ZHOŘ -­ Zpracoval čtyři ucelené publikace o Zhoři a bezpočet článků týkajících se historie obce a okolních vesnic. Kromě svého rodného jazyka mluví ještě latinsky a řecky. Z ruštiny mu zůs~talo už jen písmo. Pětasedmdesátiletý historik, badatel a kronikář Jindřich Coufal ze Zhoře naprosto souhlasí s heslem: Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.
 
  Kdy jste se ke kronikářství dostal?
  V roce 1960. Bylo to v době, kdy tehdejšího kronikáře a učitele Zdeňka Pastyříka přeložili do Heroltic. Tehdy za mnou přišli lidé z vedení místního národního výboru, abych vedení kroniky převzal. Nabídku jsem přijal a ještě v tom roce jsem psaní obecní kroniky zahájil.
 Historii Zhoře a okolí znáte tak dobře, jako málokdo. Dokonce jste sestavil možnou podobu budoucích obecních symbolů. To nebývá u kronikářů obvyklé. Nechávají to na příslušných heraldických kancelářích.
 Když jsem ještě zastával funkci obecního kronikáře, tak jsem se zúčastnil okresní kronikářské schůze, kde nám příslušné pracovnice řekly, že kronikáři by měli iniciovat vznik vlastních symbolů obce. Pochopitelně jen tam, kde je do této doby nemají.
 
  Tak jste je rovnou navrhl...
  To nám řekli v první řadě. Rozumím tomu. Kronikáři mají nejblíže k historii dané obce a symboly obce z ní přece vycházejí. Tak proto jsem symboly sám ze své vlastní vůle navrhl a konzultoval je s vexilologem (odborníkem na historii a symboliku vlajek, praporů a standart a pravidla navrhování nových vlajek ­ pozn. aut.).
 
  Kde je poprvé představíte veřejnosti?
 Chystám na příští rok v červenci rozsáhlou výstavu, která bude zaměřená na výročí 150 let zhořské farnosti. Své návrhy do ní zahrnu a vůbec poprvé je tam představím veřejnosti i vedení obce.
 
  Vaše činnost je rozmanitá. Píšete kroniku, navrhujete symboly obce a mimo to ještě píšete publikace s nejrůznějším zaměřením. Navíc znáte i historii okolních farních obcí.
 Celý život jsem pracovně působil v pozemním stavitelství. Už v mládí při studiu na gymnáziu jsem se začal zajímat o historické dění v okolních obcích. Pátral jsem i například po tom, jak to tady všechno vzniklo. Sbíral jsem různé materiály, jezdil do jihlavského nebo brněnského archivu a muzeí, kde jsem si vypisoval z tamních materiálů různé zápisky, které jsem využil až teď v době důchodu.
 
  Nebývá příliš obvyklé, aby člověk v 17 letech dal přednost návštěvě archivů.
 Dnes je to neobvyklé ještě více. Naše generace je ale jiná, než je ta dnešní. Zajímali jsme se každý o něco jiného. Někdo včelařil, jiný měl rád historii a někdo taky holky.
 
 Už na střední škole jste si k historii dokázal najít vztah?
 Na gymnáziu mě strašně bavil dějepis nebo latina. Úplně první zájem o historii jsem ale získal na bohosoudovském gymnáziu, než se zrušilo. Tam jsme četli například Cicera v originále. Pak jsme ovšem musel přejít studovat do Jihlavy.
 
 Číst Cicera v originále. Co vám to přinášelo?
 Finančně nic. Jenom uspokojení. O historii Zhoře nebylo do té doby prakticky vůbec nic sepsáno. Jenom útržky, zaujalo mě to. V důchodu jsem už 17 let. Mám dost času, takže jsem to mohl dát v klidu dohromady. Byla to pro mě pocta, čest.  

 Sepsat obecní historii není asi nic jednoduchého?
 V první řadě přichází pátrání i po sebemenším historickém detailu. Člověk musí umět švabach (písmo, kterým se psalo za Rakouska Uherska ­ pozn. aut.), aby si to přeložil následně do latiny. Pochopitelně to člověka musí zajímat. Jinak je to marná snaha.
 
 Píšete to pro budoucí generace?
 Zcela jednoznačně. Vždyť to tam také píšu. Je to můj takový hlavní pracovní motor. Vědomí, že po vás něco tady zůstane, vás obrovským způsobem motivuje pokračovat v započatém díle pořád dál a dál.
 
 Kam se ale takové vzkazky pro další generace umisťují?
 Když se opravovala báň na kostele, tak jsem do ní umístil i tubus, do kterého jsme uložili společně s panem farářem dlouhou historii zhořské farnosti. Pro zajímavost jsme tam dali i výtisk Jihlavských listů.