Od 13. června 2023 je součástí kulturní nabídky Telče Expozice malířky Míly Doleželové. S Jaroslavem Makovcem, ředitelem Univerzitního centra Masarykovy univerzity v Telči, kde expozice sídlí, jsme se zamysleli nad současnou realitou, výhledy i možnostmi v malířčině expozici i v širší kulturní nabídce města.  

Je po více než dvou letech patrný vývoj v návštěvnosti Expozice Míly Doleželové, ať už jde o složení nebo počty lidí? 
Samozřejmě, že na začátku přišla velká skupina lidí, kteří se chtěli podívat na tu novou, nebo vlastně staronovou věc. Chtěli vidět Mílu, ale zároveň chtěli vidět, jak jsme to pojali. Takže to byla taková první vlna, která chodila přes to první léto. 

Říkáte staronovou věc. Tady je asi dobré připomenout, že v roce 2022 uplynulo 100 let od narození telčské malířky romských témat Míly Doleželové, takže už před samotným otevřením její expozice v Univerzitním centru proběhla její autorská výstava v Městské galerii Hasičský dům...
Ano, tou stovkou už byl ten zájem o obrazy Míly Doleželové vybuzen. A tam už také byly vystaveny i některé obrazy, které jsme my měli. U nás potom vznikla expozice mnohonásobně rozsáhlejší a trvale řešená. Řekl bych ale, že zájem o expozici se pak postupem času usadil do takových tří okruhů. 

Můžete je specifikovat? 
Jedna skupina lidí jsou turisté, kteří přijedou do Telče, a na zámek a někam, a prostě vidí poutač, nebo si informaci před návštěvou najdou. Jsou to zkrátka lidé z venku. Ani bych neřekl, že jsou to příliš znalci umění, spíše chtějí vidět nějakou „atrakci“.  
Druhá skupina má nějaký vztah k výtvarnému umění, anebo přímo k Míle Doleželové, a ta si to fakt cíleně najde. To jsou lidé, kteří jezdí z celé republiky, ale samozřejmě jsou to i hodně místní, co Mílu osobě znali. Třetí skupina jsou návštěvníci Univerzitního centra, lidé z univerzity nebo z institucí, které jezdí do Telče vyloženě za námi s jiným programem a v rámci toho se jdou na expozici podívat. Protože je to taková věc, která se dá nabízet. 

Kolik návštěvníků to dělá dohromady?
Zhruba tak okolo čtyř tisíc lidí ročně. 

To je hodně...
Je to hodně, je to asi víc, než kolik jsme před zahájením projektu očekávali. Protože my máme expozici zatím stále realizovanou v rámci projektu z Norských fondů s udržitelností do roku 2030. A tam jsme v rámci podání projektu očekávali návštěvnost tak maximálně 2500 lidí ročně. Tajně jsme doufali, že za celou tu dobu přijde tak třeba sedm tisíc lidí. No a my jsme už letos na přelomu září a října celkově dosáhli počtu okolo deseti tisíc návštěvníků.   

Míla to trochu odnesla
 

Když se teď nedávno otevřela Galerie Jana Zrzavého na zámku v Telči, zaznamenává také od začátku enormní návštěvnost. Kastelán Roman Dáňa uváděl v létě číslo okolo 300 lidí denně. To by mohlo značit, že to s kulturností našeho národa vůbec není tak zlé...?
Ale v případě Jana Zrzavého si myslím, že to znamená, že lidé hodně zavnímali tu reklamu. Že tam bylo opravdu znát, že tu expozici dělá Národní galerie v Praze, Národní památkový ústav a ministerstvo kultury. Média s celostátní působností to nějakým způsobem odprezentovala, že Zrzavý se vrací do Telče. Za mě je trošku škoda, že se ta příležitost nevyužila k větší propagaci i těch ostatních výstav, vedle Míly třeba i probíhající dlouhodobé výstavy malíře Otto Stritzka v Hasičském domě, která je také krásná. 
Je to tak, že v téhle chvíli se návštěvník Telče opravdu může podívat i na průřezové výstavy – Zrzavý je spíše 1. polovina 20. století, Míla zase 2. polovina. A u Stritzka bych řekl, že vyjel hodně po revoluci v takové té alternativě.   
Každopádně je to moderní, opravdu kvalitní umění, které je teď v Telči k vidění na jednom místě, kousek od sebe, a je to pro milovníky výtvarného umění opravdu ráj. Současná výtvarná Telč je něco, čím by se to město mělo chlubit všude, kudy bude chodit, protože tohle nějaké podobně srovnatelné město jen tak nemá.  S tou architekturou to navíc všechno do sebe krásně zapadá. 

Nekonkurují si tyhle silné projekty vzájemně? 
Nevnímám to konkurenčně, je to absolutně synergické. Navíc ceny vstupů jsou tu spíš symbolické. U nás je to doslova pár korun, není to nic strašného, jako když někam přijde čtyřčlenná rodina, aby tam nechala osm stovek za vstup, to potom samozřejmě chápu, že si vybírá. 
Ale tady se to vše doplňuje. Já vždycky říkám, že když se řekne Zrzavý, tak všichni vědí, že to je výtvarník a malíř, a že je známý. Ale kdyby ho měli poznat v pěti různých obrazech, tak si myslím, že by ho málokdo poznal. Ale u Míly Doleželové, i když většinou neznají její jméno, kdokoli uvidí její obraz, tak řekne - jo, tohle přece znám, to už jsem někde viděl, odkud já to znám?    
V té souvislosti uvažoval při otevření expozice Jana Zrzavého předseda Senátu a někdejší starosta Telče Miloš Vytrčil v tom duchu, že Telč má teď v podobě Zrzavého expozici umělce minimálně evropského formátu, v Míle Doleželové českou špičku a v Hasičském domě kvalitní prezentace regionálních osobností. S takovým členěním byste souhlasil?  
Takhle to vnímám také. Míla prostě není jen místní, nebo regionální umělkyně. Je to opravdu důstojný reprezentant špičkového českého umění, nějakého stylu, nějaké doby. Myslím si, že patří mezi české top malíře, a tak by s ní také mělo být zacházeno.  
Ona to trochu odnesla. Ona byla solitér a v té komunistické době úplně nepatřila k žádné výtvarné skupině. Jako umělkyně nebyla protirežimní, ale nebyla ani prorežimní. Takže byla taková trochu vystrčená na okraj. A umřela vlastně v době, kdy přišla ta nová vlna buďto vyloženě disidentských zakázaných autorů, anebo se potom s devadesátkami objevily úplně nové směry. Do té první skupiny nepatřila a do té druhé patřit nemohla, protože už byla po smrti. 
Podle mě nebyla vlastně nikdy kunsthistoricky odborně zpracována, i když už se tak občas někde objeví. Ale jinak by měla mít svoje opravdu superdůstojné místo mezi naprosto nejlepšími českými malíři druhé poloviny 20. století.  

Co bude po roce 2030, kdy skončí udržitelnost projektu na podporu vzniku Doleželové expozice?
Masarykova univerzita letos odkoupila a převzala od České dominikánské provincie celou malířčinu pozůstalost a Míla se stala součástí sbírky Masarykovy univerzity. Takže se počítá s tím, že v nějaké formě v Telči zůstane. Uvidíme, jak velká ta forma bude, ale expozice by měla v Telči zůstat opravdu trvale. 
Je pravda, že po covidu jsem ohledně jakéhokoli plánování na desetiletí dopředu opatrný, protože se ukázalo, že to nemá moc význam. Doba je přepjatá, opravdu není lehká. Ale univerzita má záměr se telčské expozici věnovat a naplnit malířčinu poslední vůli. Proto nám také dominikáni sbírku jejích obrazů odprodali.  

Toulavka zabrala
 

S expozicí Míly Doleželové souvisí také doprovodná činnost Ateliéru otevřeného veřejnosti. Jak si Ateliér stojí a jaké jsou v tom směru plány? 
Ateliér byl od počátku součástí projektu expozice. Chtěli jsme využít toho, že jsme vzdělávací zařízení a doplnit neživou expozici i něčím více interaktivním. 
Přiznám se, že jsme se z časových i finančních důvodů nepustili do interaktivity typu nějakých virtuálních realit a podobně. Ale to je věc, ke které bych se do budoucna rád propracoval. Ateliéry jsme pojali tak, že jsou samozřejmě výtvarné, ale mohou sloužit i jako pohybové nebo hudební, to vše zapadá do té hodně barevné romské estetiky, která s malířčinými tématy souvisí. 
Takže jsme udělali dva takovéto ateliéry. Máme opravdu špičkově vybavený výtvarný prostor i víceúčelový pohybový a hudební prostor. Školám nabízíme stálé programy a vedle toho děláme jednotlivé akce k výročím nebo různým příležitostem. Hodně nám pomohlo, že se to dostalo do televizní Toulavé kamery. 

Takže klasická televizní reklama pořád funguje? 
Jednoznačně funguje. Hned po odvysílání Toulavky bylo velice znát, že lidé z celé republiky začali volat a ptát se, kdy mohou přijet a tak. Rádi bychom v těch ateliérech provozovali činnost systematickou. Samozřejmě by bylo málo, kdyby cílová skupina byly jen děti, a jenom z Telče. Takže to musíme trošku šířit. Proto se také v říjnu už podruhé otevře Výtvarný kurz pro dospělé. Už o jeho první ročník byl velký zájem a druhý je také naplněn, z toho mám radost. 
Ono je znát, že celé do Univerzitní centrum je hodně orientováno do celoživotního vzdělávání, že to tady funguje pěkně. Jenom v Univerzitě třetího věku máme aktuálně 133 posluchačů, a to je nádherné číslo.  Máme to směřováno i do nějakých workshopů jakoby směrem ven. Právě ta výtvarná Telč je pěkné téma a ty ateliéry v tom fungují bezvadně. 
Máme své lektory, kteří vytvořili programy s odborně respektovanou úrovní. Za všechny lektory bych jmenoval Jiřího Kamana, který je i bývalým studentem Masarykovy univerzity, má vystudovanou speciální pedagogiku a učí na základce v Telči. Kolegové z katedry výtvarné výchovy MU tyhle programy velice chválili. 
Poprvé teď budeme dělat tzv. MjUNIverzitu, to znamená juniorní univerzitu. Bude to něco jako univerzita třetího věku, ale pro mladé lidi do 18 let. My ovšem budeme asi speciálně cílit na věk 10 až 15 let, kapacita bude do dvaceti dětí.
V sobotu 25. října ji budeme zahajovat. V pilotním ročníku to budou čtyři víkendová setkání, kdy právě využijeme naše ateliéry. Programy se teď finalizují, měly by v nich být věci z výtvarné, hudební a dramatické výchovy. Budeme to dělat ve spolupráci s Pedagogickou fakultou MU. A není to jen pro telčská děcka. 

Novinka s hokejisty
 

Univerzitní centrum, tedy areál někdejší telčské jezuitské koleje, v létě každoročně slouží např. i pro frekventanty mistrovských kurzů Hudební akademie Telč. Co dalšího se „v domě“ odehrává?  
Zajímavá neuniverzitní věc je komunitní Základní škola Vážka, která u nás obsadila část prostor. Klepu to, mám z toho radost, má se čile k světu, funguje tam pravidelná výuka. A jinak u nás probíhá celá řada pobytových programů, které souvisí hlavně s celoživotním vzděláváním. Obvykle se u nás odehraje tak kolem sta akcí za rok, kterých se zúčastní okolo 2500 lidí.  
Velmi zajímavá novinka je dohoda s Hockey Talent Academy Telč. Tahle akademie pro mladé talentované hokejisty v Telči působí už dlouhou dobu, svého času dokonce fungovala propojeně se SOŠ a místním gymnáziem v programu sportovního managementu. U nás se ve spolupráci s touto akademií aktuálně rozjede špičkový kurz pro hokejové trenéry s názvem Specialista pro rozvoj hráče. 
Povedlo se nám ho dostat do tzv. mikrocertifikátů celoživotního vzdělávání, takže letos 20. října budeme otevírat nový, speciálně telčský program. Cílíme v něm asi na dvacet lidí v kurzu, a už je z větší části naplněn. Není to samozřejmě bakalářské nebo magisterské studium. Ale podle časové dotace a plánu, a také tím, že kurz má akreditaci se zakončením v podobě zkoušek a certifikátu s obrovskou platností, se to blíží úrovni kombinovaného studia v Telči. 

Když jsme u nových spoluprací v rámci Telče, tak doslova „přes ulici“ máte od letoška nového partnera, nového kastelána na zámku Romana Dáňu. V tom směru, pokud vím, se už také chystají nové spolupráce a projekty...?  
Jsme v kontaktu a je to fajn. Konec konců, to, že teď máme oba galerii, nás ještě více propojuje, i když pan kolega Dáňa je víc historik než kunsthistorik a má blíže k těm historickým tématům. Ale to je zase další věc, která nás propojuje, protože já se také k historii naší někdejší jezuitské koleje hlásím.
Společně s kolegy z dalších institucí se bavíme o tom, že bychom rádi příští rok připomněli výročí 350 let od úmrtí hraběnky Františky Slavatové. A to by měla být opravdu poměrně velká a hodně společná akce nás, památkářů, zámku, města, možná muzejního spolku atd. Určitě si umím představit, že se naše instituce budou dál propojovat při různých vzdělávacích a pobytových aktivitách. Na to všechno je ale potřeba si ještě pořádně sednout a začít si to upřesňovat.