Setkat jste se s ním mohli například v Horáckém divadle Jihlava. Brigádnicky zde totiž vypomáhá jako uvaděč, jinak je vysokoškolským studentem Masarykovy univerzity v Brně. Nyní se s Michalem Novákem alias SiRÁNEM můžete setkat prostřednictvím jeho básní. Nakladatelství Sursum mu totiž vydalo prvotinu – sbírku básní Na dně nebe a na střeše pekla.

„Může za to profesor Miloš Štědroň,“ říká třiadvacetiletý Michal z Jihlavy. Letitý muzikolog, pedagog a skladatel známý skvostnou hudbou k Baladě pro banditu ho totiž učil.

„Dal jsem mu přečíst 15, 16 básniček… a poprosil ho, zda by mě neseznámil s nějakým nakladatelem,“ vzpomíná na prvopočátek, na jehož konci je voňavá kniha plná emocí. „Bez mého profesora by kniha nevznikla,“ dodá s úctou. 

„Mým snem bylo, abych měl knížku v uceleném vydání a mohl se od tohoto období posunout dál,“ vysvětluje. A vše se povedlo. Prof. Štědroň ho seznámil s nakladatelem Miroslavem Klepáčkem ze Sursumu, ten si básně přečetl a kývl na vydání. 

„Píšu už takových osm devět let, začal jsem na základce, ale v knížce jsou texty maximálně 2-3 roky dozadu…,“ vypráví Michal. Když s nakladatelem debatovali, tak ten měl říct: ´Dáme pevnou vazbu, když je nepevná, tak to není knížka.´

Michalu Novákovi je jasné, že tomu tak není, příkladem je třeba Tereza Bínová z Telče, která za svou útlou knížku básní v měkké vazbě získala vloni ocenění Magnesia Litera. Mnozí lidé však literární dílo posuzují podle obalu a nakladatel, který potřebuje knihu prodat, to ví.

Když se zmíním o Magnesii Litera, zajiskří Michalovi oči: „Chci zkusit štěstí.“ Svou prvotinu proto do soutěže pošle.

V knize čtenáře zaujme již úvodní slovo autora. Ve sbírce apolitických básní byste nečekali úvodní text, v němž Michal uvádí, jak si váží svobody. Proč? ptám se, vždyť v roce 1989 ani nebyl na světě. 

„U nás doma hodně sledujeme 90. léta, máme rádi Václava Havla, čteme si o Listopadu…,“ vysvětluje s tím, že se nejedná o žádnou protistátní sbírku. „Jen spousta lidí zapomněla, jaké to tenkrát bylo. Kolikrát najednou říkají, že to bylo lepší, rohlík za korunu… Už zapomínají, že byla cenzura, že lidé byli ve vězení, třeba i za to, že napsali básničku. Nechci tady mít to, co zažili moji rodiče a babička s dědou.“

Cítil, že je důležité napsat to hlavní: Že je svoboda hodnotou, která stojí za to, aby se za ni bojovalo. „Jenže dnes by lidi nejraději předávali zodpovědnost někomu jinému, jsou vystrašení z budoucnosti a chtěli by nějakého vůdce,“ povzdychne si.  

Přejděme ale zpět k básním. Jak by je charakterizoval? Každá „funguje“ sama o sobě, není v nich žádná politika, je to spíš realismus – „exkurz do mého nitra, když píšu básničku, vždycky jsem to já. Je tam to, co neumím říct nahlas před ostatními, to, co cítím někde uvnitř: bolesti, radosti… I když o bolesti se píše lehčeji.“

Když se ho zeptám na literární vzory, zaváhá. Pak přece jen pár jmen vysloví: Hrubín, Jirous… „Pro mě je básník i Shakespeare, a nejen jeho Sonety, ale i jeho hry jsou básnické texty.“

Jinak Michala baví textařina, proto dál jmenuje Michala Horáčka. „To je mistr nad mistry. A pak Kodym z Lucie a ještě Karel Kryl.“

Na Michalově knížce každého zaujme hned její název: Na dně nebe a na střeše pekla. Každý z nás má nebe a peklo, jen se vyskytují různě hluboko a vysoko. „Říkáte to dobře,“ skočí mi do úvahy. „Je to ohraničení knížky, každý si to vyloží po svém, v každém to evokuje něco jiného.“

Jak říká, do věnování lidem píše větu: Doufám, že si v mých příbězích najdete ty své. „Já tam předložil své příběhy, svou duši, ale každý si v tom najde svůj příběh,“ vysvětluje. „V tom je poezie unikátní. Když čtete detektivku, víte, že na začátku někoho zabili a na konci se dozvíte, kdo je vrah. Ale když čtete básničku, tak si na konci třeba řeknete: ´Tak on se rozešel s dívkou a teď se trápí.´ Ale ten básník to třeba myslel úplně jinak. V tom je krásné nacházet svoje příběhy, to mě na tom baví.“

Druhou věcí, co musí čtenáře zaujmout, je Michalův pseudonym.

„Za jméno Michal Novák se nestydím,“ řekne hned úvodem, „ale pro básníka to je takový tuctový.“ Michal je prý každý druhý a Novák každý první.

A tak vymýšlel přezdívku. „Napadaly mě hrůzy nebo slepence, tak jsem si řekl, že na to musím jinak.“ Využil k tomu svoje vzdělání. Co jej baví, řekl si? Divadlo, vždyť na Filozofické fakultě MU studuje divadlo, film, hudbu a výtvarno. A zrovna zhlédl představení Cyrana s Martinem Hofmannem a byl z něj nadšený. A pak film z roku 1990 s Depardieuem, který ho také nadchl. 

„Říkal jsem si – Cyrano z Bergeracu nese hodnoty, čest, obětování za kamaráda… Je to básník, mluví ve verších, je tam romantické zadání, romantický hrdina… Jen nemohu použít Cy…, to je takové klišé, a protože mám rád hru se slovy – dal jsem na začátek Si, počeštěně. Když to čtete, je to SiRÁNO, ale když to řeknete, je to Cyrano… a je tam malý otazníček: Budu tu ráno? Skončí svět? Bude tu se mnou má láska? Je mi to ráno ještě souzeno? Ráno jako symbol nového začátku, nové šance. Je to o hře se slovy…“ vypráví s nadšením.

Michala teď čeká magisterské studium obor Učitelství estetické výchovy pro střední školy. Až dostuduje, vrátí se do Jihlavy?

„Do školy do Brna jezdím, ale mám rád Jihlavu. I když slyším nadávky na ni, chci tu zůstat, bydlet, žít, mít tu rodinu. Přijde mi velká škoda, když spousta šikovných kamarádů nechce jít zpět. Chápu, že jsou třeba technické typy a najdou si lepší uplatnění jinde, ale když třeba u nás vystudují doktoři a pak jdou do Německa…“ zavrtí hlavou.

Vrátí se o desítky let do historie a vzpomene na slova režiséra Jiřího Menzela, který na otázku, proč neemigroval, řekl, že kdyby všichni odešli, kdo by tu zůstal? To bychom ještě žili v komunismu… kdo by to zvrátil? Michal ví, že dnes není emigrace potřeba, ale… „Jihlava mi něco dala – vzdělání, kamarády ze základní a střední, mám tu rodinu…“ vyjmenovává své kořeny.

Život má před sebou a za sebou svou první knihu, která by již měla být v knihkupectvích nebo přímo v nakladatelství  Sursum. Co pro Michala vlastně vydání knížky znamená?

„Určitě zakonzervování mých několika let času. V rodině nikdo nepíše, a mně psaní básniček přišlo zcela přirozené. Nejtěžší bylo je vybrat, takže jsem musel sám cenzurovat. Stojím si za nimi.“

Pak se zamyslí a řekne: „Zní to banálně, ale je to splnění snu. Ať už se stane cokoliv, tak kniha tady zůstane. Doufám, že není poslední, ale i kdyby byla, tak nevadí.“