Svoboda, vnitřní pohyb, nezprostředkovaný prožitek, to vše se nachází v uměleckém jazyce Ladislava Kukly. Jihlavského malíře, který se 15. ledna 1943 narodil v Praze Jaroslavě a Ladislavovi Kuklovým. Jak přiznal ve svém vyprávění pro Paměť národa: „Prožil jsem opravdu bohatý život.“  

První roky života strávil s matkou a starším bratrem v Jirnech u Prahy. Roku 1940 se jeho otec odmítl vzdát české národnosti, proto byl poslán jako lékař do Říše. „Ještě před osvobozením otec z nasazení utekl a vrátil se do Prahy, kde se účastnil bojů na barikádách během povstání,“ uvedl. 

Po komunistickém převratu jeho otec odmítl vstoupit do komunistické strany, znárodnili mu ordinaci a majetek. Roku 1959 ho zatkli a odsoudili ke třem letům odnětí svobody. Pustili ho roku 1962. 
Sám k tomu říká, že „táta“ se dostal do křížku s režimem kvůli tomu, že společně s dalším lékařem pomáhali nemocnému děkanovi. Toho měli v oblibě mladí, což mu k popularitě u vedení státu nepřispělo. 
Ladislav Kukla roku 1960 odmaturoval na střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ). 

Když pracoval jako pomocný dělník, společně s ním pracovali další spolužáci, například Michael Josef Pojezdný, který se později stal opatem Strahovského kláštera. 
Netajil, že dvakrát za ním přišli příslušníci Státní bezpečnosti s nabídkou spolupráce. Dostal stipendium ze Švédska, kam mohl odjet. Jedině pod podmínkou, že spolupráci podepíše a bude podávat zprávy o emigrantech. To pochopitelně odmítl. 
Podruhé to bylo po vydání Charty, kdy se přátelil s lidmi, kteří ji podepsali, a po opětovném odmítnutí jej chtěli zavřít jako příživníka. Nastoupil proto do fabriky, kde pracoval až do roku 1990. 
V roce 1969 ho přijali do Svazu československých výtvarných umělců (SČSVU) – obor malba. Výstavy měl v Brně, Praze, ale i na mnoha dalších místech v zahraničí, například v Německu, Španělsku a v roce 1972 dokonce v New Yorku. V roce 1974 ho ze SČSVU vyloučili. 

Roku 1975 získal malířské stipendium na Royal Swedish Academy of Arts, režim mu v reakci na to zakázal vystavovat a vyslovil mu zákaz vycestování. Kvůli tlaku režimu měl vážné psychické problémy. Nakonec mu pomohla víra. 
„Tak jsme prožili život, Bůh nás podržel, jestli to tak můžu říct. Máme svobodu, a čím jsem starší, tak obdivuju úžasný věci, které v přírodě jsou. A nejsou příliš zasažený civilizací,“ vyznává se Ladislav Kukla. 
Po sametové revoluci se opět mohl naplno věnovat své vášni. V roce 1993 začal učit na Střední umělecké škole grafické a později i na Vyšší odborné škole grafické v Jihlavě. Vystavoval v tuzemsku i zahraničí. 
Byl rehabilitován, obnovili mu členství v Unii výtvarných umělců České republiky. Byl členem International Association of Art – UNESCO. 

Od roku 1991 byl také členem Spolku výtvarných umělců Vysočiny. Nyní vystavuje v Galerii Malovaný dům v Třebíči a jeho díla si mohou zájemci prohlédnout do 4. ledna. 
O tvorbě Ladislava Kukly se na vernisáži třebíčské výstavy rozhovořil ředitel Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě Daniel Novák. Vyslovil potěšení nad tím, že si lidé mohou prohlédnout díla s intenzivní a velmi inspirativní energií. 
„Energií, která je blízká okamžikům, jenž občas každý z nás prožívá. Třeba při procházce lesem, kdy nás krajina zpomalí a propojí s pulzujícím životem. My na chvíli odložíme starosti a cítíme se blíž sami sobě. Blíž pochopení smyslu a našemu místu ve vesmíru,“ poukazuje Novák. 

Kuklovy obrazy, objekty i kresby nevznikají podle předem daného plánu, jsou otiskem dlouhodobého dialogu. Dialogu s krajinou, s vnitřním prostorem člověka a s hlubšími vrstvami lidí. 
Toto umění se rodí z vnitřní zkušenosti, z krajiny, kterou Ladislav Kukla prošel, z hmoty, kterou vzal do ruky, z ticha, které doopravdy prožil. 

Už v sedmdesátých letech se vzpíral konvencím, hledal vlastní autentický výraz. Fascinovali ho mikrosvěty, přírodní struktury, jemná velikost organických tvarů.
Na Kuklově tvorbě sehrálo roli dětství prožité v Českém ráji, především okolí sopky Kozákova. Krajina, která v sobě skrývá drahé kameny, acháty, jaspisy a ametysty, v něm zanechala hlubokou stopu. 
Fascinace těmito kamínky ho naučila vnímat svět jako poklad, který je třeba objevovat nejen očima, ale i srdcem. Svět pod povrchem se pro něj stal metaforou a jedním z klíčových motivů jeho tvorby. Jedná se o poutníka, trampa. Člověka, který krajinou nejen prochází, ale také jí naslouchá.