Dnes bereme Staré Hory jako jedno z jihlavských předměstí a rušnou průmyslovou oblast. Nebylo tomu tak vždy. Antiquus mons, Altenperg, či Starehorzire tvořila ve 14. století pouze horní díla a provizorní stavby na české straně řeky. V jejím ohybu později vznikl statek, který s celým svým zbožím patřil ke vsi Hybrálec, se kterým sdílel svoje osudy až do počátku 20. století jako součást Střítežského panství. 

Osada se postupně rozšiřovala, na troskách staré huti vznikla r. 1540 Freyova papírna, vedle níž bývaly i čtyři velké statky, dnes bohužel zaniklé hospodařením nových národních správců, kteří je vložili hned v roce 1949 do prvního JZD na okrese Jihlava. Vesnický charakter zástavby tak dnes připomíná pouze malá náves se sloupem se sochou Panny Marie z roku 1788.

Největším ze starohůrských statků byl tzv. Letscherhof, patřící podle všeho příslušníkům jihlavské měšťanské rodiny Letscherů. Nejznámějším byl „ctihodný a vážený člen jihlavského pěveckého bratrstva“ Abraham Letscher, měšťan a soukeník, milovník mistrovského zpěvu a básnictví.

Po Bílé hoře jsou protestanti vypovězeni z města, sláva mistrovského zpěvu upadá a jejich čelní představitel Abraham umírá 21. října 1621 ve věku pouhých 47 let. Jaký byl jeho přesný vztah k Letscherům ve Starých Horách, není doloženo, ale mnoho jihlavských měšťanských rodin v té době podobné statky v okolí zakupovalo a vlastnilo.

Mezi nejdéle usedlé rodiny ve Starých Horách patřily nejen Letscherové, ale i Prishingové, když je zde již v roce 1562 uveden Urban Letscher (také Letzer) a Paul Prisching (také Brischenkh). Po 30leté válce je to pak Mathes Letscher zachycený v nejstarších matrikách při narození svého syna Mathiase Letschera dne 20. ledna 1731. 
Zde se nám Letscherové vytrácí a objevují se v Hybrálci č.p. 40, kde dne 17. února 1824 umírá ve věku 64 let v Hybrálci č.p. 40 kolářský mistr Andreas Letscher (narozen 9.4.1760 v Hybrálci Martinu Letscherovi a Anně), odkazuje ve své závěti 200 zlatých na výstavbu místní kaple vystavěné o pět let později na návsi na místě dřevěného kříže.

Přesná kontinuita hospodaření na statku zvaném Letscher se ztrácí v mlze, aby z ní roku 1766 vystoupil jako hospodář Johannis Pauli Preschnig a jeho syn Johan Paul Prisching, sedlák a rychtář, narozený 21.5.1745 na statku Staré Hory č.p. 12, jehož výměra v roce 1780 činí 228 měřic, tj. cca 43 hektarů.
Pro úplnost je nutno dodat, že tento statek dostal při rozšiřování katastru obce na počátku 20. století nové č.p. 8 a pamětníci tím příběh trošku zamotali, včetně toho, že pravděpodobně zaměnili pruské vojáky z války o rakouské dědictví v roce 1742 za Švédy. 
Jedna z verzí dokonce uvádí zvonky dva, kdy ten první se roztavil v žáru hořícího statku vypáleného za 30leté války Švédy a „roztavený se vsákl do sutin“. 
To samozřejmě nesnižuje zajímavost tohoto rodinného ústně tradovaného příběhu, začínajícího v době před třemi sty lety, kdy byly Staré Hory zapadlou vesničkou a v sousední papírně podnikala poslední generace rodu Freyů. 
Takto příběh zachytilo v roce 1999 vyprávění starousedlíků otištěné posléze v čísle 4/2017 časopisu Mährischer Grenzbote:
 
Začíná Hubert Nerad: „Kolem roku 1700 bylo ve Staré Hůře již 12 domů, z toho čtyři statky. Ten s číslem 8 patřil rolníkovi Mathiasi Pirschengovi, rychtáři a radnímu, který nechal u zvonaře nedaleko Prahy vyrobit zvonek (Glöckl). Jsou na něm odlity jeho iniciály MP a letopočet 1722. Zvonek byl zavěšen ve věžičce na jeho domě a zvonil ‚Otče náš‘ v 8 hodin ráno, ve 12 hodin a v 8 hodin večer a také ohlašoval požáry.
V polovině 17. století (myšleno 18. století, pozn. red.) se po zemi potulovali Švédové a ušetřena nebyla ani Stará Hůra. Sedlák Pirscheng slíbil, že zazvoní, až přijdou Švédové, aby ženy a děti mohly utéct se schovat v lese. Třetího večera se ozvalo zaklepání na Pirschengovo okno od světnice: Švédové přicházejí! Nad Rantířovem, Vyskytnou a Plandry byla obloha rudá od ohně. Pirscheng přistoupil k provazu zvonku a zvonil na poplach. K ránu přišli Švédové, sedláka Pirschenga zabili a poté, co vše vyplenili, zapálili celý dvůr. Zvonice i se zvonkem se při požáru zřítila a zapadla do sutin a popela. 

Uplynula dlouhá doba a z Pirschengova syna Petra se stal mladý muž. Jeho matka mu vždy říkala, že Pirschengové nikdy svůj grunt neopustí. Jednoho dne se tedy do otcovského domu, ze kterého zbyly jen trosky a ohořelé trámy, vrátil, aby splnil matčino přání. Dal se do práce a v troskách mezi zdmi, které ještě stály, našel zvonek. Když se po dlouhé těžké práci dům znovu vystavěl, obnovil i věžičku a zvonek opět dostal své místo v jejím trámoví. Od té doby zvonek znovu vyzváněl všem pro radost. 
Kolem roku 1800 se zemí znovu prohnala katastrofa. Tentokrát rabovali pro změnu Francouzi. Pirscheng, který byl stejně jako jeho předci vesnickým rychtářem, se rozhodl zvonek raději schovat do Trpasličí štoly (Zwergerllochu) za Hybrálcem. Francouzský velitel se sice po zvonku ptal, ale Petr mu řekl, že už si jej vojáci odvezli.

Uplynula opět dlouhá doba, proměnily se generace a z příjmení Pirscheng se stalo Prisching. S první světovou válkou opět přišly špatné časy. Obecní rychtář a starosta Peter Prisching obdržel v roce 1917 oficiální požadavek na odevzdání zvonu. 
Se svým přítelem Franzem Rinagelem (zvaným Ferenz) se rozhodli zvonek tajně ukrýt. V noci ho vyzvedli ze zvonice a opět ukryli v Trpasličí sloji. Zvonek byl pryč, věžička byla prázdná a Prisching všem řekl, že ho odevzdal. Nějaký čas po skončení války byl zvonek zavěšen zpět a sloužil svému účelu. Přišel rok 1935 a Franz Rinagel, můj strýc Ferenz, onemocněl a nečekaně zemřel. Tehdy sedmi a půlletý Hans Siegl, potomek této dynastie, směl zazvonit umíráček.“

Pokračuje Hans Siegl: „Ve válečném roce 1944 se to opakovalo. Zvonek byl zkonfiskován a vyzvednut v nepřítomnosti mého otce Johanna Siegla, tehdejšího majitele statku čp. 8, nazývaného „Letscher“. Když otec přišel domů a zjistil to, hned jel na místní nádraží, aby zvonek zachránil. 
Vyprávěl veliteli jeho historii a ten mu řekl, že normálně nemůže nic dělat, ale aby se vrátil, až bude tma. Zvonek nechal umístit pod vagón, kde si ho můj otec tajně vyzvednul a tím zachránil. Protože každý věděl, že byl zvonek zabaven a odvezen, ukryl ho doma na půdě za dřevěné podbití. 

Přišel konec války, a když jsem se 13. května vrátil ze služby u wehrmachtu domů, otec mi ukázal úkryt. Doufal, že až budou Rusové pryč, bude se zvonek moci znovu zavěsit a vrátit mu původní účel. Ale bohužel se věci vyvinuly úplně jinak. Byl jsem už 18. května 1945 odvezen do zajateckého tábora na Brněnském kopci a odsud dál až do zajateckého tábora na Krymu. Můj otec byl také zatčen a převezen do okresní věznice v Jihlavě, matka do sběrného tábora. Tak ukrytý zvonek na statku osiřel a nikdo nevěděl, kde je schován. 

Hubert Nerad o této době napsal: ´Jsou tam cizáci a hrají si na pány, sklízejí, co nezaseli, vysmívají se našim starým zvykům, chtějí všechno změnit a zvonek už nezvoní. Když zvonek přestane zvonit, začne na světě velká bída. A zvonek tak zmizí navždy, nebo ho někdo znovu najde a zazvoní na něj, aby oznámil, že je jen jeden Pán a jedna vlast.´
Zvonek byl při demolici statku nalezen a po mnoho let byl v soukromých rukách. Až v dubnu 1999 jsem dostal zprávu, že se náš zvonek objevil a ten, kdo ho měl, by se mnou chtěl osobně jednat. 
Na začátku května jsme si s ním domluvili schůzku, na které jsem po 55 letech opět viděl stát přede sebou náš zvonek v celé jeho kráse. Pečlivě jsem zkontroloval pravost s iniciálami a odlitým rokem 1722. Dohodli jsme se na nálezném a náš zvonek byl po 55 letech zpět v rukách naší rodiny.“

Hans Siegl, přezdívaný Letscher-Bua se narodil 16. ledna 1928 na statku svých rodičů Letscher-Hof ve Starých Horách č.p. 8, který byl se svými 65,9 hektary největším v obci. V září 1944, tj. ve svých 16 letech musel narukovat do wehrmachtu a byl hned zraněn při náletu.

Konec války ho zastihl před Ústím nad Labem a dobrodružnou cestou v brzdařské kabině vlaku se mu podařilo vyhnout se zajetí a dorazit domů. Za dalších pět dnů byl ale zatčen a odeslán do zajateckého tábora u města Bachčisaraj na Krymu. Měl štěstí, že byl jako nezletilý a bývalý občan Československa po roce propuštěn a mohl se v září 1946 v Německu potkat s celou svojí rodinou. 
Jeho zásluhou se historie zvonku uchovala pro další generace a zvonek se stal součástí expozice muzea na zámku Hellenstein v Heidenheimu. Hans Siegl zemřel 29. května 2017.