Od letošního roku české právo poprvé jasně říká, že výchova dětí má probíhat bez tělesných trestů, bez duševního strádání a bez ponižování. Novela občanského zákoníku tím vysílá srozumitelný signál: násilí – fyzické ani psychické – do rodičovství nepatří. 
Odborníci však upozorňují, že samotná změna zákona nestačí. Rodiče potřebují konkrétní podporu a nástroje, jak náročné situace zvládat jinak. S tím souhlasí i nezisková organizace Women for women.
Ve veřejné debatě se často objevuje otázka, zda je zákaz fyzických trestů skutečně nutný. Vždyť „jedna výchovná“ přece nikomu neublížila. Výzkumy i zkušenosti odborníků ale říkají něco jiného.

Nevedou ke zlepšení 
Mezinárodní studie shrnující 20 let výzkumu ukazuje, že tělesné tresty nevedou ke zlepšení chování dětí, ale naopak zvyšují agresivitu, antisociální chování a problémy ve škole.
Studie nenašla ani žádné důkazy o tom, že by fyzické tresty zlepšovaly pozornost, kognitivní schopnosti či vztahy s ostatními. Naopak potvrzuje souvislost mezi fyzickými tresty a vyšším rizikem dalších forem násilí.
Je ovšem zvláštní, že dnešní šedesátníci a výš při svých debatách velice často vzpomínají na tělesné tresty rodičů a často i učitelů. 

„Měli jsme v dědině čtyřtřídku a pan řídící v koutě rákosku, kterou neváhal použít. A že bych si stěžoval doma? Pan učitel večer v hospodě řekl tatínkům, co jsme prováděli, a trest přišel ještě jednou,“ říká například pan Josef.   
„Dítě si z konfliktní situace neodnáší jen konkrétní pravidlo, ale především vzorec toho, jak se konflikty řeší. Pokud je tím nástrojem síla nebo ponížení, přenáší si tento model do dalších vztahů. To může mít dopad na jeho sebevědomí, hranice i budoucí partnerské vztahy,“ říká Kamila Šaffková, rodinná poradkyně a mediátorka z výše uvedené neziskové organizace, která se dlouhodobě zaměřuje na podporu rodičů a dětí v náročných situacích.
„Jsem vystudovaná pedagožka, ale raději pracuji v domově důchodců než ve škole. Tady mi za mou práci klienti ještě poděkují, ve škole jsou žáci neohrožený druh, a to ještě s podporou rodičů,“ vyznává se paní Marie. 

Prevence je nutná
Změna zákona přichází v době, kdy počet ohrožených dětí podle statistik roste. Orgány sociálně-právní ochrany dětí dlouhodobě řeší zhruba deset tisíc případů týraných, zneužívaných či zanedbávaných dětí ročně. 
Jen v roce 2024 šlo o 10.155 dětí, nejvíce za posledních přibližně dvacet let. Z toho bylo 838 dětí fyzicky týraných a 1218 zažívalo psychické týrání. Osm dětí pak kruté zacházení nepřežilo. 
Násilí v rodině přitom málokdy začíná extrémem. Často má podobu opakovaného ponižování, křiku nebo výchovných facek, které jsou bagatelizovány jako běžná součást rodičovství. „Tato novela je důležitým krokem k prevenci. Neřeší jen extrémní případy, ale nastavuje jasnou hranici pro každodenní situace. Říká, že dítě má právo na bezpečí a důstojnost,“ vysvětluje Kamila Šaffková.

„Když jsme zlobili, dostali jsme na zadek. Bylo nás doma šest dětí a bez výchovných pohlavků by nás rodiče nezvládli. Všichni jsme to brali jako součást výchovy a nepamatuji, že bychom proti tomu protestovali,“ tvrdí paní Eva. 
Zákon sice nastavuje jasné hranice, rodinné napětí ani každodenní konflikty ale sám o sobě nevyřeší. Mnozí rodiče chtějí vychovávat bez fyzických či psychických trestů, jen si někdy nejsou jistí, jak v náročných chvílích reagovat. 

V takových situacích může pomoci odborná podpora, která nabídne bezpečný prostor pro hledání řešení a konkrétní nástroje pro každodenní praxi.
„Mnoho rodičů nechce své děti fyzicky ani psychicky trestat. Jen ve vypjaté chvíli nevědí, jak reagovat jinak. Když jim nabídneme konkrétní nástroje a bezpečný prostor pro hledání řešení, změna často přichází rychleji, než sami čekali,“ říká Kamila Šaffková. 

Zákaz vše posune
Zákaz fyzických trestů nemá být o kriminalizaci rodičů. Je o posunu společnosti směrem k respektujícímu rodičovství a ochraně dětí před násilím – i tím, které bylo dříve považováno za normální.
„Pokud chceme přerušit mezigenerační přenos násilí, nestačí jen říct, co se nesmí. Musíme rodičům ukázat, co mohou dělat jinak. A nabídnout jim podporu ve chvíli, kdy ji opravdu potřebují,“ uzavírá Kamila Šaffková.

„Ze školství jsem raději odešel, nechci se nechat šikanovat žáky a jejich rodiči. Tatínek něco koupí škole a myslí si, že si koupil i beztrestnost pro svého synáčka. Ten si pak myslí, že si může dovolit všechno. Nedivím se, že se do pedagogické práce nikomu nechce. A rodiče mají málem strach své dítko potrestat. Když budeme této generaci umetat cestičky, co z ní vyroste?“ ptá se pan Milan.