Sedmdesátiny oslaví v sobotu třešťský rodák a čestný občan Telče, plzeňský biskup Mons. František Radkovský. Ve středu sloužil mši v kostele sv. Kateřiny v Třešti a z rukou starosty Vl. Nechvátala pak na tamním zámku převzal čestné občanství svého rodného města, plaketu a dar v podobě vyřezávaného betlému. Vyznal se pak ze svých pocitů a na dotaz JL reagoval i na některé aktuální otázky s tematikou katolické církve:

 "Zaskočilo mě to, ale jsem velice rád, protože cítím, že jsem s Třeští spojen a svázán. Protože kde člověk vyrostl, tam je doma... je formován svým dětstvím a tím co prožil, svým krajem, lidmi. Když jsem tady dnes v kostele při mši viděl ty kluky, vzpomněl jsem si, jak jsem byl taky takový a ministroval. Vzpomínám si, jak jsme tu muzicírovali a dělali divadlo... A že mám celkem dobrou fyzickou kondici, to je i díky tomu, že jsem tady běhal, plaval, jezdil na kole, lyžoval. To všechno tahle krajina umožňovala a rodiče, hlavně tatínek, nás k tomu vedli. Zájem o matematiku, fyziku, to zase podněcovali učitelé...

 Když jsem přijel, šel jsem nejdřív na hřbitov a tam jsem v duchu děkoval Pánubohu za ty, kteří mě doprovázeli. Od rodičů, prarodičů, strýčka a dalších. I těch, kteří tam leží na mnoha místech a kteří mně mnoho dali i jinak ­ někdy třeba pár facek, když jsem je potřeboval, i to bylo důležité. To se dneska nesmí, viďte? To je škoda... Zkrátka a dobře, jsem vděčný."

 Vystudoval jste matematickou statistiku, pracoval jako vědec, ale v polovině šedesátých let se vaše cesta stočila ke kněžství. Co bylo tím impulsem?

 "Každý člověk je při výběru ovlivněn druhými lidmi. Je to otázka přitažlivých kněžských osobností, které inspirují mladé muže. Tak tomu bylo i v Třešti, když mi bylo deset, dvanáct, chtěl jsem být knězem. V pubertě si potom člověk vytváří své postoje a pořádně neví, čí je. Mě tehdy spíše přitahovala jaderná fyzika nebo matematika. Když se mě tatínek kolem maturity ptal, jestli nechci být knězem, samozřejmě jsem nechtěl.

 Dostal jsem se do Prahy a do společenství kostela Panny Marie Před Týnem na Staroměstském náměstí. Byli tam i mí spolužáci, protože na Matematicko­fyzikální fakultě bylo dost věřících lidí. Kněžské povolání pak ve mně dozrálo během vojny. Vrátil jsem se v roce 1964 do výzkumného sklářského ústavu a říkal si, že už to nepůjde, že už jednu vysokou školu mám. Ale odskočil jsem si do semináře do Litoměřic a tam jsem viděl v prvním ročníku jednoho promovaného filozofa ­ nynějšího kardinála Miloslava Vlka. V pátém ročníku tam zase byl ing. ekonom Josef Mixa, který působí na diecézi u Karlových Varů. Toho jsem znal z Týna a on mi řekl, že na mně vždy bylo vidět, že budu knězem."

 Ale za daného politického režimu to byl také krok do nejistoty...?

 "Říkal jsem si mám, nemám? Nebylo to tenkrát jednoduché ­ věděl jsem, že si to nemohu jen tak zkusit a když se mi to nebude líbit, že budu pokračovat s vědou. Věděl jsem, že jakmile jednou položím karty na stůl, moje vědecká dráha skončila a půjdu jaksi k lopatě. Ale během týdne jsem řekl ano, chci být knězem.

 Musel jsem se ale dostat ze zaměstnání a také změnit trvalé bydliště z Třeště do Prahy, protože tady bych ten dobrý posudek určitě nedostal. Měl jsem tady totiž hodně těch "dědičných hříchů" ­ jednak věřící rodina, jednak syn živnostníka, to nešlo. Tehdy se ale také poněkud uvolnil zákoník práce a hodně nás absolventů vysokých škol prosadil kardinál Tomášek, který nastoupil právě v roce 1965."

 Máme za sebou papežskou návštěvu. Jak hodnotíte její význam a jak jste ji vy osobně prožil?

 "Zažil jsem tady už čtvrtou papežskou návštěvu, ale zdá se mi, že teď to bylo kupodivu takové nejpozitivnější. Také příprava médií, a to, jak návštěvu po celou dobu doprovázela, byly pozitivní. A za to bych chtěl médiím poděkovat. Bylo to opravdu vynikající a myslím si, že to udělalo velký efekt k tomu, že návštěva tak dobře proběhla. Svoji roli samozřejmě sehrálo i počasí, takže lidí přišlo na setkání v Brně i ve Staré Boleslavi hodně.

 Nejen mě, ale i další biskupy a myslím, že i Svatého Otce, na tom nejvíce zarazilo, jakým způsobem ti lidé setkání prožívali. Když se na začátku řeklo, že se během bohoslužeb nebude tleskat, vykřikovat a mávat, tak tam opravdu bylo velikánské ticho. Těch sto dvacet tisíc lidí ztichlo, třeba při svatém přijímání, na několik dlouhých minut. To až přecházel mráz po zádech... A totéž ve Staré Boleslavi, kde přitom bylo hodně mladých. Ti potom ke konci velice hezky a živě reagovali.

 Hodně se mluví také o tom, jak byl všude přítomen prezident republiky. Myslím si, že to bylo docela upřímné, protože prezident, i když v mnoha věcech s ním nemohu souhlasit, je člověk, který si váží lidí, kteří něco znají. A on sám je pilný a hodně věcí prostuduje. A váží si lidí s názory, s nimiž jsou ochotni jít i proti proudu. A to samozřejmě tenhle papež dovede.

 Teď je důležité, abychom tak veliký duchovní kapitál nepromarnili, abychom dokázali z něj dál čerpat. Nejenom my, věřící, ale myslím, že všichni, protože to je taková lekce lidství a křesťanských hodnot, co papež přinesl. A to všichni potřebujeme."

 Zmínil jste své první setkání s nynějším kardinálem Vlkem. Právě po návštěvě papeže jsme ale zaregistrovali právě jeho sebereflexi, že nezískal církvi od státu zpět její majetek ani vatikánskou smlouvu, že státu patří svatý Vít a nezvyšuje se ani počet věřících. Co na to říkáte?

 "To, co pan kardinál říkal, jistě mohlo být něco, co si předsevzal. Jenže tohle všechno nezáleží jenom na něm. Jde vždy o dialog s druhou stranou, a tam to vždycky nebylo takové jasné ­ to nakonec víme všichni. Pamatujeme si, jak to dopadlo v Parlamentě jednak s ratifikací smlouvy s Vatikánem a jednak s tou restitucí, anebo jak to dopadá s katedrálou. To, myslím, nemusím nijak moc vysvětlovat. Čili to jaksi bylo nad jeho síly (kardinála Vlka: pozn. red.).

 Že to jsou úkoly, které lze dál řešit, to je pravda. A čas ukáže jak. Pokud jde o restituce, řekl bych, že je dobře, že to tak dopadlo. Protože představte si, že by to teď bylo na církev, že za to může, že stát nemá peníze. Na druhou stranu, komu to víc vadí, jsou, myslím, města a obce (přikyvuje starosta Třeště Vl. Nechvátal: pozn. redakce), které mají blokovány pozemky, jsou tím jaksi svázány a nemohou se rozvíjet. Hodně jim to vadí, takže na to někdy tlačí více než my. Tak uvidíme, jak to všechno dopadne. Jsou různé modely po světě..., všude je to jinak, všude to odpovídá situaci, jaká je. Musíme ten model najít."

 Jiří VARHANÍK

__________________________ 

 Mons. František Radkovský - biskup plzeňský

 Mons. František Radkovský, biskup plzeňský, se narodil 3. října 1939 v Třešti. Po maturitě na Jedenáctileté střední škole v Telči začal v roce 1957 studovat na Matematicko­fyzikální fakultě UK Karlovy v Praze. Specializoval se na matematickou statistiku, promoval v roce 1962. Jeho strýc, doc. Radkovský, působil v epidemiologii ­ statistice, chodíval k němu na praxi.

 V letech 1962 až 1964 vykonával Fr. Radkovský základní vojenskou službu na východním Slovensku, poté pracoval jako matematický statistik ve Státním výzkumném ústavu pro výzkum automatizace sklářského průmyslu a později v Pedagogickém ústavu ČSAV, kde se podílel na přípravě modernizace výuky matematiky.

 V roce 1966 nastoupil do kněžského semináře a začal studovat na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Kněžské svěcení přijal v Praze 27. června 1970. Po vysvěcení působil dva roky jako kaplan v Mariánských Lázních a od roku 1972 byl duchovním správcem Římskokatolické farnosti Povýšení sv. Kříže ve Františkových Lázních.

 Dne 17. března 1990 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován titulárním biskupem aggarským a pomocným biskupem pražským. Biskupské svěcení přijal v Praze z rukou pražského arcibiskupa kardinála ThDr. Františka Tomáška 7. dubna 1990. Za biskupské heslo si zvolil slova z 1. listu apoštola Jana: "Uvěřili jsme v lásku."

 Od založení Biskupské konference ČSFR byl jejím generálním sekretářem. Tuto funkci zastával i po rozdělení státu a vzniku České biskupské konference až do 7. července 1993. Při České biskupské konferenci je odpovědný za laiky, nová církevní hnutí a komunity, ekumenismus a informatiku.

 Prvním biskupem Diecéze plzeňské, nově zřízené papežem Janem Pavlem II., byl jmenován 31. května 1993 a 10. července toho roku se ujal jejího řízení. Je statutárním orgánem Biskupství plzeňského a jeho nejvyšším představitelem při jednání se státními i církevními orgány či mezinárodními institucemi.

 (zdroj.: bip.cz)