud si na ně rodina zvykne, může si pořídit i krávy. 

„Jeden čas jsme měli i 60 ovcí. Pokud jde o skot, začínali jsme se sedmi jalovicemi a plemenným býkem plemene Aberdeen Angus. Pak se postupně živočišné hospodářství rozrůstalo,“ naznačuje Věra Řezníčková. 
Pak jim kamarád doporučil, aby přešli na ekologické hospodaření. Řezníčkovi mají čtyři děti, starší dcera končí vysokou školu obor zootechnik na Mendlově univerzitě v Brně, vydala se tedy rodinnou cestou. 
Zdeněk se vyučil opravářem zemědělských strojů, dalšímu synovi je šestnáct a do zemědělství se příliš nehrne, vidí v tom jenom práci, která mu vzala i kus dětství, ale to se může změnit.

„V sobě to má, když jsme byli nemocní, zůstalo mu to všechno na krku a zvládl to. To bylo tak, měli jsme náročné telení ve tři ráno při mínus osmnácti stupních a on jediný zůstal funkční,“ vzpomíná maminka. A učí se truhlářem, což se v zemědělství určitě taky může hodit. 

Velice zručná
Nejmladší dcera končí osmou třídu a má jasno, bude z ní právnička, ale je také velice manuálně zručná. Právník, to se určitě při podnikání také neztratí. Maminka zdůrazňuje, že všechny děti si zvolily cestu samy, rodiče je k ničemu nenutili.

Prohlížíme si postupně mlýn, prolézáme zákoutí, a v duchu si říkáme, kdoví, zda právě tenhle nenavštívila Vlasta Javořická a neinspirovala se k napsání zmiňované knihy. Jedné paní z naší výpravy se líbí telátko v nedaleké stodole, ale partner je rozhodně proti koupi, argumentuje, že balkon v paneláku by ho určitě brzy neunesl. 

Prohlížíme si i historické zemědělské stroje, které rodina zachovala pro budoucí generace. Věra Řezníčková nás ještě nabádá k výletu k rybníku Klechtavec, obdivujeme chatovou oblast v okolí a jeden člen z naší výpravy neodolá pokušení si v nádrži zaplavat. 
Vracíme se zpátky k mlýnu a loučíme se s Věrou Řezníčkovou, která má optimismu opravdu na rozdávání. A odjíždíme s pocitem, že nejen mlynáři, ale i mlynářky by si zasloužily svoji písničku.