Volejbalový univerzál Patrik Indra z Jihlavy se v rozhovoru pro JL ohlíží za historickým úspěchem českého národního týmu na mistrovství světa (4. místo), ke kterému přispěl jako druhý nejvíce bodující hráč šampionátu. 

Už vám s odstupem času došlo, co jste dokázali?
Určitě. Nejvíce jsme to pocítili po návratu z Filipín do Prahy, kde nás na letišti přivítalo přibližně 400 fanoušků. V tu chvíli nám došlo, jak obrovskou věc jsme dokázali. Po semifinále a zápase o bronz pochopitelně převládalo malé zklamání, protože jsme na medaili trochu pomýšleli, ale čtvrté místo je bomba, super výsledek.

Kdo by to byl řekl, že čeští volejbalisté budou jednoho dne vítáni na způsob zlatých hochů z Nagana…
Přesně tak (úsměv). Já jsem hokej hrál, takže jsem pochopitelně sledoval úspěchy české reprezentace, její návraty z úspěšných turnajů, a chtěl jsem to někdy zažít na vlastní kůže. Podařilo se to, i když bez medaile. Bylo fajn vidět na letišti tolik lidí, jimž jsme udělali radost.

Kdyby ve sportu ani v životě neplatí, ale kdybyste u hokeje zůstal, dosáhl byste podobného úspěchu?
Nejspíše ne. V hokejové kariéře jsem chvílemi neměl špatně našlápnuto, ale poté se stalo, co se stalo (po srážce se soupeřem byl Indra v bezvědomí s otřesem mozku), do toho se přidaly problémy s koleny, a tak jsem musel dát hokeji sbohem. Ale absolutně toho nelituji, protože si aktuálně mohu užívat krásnou volejbalovou pohádku…

Jak vysoko nebo nízko medaile v Manile visela?
V semifinále s Bulharskem za stavu 1:1 a 20:20 hodně záleželo na tom, kdo vyhraje třetí set. My jsme bohužel udělali v koncovce jednu dvě chybičky a tam se zápas zlomil. Kdybychom měli trochu více štěstíčka a „urvali“ druhý set, šli bychom do vedení 2:1 a mohli jsme být finále plus medailové jistotě o trochu blíže. Ale jak jste řekl, na kdyby se nehraje… O něco reálnější byla účast ve finále než medaile v zápase o bronz proti Polsku.

Před šampionátem byste umístění v top čtyřce brali všemi deseti, že?
Přesně tak. Nikdo z nás na semifinále nepomýšlel. Někde vzadu ve snech se to možná odehrávalo, ale byli jsme realisté. Dali jsme si minimální cíl postoupit z obtížné skupiny. Podařilo se to a začali jsme psát doslova pohádkový příběh.

Jak důležitou roli hrálo úvodní vítězství nad Srbskem?
Klíčovou roli. Na první zápas mistrovství jsme se hodně připravovali, protože jsme věděli, že určí směr celého našeho vystoupení v turnaji. Vsadili jsme všechno na jednu kartu: porazit Srbsko. Druhým soupeřem ve skupině byla favorizovaná Brazílie, a kdybychom prohráli se Srby, postupový cíl by se nám rozplynul.

Brazilcům jste nesebrali ani jeden set, ale paradoxně jste na jejich úkor postoupili do play off… 
Hodně těžce to „kousali“ (úsměv). Před posledním skupinovým zápasem jsme počítali s tím, že Brazílie porazí Srbsko a nám budou k postupu stačit dva sety. Po tréninku jsme zjistili, že Srbové vyhráli 3:0, a tak my musíme porazit Čínu stejným výsledkem. Trochu se nám přitížilo…   

Podařilo se a vy jste k tomu přispěl 29 body (15 v prvním setu). Česká média psala o utkání Čína versus Patrik Indra…
V prvním setu se zranil Lukáš Vašina, s kterým jsme tým bodově táhli, takže to spadlo na bedra mně. Já jsem se snažil spoluhráčům co nejvíce pomoci. Byli jsme bod od „klinické smrti“ a konci na turnaji, ale naštěstí se nám podařilo soupeřův mečbol odvrátit a koncovku prvního setu „urvat“. Další dva sety jsme diktovali tempo. 

Je to váš bodový rekord v jednom utkání?
Není. Mám hodně přes 30 bodů. Rekord je tuším 37, ale v takto důležitém zápase na mistrovství světa je 29 bodů hodně. Ve třech setech skoro maximum, co jde uhrát.

Petr Vašíček, váš bývalý kouč ve Velkém Meziříčí, v rozhovoru pro JL řekl, že kdybyste proti Číně nehrál, Češi by prohráli a jeli domů… 
Netvrdil bych, že beze mě by to kluci nezvládli. Neberu to jako svůj úspěch. Na mém postu nastupuje i Marek Šotola, jenž by se snažil udělat maximum pro tým, stejně jako já. Nebo by to vzal na svoje bedra ještě někdo jiný.

Ale hezky se to poslouchá, ne?
Pochopitelně, ale já jsem v tomto směru skromný. Těžil jsem z vynikající práce spoluhráčů. Kdybych neměl někoho, kdo mi přihraje balon, neudělám bod. Vítězství byl výsledek týmové práce. Nikdy bych neřekl, že jsem zápas vyhrál já sám!

Kdy poprvé jste si uvědomili, že můžete v turnaji dojít daleko?
V play off na mistrovství světa nepotkáte vyloženě slabý tým. Ale před zápasem s Čínou jsme věděli, že pokud postoupíme, je naše část vyřazovacího pavouka otevřenější než druhá a semifinále by mohlo být reálné.

Osmifinále s Tuniskem bylo relativně jednoduché, naopak Írán vás ve čtvrtfinále tlačil razantním servisem… 
Věděli jsme, že Íránci jsou na tom dobře fyzicky, proto je musíme přehrát hlavou, nikoli silou. Ve chvíli, kdy jsme srovnali na 1:1, se zápas překlopil na naši stranu. Další dva sety jsme měli více pod kontrolou my.

V druhém setu jste ztráceli 20:22, když íránský kapitán Šarífí Murtazá nasměroval jednoduchou smeč do autu. Klíčový okamžik?
Určitě. Možná bychom prohrávali 0:2 a složitě bychom to doháněli. Na druhou stranu jsme během šampionátu i my měli hodně smolných balonů, při kterých se zápas mohl odvíjet jinak. Je to sport. jednou jsme šťastnější my, jednou soupeř.

Po čtvrtfinále v Česku vypukla volejbalová horečka. Tušili jste, co jste doma způsobili za poprask?
Česká volejbalová komunita není úplně velká, takže nás nepřekvapilo, že to prožívala, ale postupně se k nám doneslo, že nám fandí i lidé, kteří jinak volejbal nesledují, nebo upřednostňují jiné sporty. Udělalo nám to obrovskou radost. Dostávali jsme tisíce podpůrných zpráv, jak se fanoušci dojímají u televize a drží nám palce. Motivovalo nás to k ještě lepším výkonům.

Váš otec prý narychlo sháněl letenky do Manily, aby stihl semifinále. Je to pravda?
Ano (úsměv). Ihned poté, co jsme proti Íránu proměnili mečbol, nasedl do auta a frčel na letiště, a moje ségra na dálku kupovala letenky. Taťka nevěděl, že potřebuje k cestě na Filipíny různé dokumenty a formuláře, takže je cestou vyplňoval. Vyrazil tak trochu bezhlavě, ale splnil si svůj sen a viděl mě hrát v semifinále mistrovství světa. Byl jsem rád, že tam je, a hrozně si toho vážím.

Jeden z vašich spoluhráčů se nechal slyšet, že mimo volejbalový kurt jste v dějišti šampionátu bojovali s vlhkostí a zimou na hotelu…
Podmínky v Manile nejsou hrozné, ale je tam obrovská vlhkost. Hodně špatně se nám tam spalo, i když na hotelu byla klimatizace. Prvním sedm osm dní jsme moc nespali a museli jsme používat přírodní léčiva na podporu spánku. Postupně jsme se s tím srovnali. Tamní prostředí bylo oproti Evropě specifické, ale na naše výkony nemělo vliv.

V semifinále jste narazili na Bulharsko s nezastavitelnými bratry Alexandarem a Simeonem Nikolovovými, kteří dělali z každé obrany „trhací kalendář“… 
Naprosto souhlasím. Aby kluci, jimž je 18 a 21 let, byli na takovéto úrovni, to volejbalový svět posledních pár let neviděl. Takto unikátních hráčů je opravdu málo. Po tátovi (Vladimir Nikolov, legenda bulharského volejbalu) dobře podědili (úsměv). Jsem hodně zvědavý, co budou v budoucnu předvádět. Mají nakročeno k tomu, aby se hodně brzy stali globálními hvězdami volejbalu.

Jako opora polské Čenstochové a nejlepší zahraniční volejbalista loňské sezony PlusLigy, jste si určitě přál nastoupit v utkání o třetí místo právě proti Polákům, že?
Hrozně jsem se těšil. Je to volejbalová velmoc, proti které člověk nehraje každý den. Polští fanoušci to hodně prožívají a všechny kluky v reprezentaci znám. Média psala o tom, že budu proti Polsku hrát. Výsledek vypadá jednoznačně, ale nedali jsme jim to zadarmo.
Bylo vidět, že vás polská obrana na síti hlídá… 
Věděl jsem, že to nebudu mít jednoduché.  Zápas jsem si maximálně užil. Nebylo to úplně špatné, nemáme se proč stydět. Naopak jsme ukázali, že i malý volejbalový stát se může měřit s gigantem.

Jako druhý nejvíce bodující hráč mistrovství světa (106 bodů) byste mohl dostat nabídku na angažmá v jiných volejbalových baštách, například v Itálii…  
Nabídek z Itálie jsem měl spoustu, ale momentálně to pro mě není země, v které bych chtěl mermomocí hrát. Jsem rád tam, kde jsem. Podle expertů je polská liga momentálně nejkvalitnější volejbalovou soutěží na světě. V Čenstochové jsem hodně spokojený. Lidé si mě váží, mám tam výborné podmínky pro volejbal i osobní život. Momentálně se jinam nechystám. Měnil bych opravdu jenom za pár klubů na světě.

Prozradíte, které kluby to jsou?
Rád bych zůstal v Polsku, takže Jestřebí nebo Zawierče. Případně by mě lákala japonská liga a nějaký klub v Tokiu. Ale jak jsem řekl, chci v Polsku zůstat, co nejdéle to půjde.

A občas si odskočíte na jinou adresu jako letos do katarského Al Arabi?
Bylo to dáno tím, jak se mi dařilo v polské lize. Vypadli jsme ve čtvrtfinále a v Kataru se právě tou dobou hrál pohár šejků. Jeden šejk mě sledoval v polské lize a okamžitě mě angažoval. V Čenstochové jsem měl výstupní prohlídku a druhý den jsem seděl v letadle. O tři týdny jsem si prodloužil klubovou sezonu.

Nedokáži si představit tamní volejbalové prostředí…
Je to něco úplně jiného. Polské haly jsou plné diváků, v Kataru bylo prázdno. Zápas sledovaly dvě desítky šejků, kteří se dívali na volejbal a přitom se poměřovali, kdo dal komu více peněz. Ale byla to zajímavá zkušenost. Pokud by se mi poštěstilo se tam vrátit, vezmu s sebou i rodinu. Cítil jsem se tam bezpečně.

Vy jste hrál v Kataru, vaše sestra Petra pro změnu v Ázerbájdžánu…
Je to tak. Vyzkoušeli jsme si trochu té exotiky (úsměv). Nejlépe je pochopitelně v Evropě.

Jak by český volejbal měl využít úspěchu, kterého jste na mistrovství světa dosáhli?
Hlavně směrem k práci s mládeží. Doufám, že přitáhne k volejbalu spoustu dětí, které budou chtít zažít to, co se podařilo nám. Hrozně moc bych jim to přál! Další věc je propagace, aby se volejbal dostal v Česku v žebříčku sportů trochu výše. Mám porovnání s Polskem, kde je volejbal kolektivní sport číslo jedna. Lidé to „žerou“, popularita je obrovská. Přál bych si, aby to v Česku bylo stejné, i když vím, že dostat se přes fotbal a hokej je obtížné. Ale s nějakým dalším úspěchem by volejbal mohl postoupit o úroveň výše.

Letos na světovém šampionátu dospělé kategorie hrály kromě vás i Daniela Digrinová s Evou Svobodovou (ženy obsadily v Thajsku 25. místo). Trojice elitních reprezentantů z Jihlavy, potažmo Jihlavska, je pro region výborná vizitka, souhlasíte?  
Naprosto. Je to výsledek práce s mládeží, která se tady dělá dobře, ať v Jihlavě, Velkém Meziříčí nebo jinde. I kvůli tomu bych si přál, aby Vysočina měla extraligový tým jak v mužích, tak v ženách, což není jednoduché. Volejbal v Jihlavě, potažmo na Vysočině, jede a přejme si, aby tady vyrostli další reprezentanti. 

Máte v diáři tučně vyznačen červen příštího roku?
Ano, slyšel jsem, že by se v nové aréně v Jihlavě měla hrát Zlatá evropská liga. Byl by to pro mě splněný sen, zahrát si doma. Mám tady rodinu, spoustu kamarádů a známých, kteří by mě mohli na vlastní oči vidět v reprezentačním dresu. Budu-li zdravotně v pořádku, udělám maximum pro to, abych v nominaci nechyběl.