Strach  pokud není chorobný nebo přehnaný  je zdravý. Je to instinkt, červené světýlko signalizující, že něco může být nebezpečné. A o ten není dobré přijít. Rusko asi naučí člověka větší ostražitosti, schopnosti předvídat některé nebezpečné situace a vyhnout se jim. Ale nemyslím si, že my čeští novináři bychom tam byli v nějakém bezprostředním ohrožení. To hrozí spíš ruským kolegům, kteří se dostávají ke konkrétním kauzám s konkrétními dopady na politiky, na podnikatele. Tam může a velmi často jde o život. Rusko je země s největším počtem zavražděných novinářů.

 Nedávno jste ale napsal o zmíněné aktivistce Natálii Estěmirovové. Ten článek se nemusí některých kruhům líbit.

 Může se jim nelíbit cokoliv, s tím nic nenaděláte. Strefovat se těmto lidem do vkusu nemá smysl. Přijdete o svůj kredit, důvěryhodnost a navíc to ohrožení stejně nezmenšíte.

  Ruská vláda má zvláštní mechanismy, jak držet zahraniční novináře na uzdě: uděluje vám vždy víza jen na rok, dává vám čas od času najevo, že sleduje, co děláte, píšete, vysíláte, a snaží se vyvolat obavy, že možná další nové vízum nedostanete. Jenže to nemá konec. I kdybyste se chtěl zalíbit, nikdy to nedokážete dostatečně dobře. Navíc vám lidé přestanou věřit. Proto je dobré se soustředit na svoji práci. Když vám ji ruská vláda umožní dělat dál, bude to dobré. Když ne, svět se nezboří.

 Nemusel jste tedy nikdy uhnout z pravdy?

 Nikdy se mi to nestalo. Ale je to asi hlavně díky tomu, že jsem se nikdy nedostal k nějakým závažným kauzám, které by v Rusku pro někoho znamenaly ohrožení. Nechci vlastní reportáže a komentáře nijak přeceňovat, ve srovnání se zahraničními kolegy jsme přece jen malé médium, které není v centru zájmu. To, že o některých věcech mluvím bez obalu, může třeba znamenat u ruské vlády méně "bodů", ale to je jejich věc. Slevovat z nároků na vyváženou novinařinu kvůli nějakému "zalíbení se" je cesta do pekel.

 (Celý rozhovor si přečtete v pátečních Jihlavských listech) 

  Petr KLUKAN