Zimní olympijské hry 2026 v italských městech Miláně a Cortině d‘Ampezzo se konají od středy 11. do neděle 22. února. Cesta na tuto největší sportovní událost roku může být různá. 
Sportovec se tam může kvalifikovat nebo být nominován. Doprovod má taky snazší cestu. Fanoušci se musí připravit na cestu různými dopravními prostředky, až na jednoho. 

Třebíčan s italskými kořeny Nico Moro se ve svých šestadvaceti letech vydal na cestu pěšky. Start si stanovil na úterý 6. ledna v šest hodin od sousoší svatých Cyrila a Metoděje na centrálním Karlově náměstí.
„Pocházím z Třebíče, ale jsem napůl Ital. Chodit jsem začal asi ve třech letech. Tehdy jsem samozřejmě ještě netušil, že se z obyčejné chůze jednou stane můj životní styl, a vlastně i životní poslání,“ začíná představení. 

Pokračuje, že už jako dítě, kolem deseti let, chodil pěšky z Třebíče do Stříteže „za mámou na benzinku“. Často vyrážel na cesty se svým psem, někdy dokonce i s kočkou, kterou nosil v batohu. Chůze pro něj byla přirozená věc, svobodná, jednoduchá a opravdová.
„Celý život jsem toužil být slavný. Jenže jsem neměl žádný výjimečný talent, kterým bych se mohl prosadit. Zlom přišel paradoxně ve chvíli, kdy jsem, jako každý rok, dělal reparát z matematiky na státním gymnáziu v Třebíči,“ vypráví.

Inspirace 
Přiznává, že při učení se díval na show Jana Krause, kde byl hostem cestovatel Ladislav Zibura. Vyprávěl o tom, jak chodí pěšky po světě. A právě tehdy mu došlo, že i z tak obyčejné věci, jako je chůze, se dá udělat něco neobyčejného.
„Nechtěl jsem ale nikoho kopírovat. Rozhodl jsem se proto vytvořit komické duo, které bude zcela bez přípravy chodit pěšky po světě a na vlastní kůži zažívat všemožné nástrahy každodenního života. Podobně naladěného blázna jsem našel zhruba po půl roce,“ vzpomíná.

Přibližuje, že první zkouškou byla cesta z Třebíče do Jihlavy. Chtěli si s kamarádem vyzkoušet, jak vypadá obyčejný den na velké cestě. Během pochodu fotili každou dopravní značku, aby lidé věřili, že trasu skutečně ušli. Před cedulí Jihlava se jim ale vybily všechny přístroje.

„Jihlava nám byla málo. Dalším cílem se proto stala Vídeň. To už byla větší výzva. Cesta trvala pět dní a ušli jsme přibližně 150 kilometrů. Hezký výkon, ale stále nic převratného,“ uvádí. 
Uvědomili si, že pokud se chtějí stát opravdovými chodci, musí vyrazit do španělského Santiaga de Compostela – symbolu křesťanských poutníků. Na cestu vyrazili z Paříže. 
Čekalo je 1600 kilometrů, kterou zvládli ujít za 55 dní. Za tu dobu se přihodilo tolik věcí, že z toho vnikla kniha. 

„V chození jsme chtěli pokračovat dál. V roce 2021 jsme plánovali vyrazit pěšky z řeckých Athén do Třebíče. Po několika kilometrech jsme se ale rozdělili, kamarád odletěl zpět do Česka a já pokračoval sám. Během 19 dní jsem ušel 550 kilometrů napříč celým Řeckem,“ říká Nico. 

Stále ale toužil po něčem výjimečném. Odletěl proto do nepálského Káthmándú s cílem dojít pěšky až do Třebíče. Nakonec se mu podařilo ujít tři tisíce kilometrů napříč Nepálem, Indií, Pákistánem, Ománem, Spojenými arabskými emiráty, Kuvajtem, Saúdskou Arábií a Arménií.

Celebrita
Cestu však nezvládl dokončit. V každém státě se ovšem stal doslova globální celebritou. V Indii se objevil v největších novinách s nákladem 3,5 milionu výtisků. 
V Pákistánu se dostal do pěti novin a deseti televizí a podobně to pokračovalo v dalších zemích. Lidé na ulicích ho zdravili, chtěli se fotit, žádali o podpisy.

„Nepodařilo se. Po čase jsem si uvědomil, že mě velmi mrzí, že jsem cestu nedokončil. Vnímal jsem ji jako své dítě, jako projekt, se kterým jsem mohl skutečně dobýt svět. Ale jednou se vrátím a zvládnu to!“ věří si.
Během putování se v každém státě nechal potetovat. Původně to vůbec neplánoval, dnes je za to rád. Tetování se stalo výraznou přidanou hodnotou příběhu. 

Pokračuje v nich dodnes, cílem je dostat se do Guinnessovy knihy rekordů jako první člověk na světě, který bude mít na těle tetování z každého státu světa. Momentálně jich má třináct, například z Běloruska, Senegalu, Gambie a dalších zemí.
Na cestě z Třebíče do Milána na zahájení olympijských her ho čeká přibližně 900 kilometrů, které chce ujít za 30 dní, tedy 30 kilometrů denně. Uvědomuje si, že to bude tvrdý boj zejména v Alpách, ale jeho odhodlání je silné.

„Proč právě Itálie a olympiáda? Jsem totiž napůl Ital a napůl Čech. Do Itálie jezdím několikrát ročně za rodinou, a proto pro mě tahle cesta má silný osobní význam. A i když nejsem žádný olympionik, propojení chůze a olympiády mi připadá jako silný a dobře zapamatovatelný nápad,“ přibližuje.

Celou cestu by rád věnoval své zesnulé babičce, se kterou se nestihl rozloučit. „Umírala v době, kdy jsem byl v Indii. Chtěl jsem se na Vánoce vrátit domů hlavně kvůli ní, ale neudělal jsem to, a babičku jsem už nikdy neviděl. Dodnes mě to mrzí, a tak bych alespoň touto cestou chtěl svou chybu symbolicky odčinit a jít ji právě pro ni,“ uzavírá své vyprávění Nico Moro. 

Inspiruje děti
O svých cestách přednáší na základních, středních i vysokých školách. Nezdráhá se ani vystupování v kulturních centrech nebo domovech pro seniory. Vždy ho zahřeje u srdce, když za ním přijde dítě a řekne mu, že ho inspiroval k tomu, aby i ono vytvořilo něco výjimečného.