Původně chtěl studovat medicínu, ale švagr zatočil jeho lékařskou cestu směrem ke zvířatům.
Jihlavský veterinář Karel Křen patří k jedněm z nejstarších v našem regionu. Letos 25. února oslavil 95. narozeniny. 
Rodák z Krasonic dostal po studiu na gymnáziu v Telči radu do života od manžela své starší sestry: „S medicínou neblbni. Veterina je lehčí, budeš mít jednodušší učení.“ 
Čerstvý maturant se tedy v roce 1950 nenechal přemlouvat a nastoupil studium veterinárního lékařství v Brně. Po pěti letech školy nastoupil do praxe na veterinárním středisku v Třešti. 
Jeho hlavní prací v padesátých letech bylo tlumení tuberkulózy u skotu, očkování proti slintavce a kulhavce, likvidace moru u drůbeže… „Nákaz bylo poměrně dost. Na vše ještě nebyly vakcíny, nebyla prevence, aby se zamezilo nakažlivým chorobám,“ popisuje.

Veterinární práce se dle Karla Křena kompletně změnila. V dobách jeho začátků byl hlavním zvířetem skot a koně. „Vzpomínám si, že jsem pracoval na spoustě kolik u koní. Koně přes týden pracovali na poli, v lese…, v sobotu a neděli byli doma a překrmili se, nafoukli a byla povinnost jim pomoct. Tak se jim pustila sonda přes nos do žaludku a vypouštěly se jim tak plyny. Teď už to veterináři neznají,“ referuje veterinář Křen s tím, že koňská praxe je dnes úplně jiná. „Koně jsou většinou už jen jezdečtí a těžkých plemen je velmi málo,“ dodává. 

V nadcházejících profesních letech zvládl Karel Křen na tu dobu poměrně velké pracovní cesty. Tři, přes „půl světa“, rovnou na Kubě. 
„Pracoval jsem v jihlavském inseminačním středisku v plemenářské stanici. A na Kubu hledali právě takové odborníky. Tak jsem se přihlásil.  Říkal jsem si, že když jsem měl ve škole latinu, tak nebude problém naučit se španělštinu,“ popisuje s dodatkem, že vždy měl tendenci někam vycestovat, ale v dobách minulých to nebylo jen tak. 

Kubánské mise
Poprvé se do kubánské služby dostal v letech 1964 – 67. Letěla s ním i manželka se syny – šestiměsíčním Ivanem a šestiletým Karlem. „Pobývali jsme v Santa Claře, uprostřed Kuby, a já pracoval na inseminační stanici a školil techniky,“ prozrazuje. 
Na Kubu se pak s rodinou vypravil ještě v letech 1971 – 74, to bydleli v Havaně. Potřetí, v letech 1981 – 84, mu společnost dělala jen manželka.  „Pamatuji se, že jsme tenkrát bydleli v hotelu u pláže a dívali jsme se na horizont, kde trvale plula americká válečná loď, tehdy byla Kuba úplně blokovaná,“ referuje.  

Hlavním úkolem bylo pro Kubu získat, laicky řečeno, krávu, která dá maso i mléko. Tamní skot zebu – masný typ, sice mléko dával, ale „když se dojila kráva, tak tele u ní muselo být přivázáno, aby se dala podojit a dala mléko“. 
Umělou inseminací se chovy křížily s mléčnými plemeny dovezenými z Kanady. 

Karel Křen zmiňuje raritu. Z míšení byla vychována kráva, která se stala světovou rekordmankou. Nadojila 115 litrů za den. Pro srovnání: průměrná kráva dala 30 litrů. 
Rekordmanka se jmenovala Ubre Blanka a Karla Křena k ní povolali během jeho třetího kubánského pobytu. „Zavolali mě k ní, protože nemohla zabřeznout. Když jsem k ní přišel, hlídal ji voják s puškou. Byla to totiž oblíbenkyně Fidela Castra,“ líčí jihlavský veterinář a doplňuje: „Vyšetřil jsem ji, vyléčil a měla pak potomstvo, ale to už geneticky nebylo takové, jak se očekávalo. Její telata už nedosahovala jejích kvalit.“ 

Když už je řeč o Fidelu Castrovi, Karel Křen se dostal nejen k němu, ale i k jeho bratru Ramonovi. „Byl to chovatel, po našem řečeno takový sedlák. S ním jsem byl velký kamarád. Když měl v chovu nějaké potíže, tak mi volal,“ poznamenává s dodatkem, že Češi byli na Kubě oblíbení. „Říkal nám: Checos (Češi) sí sí, bueno.  Rusiaos (Rusové) no.“ 

Šéf ústavu
Když se Karel Křen po třetí misi vrátil domů, stal se ředitelem Státního veterinárního ústavu v Jihlavě. Tam působil až do odchodu do důchodu v roce 1991. 
Nejčastější prací ústavu bylo vyšetřování případů velkých úhynů zvířat, hlavně mláďat, ve velkochovech a JZD. „Bylo toho dost. Stále nebyly vakcíny. Tehdy byly chovy v kravínech, teď vidíte dobytek na pastvě – tím, jak mají větší pohyb, mají větší rezistenci vůči nemocem. Dnes jsou i jiná plemena,“ charakterizuje.  

Když skončil ve veterinárním ústavu, tak si ve svém rodinném domě v jihlavské ulici U břízek otevřel soukromou ordinaci a držel ji až do roku 2001. Byl specialistou na císařské řezy fen. „Byla to pěkná práce, majitelé měli radost ze štěňat i z toho, že jsem jim zachránil psa,“ líčí. 

Aktivně už nepůsobí, ale když někdo potřebuje pomoc, neodmítne a v plně vybavené ordinaci pomůže… „Stále ji udržuji, ať si pak synové rozhodnou, co s ní…,“ sděluje. 
Pokračovatele v řemesle nemá. Starší syn je lékař, diabetolog a internista v Hodoníně, mladší syn je inženýr a bydlí v Krahulčí… Z vnoučat se lékařskou cestou vydalo jen jedno, ovšem do oboru očního. 
„Být veterinářem nyní je jiné. Je to boj o peníze. Už se tolik nekouká na zdraví zvířete, ale na to, kolik si kdo vydělá. Je tendence udržet zvíře co nejdelší dobu a mít z toho co největší prospěch. Bohužel…,“ hodnotí.

Velký koníček
Po změně režimu v devadesátých letech se Karel Křen začal plně realizovat ve svém velkém koníčku, a to cestování. Působil v roli průvodce cestovního ruchu. 
Na gymnáziu měl francouzštinu, ovládal angličtinu, němčinu, takže když se začalo volně cestovat, bylo pro něj celkem snadné provádět v cizině naše lidi, kteří neuměli kromě ruštiny žádnou řeč. Po světě jezdil pod hlavičkou soukromé jihlavské cestovní kanceláře. 

Byl ve Francii – jeho srdcovou záležitostí je Paříž. Ve Španělsku se střídal s manželkou. „Bývali jsme tam od května do konce září. Žena byla učitelka, tak mohla jen v období prázdnin. Pracovali jsme jako delegáti, cestovní kancelář nám vozila turisty a my jsme je prováděli,“ vzpomíná. 

Projeli dokonale celou Evropu, plus ještě Alžír, Venezuelu, Peru, Chile. 
S kamarádem, primářem neurologie Bašem, se podíval i do Tibetu. „To byl sen. Letěli jsme přes severní pól. To byla velká vzácnost,“ popisuje a líčí dál: „Přidělili nám vůz s řidičkou, která nesměla moc mluvit a vozila nás po pamětihodnostech. Bylo to místo, kam se člověk jen tak nedostal. Panovala tam zvláštní atmosféra.“

Přiznává, že chtěl procestovat celý svět, a to se mu téměř povedlo. Do Jihlavy se ale vždy rád vracel – byl tu doma, měl tu zázemí, práci. 
Profesionální deformací během cest netrpěl. „Po zvířatech jsem se nekoukal. Zajímalo mě, jak žijí lidé, jaké mají zaměstnání, jak musí mlčet a nesmí říct, co si myslí…,“ referuje.
A kdyby se mohl vrátit v čase zpět – měnil by? „Ne, to ne, měl jsem povolání, se kterým jsem byl spokojený, a cestování byl koníček.“

Zmiňuje ještě další koníček, a to myslivost. Rád jezdíval do lesa na čekanou, dívat se na krásu krajiny, seděl na posedu a pozoroval srnčí, lišky, divočáky… 
Sám byl majitelem dvou fen kokršpaněla, od kterých se z několika vrhů postupně dočkal nepočítaně štěňat. 

Aktuálně mu dělá společnost border teriér Jork. „Mám z něj radost. Chodíme na procházky k řece. Je vycvičený, přiběhne na zapískání, sedne, lehne…“. 
Zábavu mu nyní přináší televize a čtení. Chodí do knihovny a přiznává, že za 14 dnů přečte asi deset knih. Vybírá si hlavně dobrodružnou literaturu, detektivky… 
Nabízí se otázka, jestli by nestálo za to napsat o svém životě knihu? „To mě neláká. Asi před dvaceti lety jsem sepsal své vzpomínky na Kubu. Ale udělal jsem to hlavně pro své potomky, aby věděli, co jsem dělal. Aby měli na dědu nějakou památku,“ zakončuje své povídání jihlavský veterinární doyen Karel Křen.