Hned dvakrát přednášel 10. dubna v Jihlavě historik a vysokoškolský pedagog, třebíčský rodák prof. Michal Stehlík. Zatímco odpoledne vystoupil ve staré aule školy pro širokou veřejnost, už ráno se sešel ve výukovém centru VŠ polytechnické s desítkami studentů jihlavských středních škol.  

Přednášku připravilo ve spolupráci s polytechnikou Muzeum Vysočiny Jihlava. Tématem byl případ Babice z roku 1951 a letošní 75. výročí tehdejších tragických událostí. 
Historik studentům přiblížil historickou atmosféru doby po únorovém převratu 1948. Hovořil o aktuálních náhledech na pozadí babického případu, o mučení jeho zatčených protagonistů, o politických procesech v sále Dělnického domu i následných popravách. 

Přednáška pro studenty se konala doslova několik metrů od místa, kde na někdejším vězeňském dvoře stávala šibenice (dnes je zde umístěn památník obětí zinscenovaných komunistických procesů).  
Konkrétně se přednášející zabýval otázkami, zda události z podvečera 2. července 1951 ve škole v Babicích byly teroristickým činem nebo provokací a zda víme, jaká mohla být motivace tzv. babických vrahů, resp. funkcionářů a příslušníků bezpečnostního aparátu, jaké praktiky použily mocenské a justiční složky sloužící komunistickému režimu a kdo se stal jejich obětí. 

Podle Stehlíka nešlo s největší pravděpodobností o předem plánovanou provokační akci Státní bezpečnosti (StB), nýbrž o akci jednotlivce Ladislava Malého, v zásadě šílence, který se po léta opakovaně marně snažil dostat do armády a „hrál si na odbojáře“. 

StB na vzniklou situaci reagovala a využila ji k masivní a celostátně pojaté politické propagandě. Organizovány byly např. petice požadující tresty smrti pro všechny obžalované. Vznikaly dokonce propagandistické básně (např. Prostřelená legitimace) o nutnosti potrestat vrahy z řad třídního nepřítele, které se učily děti nazpaměť. 

Syndrom otevřených dveří
Historik v dialogu s jihlavskými studenty uvažoval nad otázkou, proč několik lidí v Babicích Malému uvěřilo a zda měli šanci se tragickým událostem vyhnout. V té souvislosti zmínil tzv. Syndrom otevřených dveří. 
Jakmile Malého s jeho historkou o odboji vpustili do svých domovů, dostali se lidé podle historika do bezvýchodné situace, přestože mu záhy přestali věřit, nebo z něj měli strach.

„Půjdete to nahlásit? Komu? Bezpečnosti?  Tak to by vás pravděpodobně zatkli, že pomáháte teroristům. To je syndrom otevřených dveří. Jakmile je otevřete a pustíte si domů někoho, kdo je zároveň psychopat, tak to nemá řešení… Ti lidé měli strach, ale velmi často si byli vědomi, že není cesta zpátky,“ uvažoval Stehlík.

Jak dodal, jeho vlastní pradědeček to vyřešil tím, že Malého „doslova vyhodil z baráku ve chvíli, kdy se tam začal sexuálně snažit o jeho patnáctiletou dceru…“  
Druhý silný moment komentoval historik u sedláka Antonína Plichty. Toho vykreslil jako velmi silnou osobnost, tvrdého chlapa, odbojáře, který pomáhal parašutistům, po válce byl dokonce v okresním národním výboru a měl u všech obrovskou autoritu.

„Proč ten, se svojí zkušeností, byl ochoten uvěřit někomu jako byl Malý?“ položil otázku M. Stehlík. 
Jak popsal, hovořil po letech s Plichtovou dcerou, která posléze žila na Klatovsku: „Říkala, že s Malým také byly problémy, ale že se nad tím vznášela ještě jedna věc, která je dnes také pro nás nepochopitelná. Parafrázovanou větou řečeno – no on ten Malý říkal, co chtěl táta slyšet.“ 

„Odbojář“ Malý seděl u rádia a tvrdil, že dostává zprávy. Že bude třetí válka, že v srpnu přijdou Američané, že komunismus padne. Že už to půjde, že na Slovensku už je povstání, jenom nám o tom neřekli. „Samozřejmě nic podobného nenastalo,“ shrnul M. Stehlík.  

Paradoxy dějin 
Jihlavským studentům historik nastínil několik absurdních okolností celého případu. 
Babice skončily střelbou do lidí, na místě zůstali tři mrtví a jeden těžce zraněný. Bylo to tedy jinak než u předchozích přepadů, kdy Malý a spol. komunistům pravděpodobně pouze verbálně vyhrožovali. 

V případě babických mrtvých přitom podle Stehlíka paradoxně ani nešlo o zapálené komunistické funkcionáře, které by měl chtít odboj zlikvidovat, jak bylo poté komunistickým režimem tvrzeno. 
Dva ze tří mrtvých byli do roku 1948 členy sociální demokracie. „To nejsou staří komunisté, to jsou prostě socani, kteří potom v rámci sloučení zůstali v komunistické straně. Místní učitel Tomáš Kuchtík byl velmi oblíbený u místních lidí, učil v Babicích od třicátých let… Nehledě na to, že manželka Josefa Roupce pravidelně pomáhá P. Václavu Drbolovi na faře, protože je silně věřící. A teď si z těch dějin vezměte tu černobílost těch zlých, těch dobrých, toho odboje…,“ oslovil studenty M. Stehlík. 

Absurdní okolnosti se z jeho pohledu týkaly i třetího mrtvého Bohumíra Netoličky, který byl komunistou už ve druhé generaci: „Komunisté jsou proti církvi, to je jasný. No a pak najdete v rámci bádání parte - jeho smuteční oznámení, a na něm je napsáno, že zádušní mše se koná ve sv. Martinovi v Třebíči. Takže ten konec života je stejně spjat s církví…“   

Jak funguje totalitní stát
Na realitě zinscenovaných babických procesů a jejich rychlosti historik Stehlík studentům demonstroval realitu fungování totalitního státu a stavu práva v něm. 
Jak uvedl, už 10. července 1951, tedy dva dny před samotným soudem, zasedá politické vedení ÚV KSČ v Praze (Gottwald, Slánský, Zápotocký, Široký…) a předem rozhoduje o rozsudcích a popravách. 
Odvolací soud proběhl 1. srpna. Milosti byly zamítnuty 2. srpna a hned 3. srpna mezi čtvrtou a sedmou hodinou ráno byli odsouzení popraveni. 

Soudu a popravám předcházelo mučení zatčených ve výslechových místnostech budovy v Hluboké ulici v Jihlavě. Jak popsal historik studentům, StB zatkla přes sto lidí a zároveň dostala pokyn, že soudní proces musí být do deseti dnů. 

„To s sebou neslo jeden problém,“ uvažoval, „v padesátých letech… se ti lidé museli velmi často naučit tu výpověď. A tady máte deset dnů. Takže dochází k brutálnímu násilí. Část těch odsouzených musí k tomu soudu téměř přicházet v rozstřižených papučích, protože mají tak domlácená chodidla, že v podstatě nemůžou chodit.“ 

Mnozí mají podle přednášejícího stržené nehty, povyrážené zuby, nejsou schopni se podepisovat pod protokoly. Často musí předem podepsat prázdný papír, na který se poté na stroji dopíše protokol.  
Jak popsal historik na základě existujících čtyř hodin nahrávek pro rozhlas, u soudu si souzení často mnemotechnicky pomáhají tím, že zopakují část otázky, aby si „nahodili“ navazující naučenou výpověď: „Co ty zbraně? Co se týče zbraní…“ 

Malé osudy kolem velkých dějin
Ani popravami ale pro komunisty zastrašovací akce neskončila. Michal Stehlík to v přednášce mimo jiné doložil důrazem na osudy Ludmily Plichtové, manželky popraveného sedláka Plichty. 
Ta se už během odchodu svého muže „do odboje“ ukryje v lese a nemá zprávy, co se děje. Podle manželova pokynu čeká, až se pro ni vrátí. Neví, že její syn Antonín (* 1929) byl už spolu s Malým zastřelen v bolíkovickém poli, že její manžel byl souzen a je už popraven. 

Až deset dní po popravě byla zatčena a posléze vystěhována spolu s dalšími rodinami, které byly bez jakéhokoli majetku vysídleny na sever Čech, na práci na státním statku Ploskovice. 
„Tady se k nim lidé chovali jako k ´těm vrahům z Babic´. To říkal i můj prastrýc, když ho zavřeli a šel do jáchymovských dolů - první týdny až měsíce jsme dostávali denně nakládačku od kriminálních vězňů, protože jsme byli ti babičtí vrazi,“ popsal M. Stehlík. 

Vysidlování režim uplatnil také v tzv. Akci K (nezákonná násilná likvidace klášterů a mužských katolických řeholních řádů). Jako centralizační a internační střediska pro řeholníky byly vybrány zejména kláštery ve vylidněném pohraničí a řídce obydlených oblastech. 
Ludmila Plichtová je pak během let několikrát léčena v psychiatrických léčebnách včetně elektrošoků. Na babické události ztratila paměť.  

Nejsou jedny dějiny
Babické události zcela zkreslil a otočil seriál Třicet případů majora Zemana. Scenáristé podle historika Stehlíka měli k dispozici spisy StB a některé postavy dokonce fyzicky modelovali podle reálné předlohy. 
Historik v rámci jihlavské přednášky v zásadě odmítl tezi, že byl Malý provokatérem z řad StB a že celou akci přežil. Státní bezpečnost podle něho v padesátých letech vůbec neměla žádný systém změněných identit. 

„Můj prastrýc mi vyprávěl, jak Malého potkal po dvaceti letech v Litoměřicích. Byl přesvědčen, že to tak je. Ale na to, že StB celou akci naplánovala, nemáme jediný doklad… Ony totiž nejsou jen jedny dějiny, každý dějiny prožívá jinak, v paměti jsou jinak. Historik popíše, co se patrně stalo a má na to prameny, ale paměť je mnohdy úplně opačná,“ konstatoval M. Stehlík.  

Více v tištěném vydání JL s datem 19. 5.