Jaruška bydlela s rodiči v chalupě na vesnici poblíž lesa.  Měli zde malé hospodářství s chovem drůbeže, jako ostatní sousedé.  Osmiletá Jaruška měla prázdniny a maminka Markéta bude mít brzy svátek. Jaruška chtěla maminku překvapit, ale nejen kytičkou. Rozhodla se, že připraví jahodový pohár.

Vše měla přichystané, jen jahody chyběly. Rozhodla se, že zaběhne do lesa a jahody nasbírá. Vzala džbánek a zamířila do lesa na místo, kde jahody rostly. K údivu byly ještě zelené. Náhle, kde se vzala, objevila se liška a řekla: „Tady zralé jahody nenajdeš, svítilo sem málo sluníčka. Pojď se mnou, znám místo, kde již jsou červené a slaďoučké.“  

A tak Jaruška šla. Za pár kroků přišly k místu, kde místo jahod byla nora, kde liška se třemi liščaty bydlela. Strčila Jarušku do nory a zatarasila dveře.
Liška byla přesvědčená, že se Jaruška postará o liščata a nebudou jí překážet při lovu. Dvě starší lištičky se škorpily a malé liščátko v koutku plakalo. „Proč pláčeš, maličká?“ ptá se Jaruška. 
„Bolí mě nožička – utíkala jsem za maminkou a brkla o kořen.“ Jaruška vzala maličkou na klín a prohlédla bolavou nožičku. Nožička byla zlomená, našla klacík, přiložila ho k bolavé nožičce a zavázala kapesníčkem. Malá přestala plakat a usnula Jarušce na klíně.

Když přišla liška domů, místo křiku a pláče slyšela ukolébavku a jásala, jak dobrou chůvičku našla. Jaruška se starala hlavně o malinkou a ta ji měla stále raději.
Po několika dnech se Jaruška chystala odejít, ale maličká se jí držela jako klíště. „Já jsem přece tvoje maminka,“ říkala liška. Nakonec se s liškou dohodly, že si lištičku na pár dní vezme domů. Jaruščina maminka ji hledala po celém lese, ale marně, a nakonec byla ráda, že se jí vrátila. „Ale co tě to napadlo, vzít s sebou lišku? Copak nevíš. že lišky odnášejí kuřátka do lesa a tam je sní? Co tomu řeknou sousedé? A skutečně, jakmile se ztratilo kuřátko, podezřívali lištičku.“

Dvě kuřátka od sousedů nenašla nic k snědku a rozhodla se, že půjdou do světa. To se rozneslo po vesnici a obviňovali lištičku. Lištička povídá: „Viděla jsem dvě kuřátka, jak prolezla dírkou v plotě a utíkala k lesu.“ „Půjdeme kuřátka hledat,“ říká Jaruška. Nedaleko v poli našly kuřátka zobající zrníčka po sklizni pšenice, která  už měla plná volátka.

„Pojďte s námi domů, rodiče vás hledají!“ Tak přivedla Jaruška s lištičkou kuřátka až k sousedům. Ti se styděli, že podezřívali lištičku.
Stará liška se jednou šla podívat, jak se má její nejmenší, a nepřestávala se divit. Malá lištička již dávno přerostla své starší sestřičky. Však jí slepičky dávaly vajíčka a Jaruška je připravovala na všechny způsoby. Naučila lištičku číst. Lištička sedí na stoličce a čte i pohádky o pejskovi a kočičce.

„Pojď se mnou,“ povídá liška, ale té se odejít nechtělo, a tak ji alespoň šla doprovodit. Liška si už představovala, jak jí bude pomáhat lovit. Sestřičky už na ni také čekaly a odvedly ji do nory. Lištička odmítala lovit své kamarády. 
„Tak tedy alespoň uvař polévku!“ A liška hodila kuřátko i s peřím do hrnce s vodou. Lištička přidala mech a kapradí a vše, co našla kolem. Sestřičky ani liška nemohly polévku jíst, peříčka jim ucpávala krček. „Jsi tady jenom na obtíž,“ hořekovala liška. A tak se lištička navrátila ke své mamince Jarušce.

Bylo po prázdninách a Jaruška musela do školy. „Nemohla bych jít s tebou?“ prosila lištička. A tak se objevila ve stejné třídě jako Jaruška. Byla bystrá a vše hned uměla. Děti jí začaly říkat liška Bystrouška a to trvalo několik let a obě se staly učitelkami.
„Maminko,“ prosila Bystrouška, „co kdybych zařídila lesní školku pro malé lištičky?“ „Je-li to tvoje přání, nebudu ti bránit.“ Se střechou pomáhali i sousedé. A tak se stalo, že Bystrouška učila ve školce malá liščátka všemu, co se ve škole naučila. Byly mezi nimi i děti jejích starších sester a vodila je tam i jejich babička.
O přestávce zazvonil konec a pohádky je konec.