Pane prezidente, čelíte kritice za nehospodárné nakládání se státním majetkem, přestože Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ba naopak by měl jít příkladem. Je na tom podle vás něco pravdy?

 Kritika se opírá o politické prohlášení poslanců. Domnívám se, že na kontrolu hospodárnosti jsou a existují standardní kontrolní postupy. Okamžitě, co jsem zjistil obsah politického prohlášení, jsem oslovil několik auditorských firem, aby byl udělán audit hospodaření a legálnosti ve všech oblastech, které poslanci zmiňovali. Domnívám se, že je v zájmu NKÚ, aby něco takového bylo provedeno profesionálně a mohli jsme očistit dobré jméno úřadu.

 Z toho, co se objevilo v médiích, to vypadá poměrně zvláštně. Opravdu musí NKÚ pronajímat drahé byty od soukromníků, když má úřad prý vlastní a volné?

 V době, kdy jsem nastoupil na NKÚ na konci roku 2005, úřad skutečně vlastnil byty. Byly nakoupeny předchozím vedením úřadu za několik desítek milionů korun a všechny byly obsazené členy úřadu. To jsou funkcionáři, jejichž funkční období končí pětašedesáti lety věku, tedy je to nepoměrně delší období než u prezidenta.

 Jako ústavní činitel jsem měl mít k dispozici přiměřeně vybavený byt ­ jak zní zákon. Byl jsem osloven s tím, že si mohu vybrat z nabídky několika bytů, které by odpovídaly významu funkce (jedná se o jednoho z nejvyšších ústavních představitelů státu ­ pozn. red.). Byl jsem samozřejmě velmi opatrný, abych se nedopustil něčeho, co by mohlo být v rozporu se zákonem.

 Postup jsem konzultoval jak s právníky, tak s některými kolegy, kteří se pohybovali v oblasti vrcholné politiky, a samozřejmě jsem se ptal i pracovníků NKÚ. Byl jsem ujištěn, že postupujeme naprosto v souladu se zákonem.

 Co se týká výše nájemného, nedokázal jsem úplně přesně posoudit výši nájemného u bytů v Praze. Dnes už třeba větší představu mám, nicméně pro mě bylo podstatné, že Kolegium, které schvalovalo návrh rozpočtu ještě předtím, než jsem přišel na úřad, do návrhu rozpočtu takovou částku zařadilo. Takže s tím dopředu počítalo, jakým způsobem má být o bydlení prezidenta postaráno.

 V dalších letech bylo postupováno přesně stejně. Každý rok byl předkládán návrh rozpočtu včetně zajištění nájmu bytu pro prezidenta, návrh byl schvalován Kolegiem, posléze i kontrolním výborem parlamentu, a tak to jde od roku 2006. Nikdy jsem zvlášť neuvažoval o tom, zda by úřad neměl koupit další byt, domnívám se, že vzhledem k délce funkčního období prezidenta by to mělo být řešeno spíše nájmem.

 Jestliže se ale teď po čtyřech letech od stejných lidí, kteří tuto situaci připravili a každoročně částku schvalovali, dozvídám, že to není hospodárné, tak mi přijde, že za tím jsou nějaké úplně jiné důvody. Je mi to samozřejmě velmi líto.

 Další na řadě jsou automobily. Tam bude platit asi něco obdobného. Nebo využijete tři ne zrovna levná auta?

 Tam je situace úplně odlišná. Samozřejmě využívám jenom jedno auto. Zákon říká, že mám k osobní dispozici jeden vůz, takže i na něj mám smlouvu s úřadem, aby se vyřešily provozní záležitosti. Co se týká dalších aut: To nejsou moje auta, to jsou auta úřadu, o jejich využití se nijak bezprostředně nestarám, protože to zajišťuje hospodářská správa.

 A to tím způsobem, že dvě auta a dva řidiči se mají o mě postarat čtyřiadvacet hodin denně, tak, jak zní zákon. Upozorňuji, že toto je režim, který jsem nezavedl já, ale doktor Voleník hned po vzniku úřadu, a pokud vím, tak je tímto způsobem nastaven u všech ústavních činitelů, protože to prostě jinak udělat nelze kvůli zákoníku práce.

 Co se týká samotných aut: Jedno auto je osm let staré, bylo zakoupeno ještě za pana doktora Voleníka v roce 2000, druhé auto bylo sice kupováno těsně poté, co jsem přišel na úřad, nicméně jsem se ale nijak na jeho výběru nepodílel. Částka i výměna vozu byly schváleny Kolegiem úřadu ještě předtím, než jsem na úřad přišel.

 Mimochodem, výměna probíhala za auto, které se potom prodávalo. Byla to Tatra 700, osm let stará a z dnešního pohledu je snad zajímavé, že nový vůz, který byl koupen v roce 2006, byl o několik set tisíc korun levnější než původní tatrovka.  

 Poslední kaňka, o které se teď mluví, to jsou údajně miliony utracené za umělecká díla v sídle úřadu. Proč vlastně úřad pořizuje takto drahé umělecké předměty, pokud je to tedy pravda?

 Ano, pravda to je. O ceně předmětů nedokážu diskutovat, protože to jsou záležitosti, kde probíhá standardní řízení, výběr, na kterém jsem se podílel jenom omezeně ­ nepovažuji se za ohromného znalce umění, ale ten důvod byl velmi jednoduchý.

 NKÚ je ústavní institucí. Stěhovali jsme se do nových prostor a architekti doporučovali, aby byly upraveny nějakým důstojným způsobem. Nemám na mysli pochopitelně to, že byly nakupovány obrazy do všech kanceláří, nebo něco podobného, to bych nikdy nenavrhoval.

 Nicméně na NKÚ přicházejí běžně diplomaté, zahraniční návštěvy, parlamentní delegace, kolegové z nejvyšších kontrolních institucí jiných zemí, takže bylo navrženo, aby vstupní hala a potom několik málo místností, které jsou využívány právě pro zahraniční návštěvy, nebo které slouží ke styku s těmito hosty, byly doplněny obrazy a jedním prostorovým objektem­sochou ve vstupu objektu.

 Znovu říkám, byla to záležitost, která byla navržena do rozpočtu už v roce 2006, protože se to mělo odehrát v roce 2007. Kolegium úřadu tento postup schválilo, záležitost byla projednána i v kontrolním výboru parlamentu, opět to bylo schváleno a poté realizováno během roku 2007 ­ 2008.

 Dnes jsem kritizován za to, že díla neměla být nakupována. Snažili jsme se minimálně v oblasti prostorového díla oslovit jednotlivé galerie, včetně galerií na Vysočině. Mimochodem byla oslovena i Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, stejně tak Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, ale nakonec ze všech pokusů sešlo, neboť žádná z nich nebyla schopna nabídnout něco, na čem by se shodli i architekti.

 Možná kdyby kontrolní výbor parlamentu řekl ne, je to sice ústavní instituce, ale stačí, když tam budou dřevotřískové desky a zavěšené nějaké kalendáře, tak bych to nenavrhoval.

 Ale obecně si myslím, že k ústavní instituci něco takového patří, a jak říkám, v té době to bylo schváleno všemi, kteří to schvalovat měli.

 Ale kritika nespočívá jenom v hospodárnosti. Politiky jsme obviňováni, že jsme nedodrželi zákon, a to musím zásadně odmítnout, protože byly dodrženy všechny zákonné postupy, jak je naše legislativa vyžaduje.

 Podle toho, co říkáte, bylo vše posvěceno kontrolními orgány. Na údajné nehospodárné nakládání se státními penězi upozornili vaši podřízení. Je za tím jejich, řekněme, čistá morálka, nebo jste někomu z nich takzvaně šlápl na kuří oko?

 Kdyby byl nějaký zásadní rozpor v tom, jestli se má postupovat tak či onak, tak bych předpokládal, že to uslyším od členů Kolegia právě ve chvíli, kdy se to děje. To se ale nestalo, takže se musím domnívat, že to je ta druhá záležitost.

 Je také nutné říci, že jsem byl některými zavedenými postupy nebo chováním některých členů Kolegia při svém nástupu do úřadu docela překvapen. Postupně během let 2006 ­ 2007 jsem se snažil svým přístupem, klasickým manažerským řízením uvést úřad do takového stavu, o kterém jsem si myslel, že je v pořádku.

 Šlo například o záležitosti, že někteří členové Kolegia měli kanceláře v místě svého trvalého bydliště placené úřadem, vedle toho kanceláře i v Praze. Nic takového nám zákon neukládá a mimochodem to byl i důvod, proč se řada členů domnívala, že do práce zvlášť nemusí chodit, ačkoliv i na ně se vztahuje zákoník práce.

 Řešil jsem i záležitosti, které se týkaly někdy až úsměvných problémů, kdy někteří členové Kolegia odmítali platit úhrady za byty, které už byly zmíněny v předchozí části hovoru. Třeba platby za popelnice a podobně. Ono toho bylo víc, byly to sice drobnější věci, ale rozhodně jsem si u řady členů těmito opatřeními popularitu nezískal.

 Předpokládám, že to tak možná bude i u poslanců, protože, když sleduji jejich reakce, tak to na mě působí, že jste asi u nich také píchl do vosího hnízda. Myslíte, že může mít tato aféra spojitost s nějakým šetřením vašeho úřadu?

 To bychom mohli spekulovat. Nedokážu říct, které šetření by to mohlo být, ale pravdou je, že během posledních dvou let jsem se snažil, aby kontrolní závěry byly skutečně perfektní a přesné, a snažil jsem se i o to, aby bylo postupováno mnohem tvrději při vymáhání nápravných opatření.

 Možná se toto stalo někde nějakým problémem, ale kontrolních akcí děláme několik desítek za rok. Je klidně možné, že jsem někomu, o kom nevím, nějakým způsobem zamezil v jeho aktivitách nebo, jak se říká, šlápl na kuří oko.

 Nakonec, určité výhrady zazněly i při jednání kontrolního výboru, protože někteří poslanci se už dříve vyjadřovali k tomu, co by NKÚ kontrolovat neměl. A já jsem, zdá se, neposlouchal a domníval se, že NKÚ je nezávislá instituce i na poslancích.

 V každém případě ať je to, jak je to, vás asi čeká kárné řízení. Máte z jeho výsledků strach?

 Ale vůbec ne, naopak něco takového vítám. Pokud jsou poslanci přesvědčeni, že já nebo kdokoliv z mých kolegů na NKÚ, o jejichž vysoké profesionalitě nepochybuji, porušil zákon, tak si myslím, že je jejich povinností podat trestní oznámení.

 To je ale právě to, čeho se poslanci obávají, protože v tu chvíli by to už nezůstalo ve fázi politického prohlášení, ale někdo by se zabýval tím, kde vzali podklady k takovým tvrzením. A ukázalo by se, že všechna tvrzení se zakládají na polopravdách, na neúplných informacích nebo na vyložených lžích. To je samozřejmě pro mediální kampaň, která probíhá, nežádoucí. Je potřeba to držet jen v takové té politické rovině a v tlaku sdělovacích prostředků.

 Budete si z toho vy sám osobně brát nějaké "ponaučení", nebo z celé kauzy vyvodíte nějaké závěry?

 Toto jsou záležitosti, které jsou velkým ponaučením. Není možné se spoléhat jen na to, co je napsáno jednou, musíte to mít potvrzeno dvakrát nebo třikrát pro jistotu, možná je dobré si některé věci schovávat do šuplíku ­ to jsem nikdy nedělal.

 Naštěstí je na NKÚ skutečně v této oblasti zásadní pořádek, takže není takovým problémem vyhledat dokumenty, které popisují jednotlivé procedury nebo jednotlivá rozhodnutí v minulosti.

 Je to i velkým poučením pro mě osobně, řekněme ve vztahové oblasti. Někdy je možná potřeba jednat ne tak tvrdým způsobem, ale snažit se o diplomatičtější jednání.

 Martin LANK