Reklama
Dnes je pátek 13.11.2026      svátek má Tibor

Reportérka nechyběla u žádné kultury

MANŽELÉ Irena a Luboš Holoubkovi na snímku z roku 2013.Foto: Lenka Kopčáková MANŽELÉ Irena a Luboš Holoubkovi na snímku z roku 2013.Foto: Lenka Kopčáková
10.01.2022 Zprávy/Komentáře(1), autor:
Kopčáková Lenka

Maličká vitální žena s tak trochu pichlavýma očima, co se ztrácela ve skupině urostlých novinářských bardů. Tak si pamatuji Irenu Holoubkovou v porevolučních letech. Již tehdy mě napadlo, proč si neužívá penze a honí se po reportážích.

Ať to byla návštěva prezidentů ve Žďáře, kulturní události či zdejší národní krojované plesy, nikdy nechyběla Irena Holoubková. K nám, tehdy redaktorským zelenáčům, vždy přívětivá.

A pak jsme šly jednou s kamarádkou na aerobik. A kdo cvičí opodál? Paní Irena. A musím říci, že svou výdrží nám to pěkně natřela. Tehdy jsem začala tušit, že Irena Holoubková bude zcela výjimečnou osobností. Ale jak hodně, to jsem pochopila časem.

Loni v listopadu žďárská reportérka Irena Holoubková získala na poli Senátu výjimečnou medaili. Bohužel již „in memoriam“.

Od roku 2015 ji nejméně sedmkrát starosta města i žďárští historici navrhovali také na Cenu města Žďáru nad Sázavou. Nikdy však nedosáhla potřebného počtu hlasů. Tak dlouho se její ocenění připravovalo, až paní Irena v roce 2020 odešla do novinářského nebe. Bez radosti ze zadostiučinění.

Historičce Lence Šimo se nakonec osudem odvážné rozhlasačky podařilo loni na jaře upoutat pozornost Ústavu pro studium totalitních režimů. „V červnu mi přišla kladná odpověď, že paní Holoubková byla vybrána na cenu in memoriam,“ telefonovala mi radostně historička.

České ocenění, známé dříve jako Cena Václava Bendy, uděluje Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) v listopadu každého roku osobnostem, které se významně podílely na boji za obnovu svobody a demokracie Československa.

V kategorii „za statečné občanské postoje v době nacistické okupace a komunistické diktatury“ obdržely v roce 2021 cenu tři osobnosti. Mezi nimi Irena Holoubková, novinářka, která na Vysočině statečně a neúnavně informovala o probíhající okupaci v srpnu 1968.

Slavnostní ceremoniál v Senátu Parlamentu ČR se konal 10. listopadu. Pamětní medaili a diplom za svoji maminku převzal Ivan Holoubek, prostřední z jejích tří synů.

Nutno podotknout, že manželé Holoubkovi byli oba novináři. Jejich syn si vybavuje, i otec Luboš před časem přebíral novinářskou cenu na Hradě. Už si ale nepamatuje přesný název. „Škoda, že ocenění pro maminku nepřišlo dříve, mohli z něho mít oba sami radost,“ lituje Ivan Holoubek.

Jeho rodiče se poznali v rodném Jičíně. Oba stejný ročník 1928 a oba dle syna stejně horké hlavy. Osud je zavál přes Prahu a Jihlavu až do Žďáru nad Sázavou. Vlastně mu tak trochu pomohli svou přímostí a názory, kvůli kterým se mnohde stávali nepohodlnými.

Ve žďárském sídlišti s lidovým názvem Stalingrad Holoubkovi vychovávali své tři syny. Pracovali ve studiu tehdejšího rozhlasu po drátě.

A pak přišel srpen 1968. Tuto událost líčili rozhlasáci pro naši redakci v srpnu 2013, když mě mile přijali u sebe doma. To již bydleli v podkroví domu pro seniory. Rukou paní Ireny bylo romanticky zařízeno, pracovní kout pana Luboše s policemi plnými rozpracovaných dokumentů nezapřel reportéry. Dojemné bylo, jak hostitelka z mála vykouzlila chlebíčky, aby mne uctila.

Při našem povídání se Holoubkovi tehdy opět přesunuli do vypjatých dní. Nechme je tedy živě zavzpomínat.

Jak líčí pan Luboš, situace byla špatná již od poloviny srpna 1968. „Pak nás 21. srpna krátce po čtvrté budí soused, ať si pustíme rádio. Praha vysílala, že už od nočních hodin do naší republiky vstupuje armáda,“ líčí Luboš Holoubek invazi s názvem „Operace Dunaj“.

„Manželky jsem se zeptal, jestli také půjde do rozhlasu. Rozumějte, měli jsme doma tři školáky a nebylo jednoduché se vydat z bytu,“ připomíná pan Holoubek. Jeho drobná, ale houževnatá žena řekla, že půjde.

V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal provolání „Všemu lidu ČSSR“ a později i dramatické scény se střelbou na Vinohradské třídě. Pak rozhlas přešel do ilegality. Štafetově se střídala utajená studia po celé zemi...

„Je středa 21. srpna 1968. Hlásí se okresní rozhlasové studio Hlas nového Žďárska...“

Tak znělo ze žďárského dráťáku - pro lidi alespoň malý kousek jistoty. „Tehdy mělo naše ranní vysílání velký význam. Maminky nevěděly, zda mají děti odvést do jeslí či škol a jít do zaměstnání. Lidi vykoupili obchody, nevěděli, co se bude dít,“ líčí situaci paní Irena, která sama nechala doma tři syny.

Žďárští rozhlasáci také varovali lidi, ať nic nečiní proti blížícím se vojskům, aby nedošlo k masakru.

První dva dny kvůli práci skoro nic nejedli. „Nahoře v budově okresu, kde zasedali funkcionáři, bylo vše. Ale my chodili na WC pít vodu,“ připomíná si žena. Už bylo jen otázkou času, kdy je v Jihlavě odstřihnou. A tak se Holoubkovým podařil zázrak. Z ministerstva národní obrany vyprosili silný vojenský vysílač. Z celé země pak vydrželi vysílat nejdéle.

Postupující okupační vojska všechny vysílače likvidovala, a tak se umlčené redakce obracely na Žďáráky, aby jim odvysílali důležité zprávy.

Po 14 dnech nastala tvrdá normalizace. Holoubkovi dostali na hodinu výpověď. Bál se je kdokoliv zaměstnat. Luboš se psychicky zhroutil, Irena vzala práci uklízečky, aby uživila děti.

„Z trestu jsme dostávali jen podřadná zaměstnání s nejnižšími platy. V důsledku toho máme nyní opravdu jen základní důchod,“ konstatuje paní Irena.

Nepomohlo ani opakované odvolávání již v době po sametové revoluci...

Koncem roku 2021 již sedí v naší redakci jejich syn Ivan a v ruce svírá medaili pro maminku. Dojemný pohled.

Jeho rodiče prý ke stáří se zájmem sledovali, jak jen pár ulic od jejich domova roste moderní Dům klidného stáří. Nakonec svůj byt vyměnili za podkroví v novém objektu. Novináři tělem a duší se však zcela vymykali typu zdejších obyvatel. I když pan Luboš trpěl šeroslepostí, stále dopisoval do médií. Pak už jako slepý vytvářel zvukové knihy. Paní Irena cestovala po vlastech českých. Po návratu vždy pořádala v domově seniorů besedy.

Při mé vzpomínce na společný aerobik se syn usmívá: „No jo, matka měla kondičku. V mládí hrála v Jičíně házenou a nás děti naučila bruslit a lyžovat.“

Irena Holoubková si k sedmdesátinám pořídila kolečkové brusle, aby se mohla projíždět po tehdy nové cyklistické stezce. Vedla rovnou pod okny domova. Činila tak k hrůze pečovatelů, kteří měli za klienty zodpovědnost. „K osmdesátinám si přála tandemový seskok padákem a náramně si jej užila,“ dává Ivan k lepšímu.

Později se Holoubkovi vrátili do Jičína, spojeného s mládím, a jezdívali rádi do lázní v Jevíčku. „Pak jsem jel sám do Jevíčka po operaci kyčle, a najednou zjišťuji, že tam můj táta založil kapli,“ vybavuje si Ivan Holoubek dojemný moment.

Irena a Luboš Holoubkovi dožili u nejmladšího syna. V roce 2020 zemřeli oba ve svých jednadevadesáti letech. Synům po nich zůstala řada politických dokumentů a novinářských nahrávek. Ivan je chce předat řediteli ÚSTR.

1 komentářů

Přidat Komentář

  • Zdeněk  | 20.08.2025 10:25  | Reagovat
    RETRO
    Synům po nich zůstala řada politických dokumentů a novinářských nahrávek. Ivan je chce předat řediteli ÚSTR.
    -----------
    Existují někde,  nebo u někoho dokumenty nebo nahrávky rozhlasu Jihlava.
    PhDr. Hoffmannová říkala a myslím i psala, se je pokusila získat, že však brzo byly zničeny.
    Tehdy jsem se snažil reagovat na výzvy rozhlasu o informace.
    Ruské tanky stály na protisvahu pod Pístovem.
    Občas od nich odjel gaz do města.
    Manželka lékařka měla telefon, tak jsem o tom hned informoval redaktora Milana Dvořáka,  se kterým jsem se znal, když navštěvoval mé realizace, zejména Jitřenku.
    Na STB si mne pozvali 2 pánové a vytkli mi tuto činnost. Jeden se představil jako JuDr. XY. Později jsme se s architektem Baueršímou domluvili, že jsme měli stejného společného patrona. Domluvy byly dosti problematické, protože při odchodu byl udělen přísný zákaz o tom mluvit dokonce i s manželkou, podrobněji v blogu:
    KOMENTÁŘ
    Zdeněk Gryc | Pátek, 7. 1. 2022 v 13:37
    Převzato:
    „Myslím,  že nikdo neuvěří co to bylo, když položil na rýsovací prkno krejon, aby jste zvedl telefon, přepnutý telefonistkou ve Stavoprojektu.
    Anonym požádal, aby jste přišel do horního patra jihlavské policie,
    kde byly kanceláře STB.
    Také těžko pochopí blekotání, kterým jste se snažil odmítnout nabídku na spolupráci, stejně jako nabídku ředitele projednanou na  ZV KSČ na vstup do KSČ.“

Reklama Reklama Reklama
Reklama