Divadelníci z několika generačních souborů jihlavské ZUŠky na jaře veřejně před publikem prezentují výstupy ze své práce, které se od září věnovali v hodinách literárně-dramatického oboru. Divadlo DIOD už hostilo dva takové divadelní premiérové večery.

První představil 26. března inscenace Od A do Z v nastudování souboru Velký Bloud a Holky jedny bláznivý souboru nazvaného Adežoteka Izakato. Druhá dvojpremiéra se pak odehrála opět před zcela zaplněným hledištěm 10. dubna.

Také tentokrát se představila dvojice souborů. Jak vysvětlují jejich pedagogové, inscenace souborů vznikají ZUŠ od počátku autorským způsobem a do hledání témat, informací i forem se výrazně zapojují sami studenti. 

Nic se nemá přehánět

Jako první vidělo publikum dubnové dvojpremiéry inscenaci Nic se nemá přehánět v podání členů souboru Už zase ta kočka. V ní se zaměřili na aspekty zrychlené stresující současnosti.

V režii pedagoga a dramatika Martina Koláře a za spolupráce dramaturgyně Markéty Ketnerové inscenaci připravili studenti Anežka Blahožová, Nina Horká, Karolína Krejčí, Viktorie Moravcová, Jan Procházka, Karolína Salmaj, Tereza Štěpničková, Koudi Vaščíková a Zoe Zemanová.

Publiku se tak představilo i několik nadcházejících maturantů. „Mohli se učit a mohli se v klidu nervovat doma, ale chtěli se nervovat tady, tak my jim to přejeme,“ uvedl jejich inscenaci před zaplněným hledištěm režisér Martin Kolář. 

Jak připomněl, jde v daném případě o zkušený soubor, jehož někteří členové už navštěvují literárně-dramatický obor déle než deset let a odehráli spoustu inscenací při premiérách v DIODu i na přehlídkách.

Soubor inscenaci připravoval o pátečních večerech. „Vždycky v září hledáme téma, o kterém budeme vyprávět nebo kterým se budeme zabývat. A našli jsme téma zahlcení a zrychlená doba, nebo tep doby, nervy z práce a z projektů a ze školy, protože o tom se v dramaťáku bavíme a najednou nám z toho vyplynulo, že to je to, o čem chceme hrát,“ představil pedagog formu práce na inscenaci. 

Jak popsal, divadelníci začali sbírat materiál na internetu, v literatuře i ve svém okolí: „Bavili jsme se o tom, co kdo slyšel nebo zažil a jak to kdo vnímá. A pak jsme psali texty, rozehrávali jsme různé improvizace, ze kterých jsme asi tak deset procent využili do toho scénáře… Měli jsme materiál ještě na další půlhodinu, ale to už bychom nedali.“   

Divadelníci formou lehce hořké komedie (s velkou mírou stylizace a nadsázky) přesvědčivě otevřeli několik situací a paradoxů, které jsou i dospělým divákům v přestresované současné době známé. Dotkli se také fenoménů syndromu vyhoření nebo užívání povzbuzujících drog. 

S naprostou aktuálností připomněli studenti realitu, kdy už v okamžiku, kdy zapínáme počítač nebo telefon, hrozíme se, co se opět dozvíme na zpravodajských nebo sociálních sítích.

Jak popsali, stresujeme se irelevantními nebo falešnými zprávami o tom, že vypadly dodávky jakýchsi léků, šimpanzi se začali systematicky vraždit a vědci jsou udiveni, v Dagestánu se protrhla přehrada, Evropané začali vnímat USA jako hrozbu, dokonce větší, než je Čína, cena pohonných  hmot roste rychleji než teploty na rovníku, Trumpovy hrozby zničením Íránu přes noc budí obavy z použití atomovky, ve Francii se zřítilo vojenské letadlo – dva mrtví… 

„Zjistili jsme, že už před přečtením těchto zpráv se dostáváme do stavu maximálního stresu s pocity ohrožení, osamění, nepochopení a marnosti. Narušení psychiky tedy nezpůsobují samotné zprávy, ale jejich očekávání…,“ konstatují postavy v představení, které satiricky zparodovalo také mediální svět. 

Problém mladí divadelníci pojmenovali jako „Nemoc šílených zpráv“. Hledali také možná řešení problému: nečíst, izolovat se od zpravodajství, utéct do divočiny, užít silná sedativa, vypnout wifinu, zahodit telefon… 

Prezentovaný tvar nadchl premiérové publikum. Inscenace končila děkovačkou v atmosféře aplausu a předávání květin.

V druhé polovině dubnového premiérového večera uvedl soubor Až nás bude víc svoji inscenaci nazvanou Umění v a(u)kci. V ní se herci zamysleli nad otázkami, co je ještě umění, a co už je jen dobře prodaný nápad, a kdo o tom vlastně rozhoduje?

Jak prozradila pedagožka souboru a režisérka Den Bláhová, pro téma se stal impulsem film o moderním umění a o tom, jakou má cenu, který byl uveden na říjnovém Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

„Tak jsem jim ten film taky pustila. Někoho to nadchlo, někoho vůbec. Tak naším cílem bylo donadchnout i ten zbytek, což si nejsem úplně jistá, jestli se povedlo. Nicméně pak už všichni pracovali na tvorbě té inscenace. Uvidíte umělecké dílo,“ popsala pedagožka divákům.  

Představení se vydalo do světa moderního, často kontroverzního umění. Zacílilo obecně na světové galerie, ale i české veřejné umělecké prostory a na konkrétní umělce, včetně současné jihlavské reality.

„Potkáváme díla, která vzbuzují obdiv, smích i vztek. Díla, která stojí miliony. A taky taková, u nichž si člověk říká: Počkej… tohle je vážně umění?“ uvedli divadelníci téma svého představení.

Spolutvůrci a herci inscenace Jasmína Demlová, Johana Honzárková, Valerie Karlíková, Jakub Klejzar, Tomáš Kubiš, Jolana Novotná, Justýna Pánková, Klára Svobodová, Mariana Šašková a Magda Vítová položili několik otázek: „Kolik stojí myšlenka? Má umění hodnotu jen tehdy, když se prodá? A může provokace změnit svět – nebo jen plní titulky a instagramové feedy? A co na to všechno říkáme my?“

Studenti se v představení zamýšleli nad fenoménem umělecké provokace. Ptali se, zda může být za umění považována např. Duchanpova Fontána (porcelánový pisoár), anebo tvorba britského výtvarníka Damiena Hirsta, který se proslavil sérií skutečných zvířat, například koní či krav, naložených do formaldehydu.

Uvažovali nad tvorbou streetartového umělce Banksyho. Zamýšleli se, zda může být výtvarným dílem vystavené „nic“, anebo do jaké míry lze přijmout tvorbu italského tvůrce uměleckých instalací Maurizia Cattelana, který vytvořil např. sochu klečícího a modlícího se Hitlera, anebo dílo nazvané Komediant - banán přilepený na zeď galerie stříbrnou lepicí páskou.

Na příkladu Pabla Picassa divadelníci zkoumali, zda lze dílo umělce oddělit od jeho reálného života, názorů či chování. Podívali se ale také na český umělecký rybníček. Z hlediska vnímání umění se konkrétně zabývali např. kontroverzně přijímanými a finančně vysoce honorovanými díly současných umělců Davida Černého nebo Krištofa Kintery.

Zásadní scénu (i podle reakcí publika) věnovali studenti ve své inscenaci právě Kinterově „třímilionové“ soše v jihlavských Smetanových sadech, svařené z trubek zábradlí někdejšího Horáckého stadionu.

Shrnuli vox populi na adresu sochy, která „hyzdí celý park“ a z lidu vůči ní zaznívají návody na využití coby praktického sušáku na prádlo, klepače na koberce nebo workoutového hřiště: „Běžte už…, udělejte pořádný záchody… Nám se na zahradě taky válí nějaký trubky. Dejte mi tři mega a svařím z toho třeba Dukla… A umělci, ti se místo reflexe jen vzájemně uklidňují, že každé dílo bylo kritizované ve své době…“ 

„Tahle socha je všechno, co jste chtěli vědět o Jihlavě, ale báli jste se zeptat… Jihlava pokaždé dokáže něčím překvapit…,“ rozesmáli studenti publikum.

Na dílo ale prostřednictvím postav nahlédli objektivně i z pozice intelektuálního uměleckého světa: „Jako dobrý. Ale upřímně, některý ty díla od Kintery se mi líbí o dost víc… Vizuální pecka to tedy není, ale koncept za mě skvělej… Na první dobrou to není…, prostě, něco tomu chybí…“    

Na adresu některých současných uměleckých děl ve veřejném prostoru zazněl v představení studentů shrnující komentář: „Když prorazíš, tak už se stačí jen podepsat…“

Třetí premiérový večer literárně-dramatického oboru ZUŠ Jihlava se v DIODu odehraje 15. května. Představí se tentokrát soubor herců ve věku okolo 15 let a dva soubory mladších žáků. Pedagogicky je vedou Markéta Ketnerová a Anna Kolářová.