Vím, že si rychlá záchranná služba stěžuje, že vyjíždí zbytečně k hloupostem. Ale po mé zkušenosti v pelhřimovské nemocnici si ji příště zavolám.
Dojeli jsme na tamní pohotovost sami – já a pacient. Bylo 21 hodin. Sestřička nám zavolala pana doktora z chirurgie. Ten sice přišel, ale  na náš pozdrav ani skoro nereagoval a jen se zeptal, co potřebujeme.  Od počítače nekouknul, i na pacienta od něj mluvil. Nezměřil ani tlak, přitom viděl, že pacient špatně dýchá. Pacientovi pomohla až sestřička na jiném oddělení, kam nás poslali. Chvíli se mu ulevilo. I sestřička sama říkala, že se jí pacient nelíbí, že by měl mít vyšetření na interním oddělení, ale že za pana doktora nemůže rozhodnout. Ale poslali nás domů. Pak za necelý týden nato pacient zemřel. Selhalo mu srdíčko. 
Myslím si, že kdybychom si zavolali „rychlou“, ta by vše udělala lépe. Doktoři by se měli zamyslet, že všichni jsme lidi a všichni můžeme potřebovat jednou pomoc. Pořádnou a slušnou, ne takovou, jako předvádí na pohotovosti v Pelhřimově.