Alžběta Rychtecká pamatuje časy, jaké by si dnešní mladí lidé už uměli představit jen stěží. Do Kozlova se z Luk nad Jihlavou přivdala za manželem Františkem už ve svých 18 letech.  
„Neuměla jsem ani držet hrábě a vdala jsem se na hospodářství. Přišla jsem, a oni měli koně a já nevím, co všechno. Byla jsem v osmém měsíci, byl podzim, dali mi nůši na krk a šlo se vyorávat brambory...,“ usmívá se dnes při vzpomínce paní Alžběta. O svého manžela přišla před sedmnácti lety, když zemřel po operaci kolena.  

V profesním životě pracovala „u silnic“ jako skladová účetní. „V roce 1981 pak za mnou přišli, že bych mohla dělat starostku, přede mnou to dělal Antonín Vrzáček, který byl v Lukách. A já říkala - v žádném případě, to já nezvládnu. Ale přesvědčili mě,“ vzpomíná.

Starostkou byla až do roku 2004, kdy starost o obec převzala její nástupkyně Milada Jiráčková. Ještě do roku 2007 jí paní Rychtecká byla nápomocná radou. V té době už ale také začala pečovat o malou místní knihovnu, o kterou se starala až do loňského roku. 
Za dlouholetou knihovnickou činnost a obětavou péči o čtenářskou obec se jí dostalo pocty loni 22. října při Knihovnické slavnosti v Havlíčkově Brodu. V rámci vyhlašování nejlepších knihoven regionu jí oficiálně poděkovala ředitelka Krajské knihovny Vysočiny Jitka Hladíková.

Časy před internetem
„Do naší kozlovské knihovny chodilo hodně lidí, i maminky s dětmi, školka...,“ ohlíží se A. Rychtecká, „máme tam spoustu pohádek, ale zájem byl samozřejmě také o detektivky nebo romantické romány. Dnes už chodí do knihovny mnohem méně lidí.“ 
Tehdy ovšem byla doba internetu a mobilů teprve budoucností, a tak knihovna mívala otevřeno každý týden a kozlovská paní knihovnice sháněla třeba i studijní literaturu pro místní omladinu. Pro odrostlejší děti, které chodily do školy ve Velkém Beranově, půjčovala v jihlavské Městské knihovně povinnou četbu. 

„Anebo přišli vysokoškoláci, že mají mít knížku, kterou nemohou nikde sehnat. Tak jsem jela do Jihlavy knížku shánět a příjemná děvčata v knihovně říkala - ježiš, to jsou staré knížky, co po nich chtějí…,“ směje se A. Rychtecká. 
Jak podotýká, s věkem bylo potřeba víc se věnovat i svému zdraví. A tak svoji práci předala následovníkům. Od ledna 2025 převzal kozlovskou knihovnu zastupitel obce a knihovník Lubomír Skula. V loňském roce měla knihovnička otevřeno dvakrát v měsíci. O její knižní fond se nadále stará regionální oddělení Městské knihovny Jihlava, ale obec nakoupila i další vlastní knížky. 
„Nejvíc jdou detektivky a červená knihovna, ponejvíc si chodí půjčovat ženy,“ komentuje současný stav věcí nový kozlovský knihovník.  

Pomáhat druhým 
Významnou součástí nezištné práce Alžběty Rychtecké pro její generační souputníky bylo od roku 2011 až do loňska předsednické angažmá v jihlavské okresní pobočce Svazu postižených civilizačními chorobami. 
Pro jeho členy organizovala dlouhá léta rekondiční pobyty s cvičením, ozdravné akce a mimořádně oblíbené zájezdy po celé republice. Cesty vedly na Lipno, do Hartmanic, Bystrého, Poličky, Litomyšle, Mikulova, Janských Lázní a na další místa. 
Připravit výjezd, to vždy znamenalo vyřídit a získat dotaci z příslušného ministerstva, připravit a vyhlásit akci, posbírat spoustu potřebných dat i finance od všech účastníků, vyřídit dopravu, pobyty, ale i garance od odborného lékaře. V tom směru paní Rychtecká oceňuje pomoc a mimořádně vstřícný přístup primáře J. Točíka z Nemocnice Jihlava. 

„Já jsem to vždycky strašně ráda dělala, ale bylo to náročné. Dlouho do večera sepisovat seznamy, dělat rozpočty, hledat nejlacinější pojišťovnu, vyřizovat pojistky. A těch papírů, co musíte vyřídit při vyúčtovávání dotace,“ popisuje paní Rychtecká. 
Mrzí ji také, že při zájezdech se nemohlo dostat na všechny: „Máme 500 členů, a do autobusu se vám jich na zájezd vejde tak 50, víc ne. A vyslat třeba dva autobusy, to už je opravdu velká odpovědnost, bylo by to organizačně nad naše síly. Za ty lidi ručíte, a vyskytly se i momenty, kdy se mi lidé pustili daleko, zabloudili a nedali ani vědět. To jsou potom složité situace.“  

V loňském roce převzala od paní Rychtecké svazovou agendu někdejší zdravotní setra, Ilona Nováková. Její předchůdkyně ale i tady zůstává na blízku s radou a pomocí. Na letošní září se chystá výprava do Podlesí na Novoměstsku. Autobusy zdražily, a tak teď senioři hledají krásná místa doma, na Vysočině. 

Potíže ale svazu působí neustálé zdražování veškerých vstupů, které činnost zdravotně postižených seniorů začíná omezovat a komplikovat. Po zdražení nájmu např. museli opustit svoji kancelář v někdejší sodovkárně v ulici U Cihelny. 
„To nás mrzelo, mohli jsme se tam sejít, domlouvat se, vybrat třeba peníze na zájezdy – staří lidé nemohu peníze posílat na účet, je to složité. Vždycky nám magistrát na nájem přispěl, ale teď už jsme museli platit 15 tisíc za čtvrtletí, a to už nám magistrát nechtěl dát,“ konstatuje někdejší předsedkyně svazu. 
Senioři tak podle ní zatím našli azyl v Senior pointu, kde mohou jednou měsíčně na hodinku, na dvě pobýt a vyřídit nejnutnější agendu. „Už za primátora Výborného nám slibovali nějakou místnost, ale nepodařilo se bohužel nic najít dodnes,“ mrzí paní Alžbětu.  

Kozlov v srdci
Ač je rodačka z nedalekých Luk, Kozlov paní Rychtecké podle jejích slov přirostl k srdci: „Myslím si, že jsou tady šikovní lidi - na vesnici ty mužský byli vždycky takoví šikovní. I když dnes jsou chlapi spíše zapálení do sportu, anebo do počítačů, doba se změnila,“ zamýšlí se. 

Také dva z jejích tří synů se dali na řemeslo, jeden je truhlář, druhý zedník. Třetí zamířil na zemědělskou školu. Dnes má paní Alžběta ve své velké rodině sedm vnoučat a jedenáct pravnoučat. 
„Řekla bych, že dřív byli lidé k sobě příjemnější,“ uvažuje, „když jsem jim jako starostka řekla, že se půjde společně něco dělat, nebyl to problém. Měla jsem skvělou spolupráci s hasiči, s družstvem, s tělovýchovnou jednotou, třeba když jsme stavěli na hřišti šatny.“    

Zásadní stavební akcí bylo v čase jejího starostování zavedení rozvodu plynu v obci. 
„Ale už dřív se obec stále upravovala, lidé si i sami dělali úpravy před domem. Dnes je to už trochu jiné, spíš je slyšet, že to je obecní a ať to někdo udělá. Popravdě, v dnešní době bych starostku dělat nechtěla,“ uvažuje A. Rychtecká. 
Dnes má více času na knížky, které dostává i jako dárky. Ač nejprve měla pochybnosti, knížka Aleny Mornštajnové Listopád, která fiktivně zkoumá naše osudy, kdyby komunismus neskončil a železná opona zůstala stát, ji nakonec docela pohltila. Přečetla ji za dva dny. Stejně tak u ní zabodovala Severka koreanistky Niny Špitálníkové, která píše o nesvobodné realitě severní Koreje.  

Od kolegů knihovníků z regionu dostala loni na podzim jako poděkování románovou rodinnou ságu Grandhotel Schwarzenberg. „A tak si knížky tady v rodině půjčujeme. Já mám v knížkách ráda silné příběhy,“ zamýšlí se bývalá knihovnice.
Od knížek se více přesunula také k počítači. Po léta pro ni byl nezbytností při organizování akcí pro druhé, dnes na něm po večerech hrává karty. Jenže doba a morálka se změnily - do mailu jí denně chodí spousty spamu, nevyžádaných reklam, upozornění na sledování a podvodných zpráv, kolik kde „vyhrála“ a na co má určitě kliknout.  
„Já jsem vždycky říkala, že mám lidi ráda, a ráda jim pomůžu. I když mi někdo vynadal, já jsem na to zapomněla a dál se s lidmi bavila,“ říká přesto Alžběta Rychtecká. Ani tři roky před devadesátkou náladu a víru v lidi neztrácí.