Ekonomický růst byl po revoluci dobrým tažným koněm, dnes bychom měli hledat jiné priority, tvrdí ekonom Tomáš Sedláček, který besedoval v Jihlavě. 

 Ve svých přednáškách i v knize hovoříte o tom, že lidem chybí přiměřenost. Není to ale nedostižný ideál? 

 Existují na to různé programy. Program hédonistů je: makat, makat, makat, až se dostaneme do stavu, kdy budeme spokojení. To je klasický program, který naše civilizace následuje přinejmenším několik posledních staletí, ne-li delší dobu. Z tohoto hlediska se tento program ukazuje jako nesaturovatelný, protože naše poptávka bude vždy v předstihu s tím, co dokážeme vyrábět. 

 Druhý program je stoiků: říci si, že jsme spokojení teď, nebo jít ještě dál a minimalizovat své statky, ale to je, myslím, zbytečné.

 Co když ten blažený stav, o kterém hovoříte, je teď, a nikdy to nebude lepší?

 Pak existuje tak zvaný hebrejský kompromis. Aspoň jednou za čas si uvědomit, že jsme spokojení s tím, co máme, a jsme šťastní a žijeme ve šťastné době a na šťastné straně zeměkoule. Na Moravě, na Vysočině ani v Čechách nikdy nežil lid, který by byl jen ve zlomku tak bohatý jako my. 

 Není ale v lidské přirozenosti být neustále nespokojeni a stěžovat si? 

 Do jisté míry ano, už v Bibli měli Adam a Eva přístup ke všem plodům v rajské zahradě. Ale proto to přikázání. Protože to je proti naší přirozenosti, proto se je musíme učit. Stejně jako matematika. Je matematika v lidské přirozenosti? Na to bychom velmi složitě odpovídali, protože do jisté míry zřejmě ano, ale také se ji musíme učit. 

 My jsme se tomu ale v poslední době odnaučovali. A u nás je to ještě něco jiného než pro západní svět. My tu měli 40 let komunismu a doháněli jsme Západ a nechali jsme se docela dobře fascinovat, a je to dobře, tím produktním konzumním žitím - a to nemyslím pejorativně. Za těch 20 let jsme udělali neskutečně velký kus práce a měli bychom si uvědomit,  že  jsme se posunuli velice daleko, a začít se učit, co říkají stoikové. I v Bibli je psáno, že muž, který dokáže ovládat sám sebe, tedy ovládat své touhy, je mocnější než dobyvatel měst. Očividně to není věc, kterou bychom mohli lusknutím prstů změnit, ale musíme se to učit. 

 Kdo by nás to měl učit? Rodina, škola? Celá Evropa je postavena na politickém systému, na soupeření politických stran, které se mnohdy předhánějí v nereálných slibech...

 Myslím, že jsou strany, které nemají tu modlu neustálého ekonomického růstu. Středové strany si třeba uvědomují, že to nejde už jenom z ekologického hlediska, ale i pravicové strany říkají, že větší prioritou než růst je splácení dluhu. Myslím, že po 20 letech, kdy růst byl dobrým tažným koněm, bychom měli přepřáhnout na jiné priority. Politika se u nás i na západě smrskla jen na ekonomii. Ekonomika je velmi mocná neviditelná ruka trhu, ale pokud se jí nevymezí přesně mantinely, tak straší a dělá paseku.

 Můžete uvést příklad? 

 Představte si, že byste neregulovali městskou zástavbu. Pak byste tady třeba neměli park, ale výrobnu cviček nebo jinou továrnu. Ta neviditelná ruka vám zvýší HDP vašeho města, protože ten park je neproduktivní, když to řeknu ošklivě. 

 Jsou ale svaté oblasti lidského života, jako je šabat, veřejné parky, soudní dvůr..., kde neviditelná ruka trhu nemá co dělat. 

 Hovořil jste o splácení dluhu. Vrcholný politik Jiří Paroubek ale v jedné televizní debatě pronesl slova, že stát vlastně státní dluh ani splácet nemusí. 

 Dnes, ve světle vývoje v Řecku nebo Maďarsku, je snad jasné, že tomu tak není. Dluhy se musí splácet. 

 Z Vysočiny, konkrétně z Třeště, pocházel jeden z nejvýznamnějších ekonomů první poloviny 20. století Josef Alois Schumpeter, kterého v knize také často zmiňujete. V praxi se ale příliš neuplatnil, neboť banka, kterou řídil, zkrachovala.

 To bývá často. Je to jako kdybyste po teoretickém fyzikovi chtěl, aby uměl dobře hrát tenis. Sice rozumí gravitaci, setrvačnosti a tak dále, ale to k tomu nestačí. Je to stejné, jako že nestačí mít nejlepší produkt, často bývá, že nevyhrává ten nejlepší, ale ten, který má třeba lepší reklamu. Ne vždy je akademicky rigorózní přístup k věci nejlepší, občas je řízená blbost lepší než vzdělaná statistika.    

Petr Klukan