Řeč je o osmatřicetileté Šárce Jurkové z Jihlavy. Zajímalo nás, jak vnímá zisk historicky prvního titulu a proč si vybrala právě povolání zdravotní sestřičky.

 "Moc mě potěšilo, že jsem byla vybrána mezi soutěžící a ještě více mě potěšil postup mezi šestici finalistek. S vítězstvím jsem vůbec nepočítala, protože já se osobně domnívám, že ocenění a poděkování za práci si zaslouží i celá řada mých ostatních kolegyněk, které se starají o pacienty naší nemocnice. Prvenství mě samozřejmě těší, mám velkou radost z ceny a beru ji jako určité zadostiučinění, že jsem u tohoto náročného povolání vydržela."

 V současné době pracujete jako zdravotní sestra na očním oddělení u lůžka ve třísměnném provozu, ale poznala jste práci i na jiných odděleních. Proč jste si vůbec zvolila povolání zdravotní sestřičky?

 "K tomuto povolání jsem inklinovala dlouho, protože pocházím ze zdravotnické rodiny. Můj dědeček a tatínek byli lékaři. Mohu říci, že o jiném povolání jsem prakticky nikdy ani neuvažovala. Začínala jsem po maturitě ve zdejší nemocnici na interně, potom na interní JIPce, kde jsem si udělala ARIP, co je pomaturitní specializační studium. Po mateřské dovolené jsem nastoupila na nynější oddělení, kde jsem zůstala."

 Na interním oddělení jste se setkávala s pacienty, kteří byli vážně nemocí a někteří také na lůžku zemřeli. Jak jste se vyrovnávala se smrtí, plakala jste někdy?

 "Neplakala, ale to v žádném případě neznamená, že bych byla tak tvrdá. Na smrt se nedá zvyknout, ale patří k životu i k práci, kterou zastávám."

 Oční oddělení, kde nyní působíte, má ale také svoje specifika. Zde se setkáváte s lidmi, kteří třeba vůbec nevidí...

 "Když to srovnám s internou, tak je to úplně jiná práce. S nevidomými pacienty musíte hodně komunikovat. Musíte být velice trpělivá a všechno jim dobře vysvětlit. Musíte jim říkat, kudy mají jít, na co si musí dávat pozor, že vlevo je zeď, tady dveře a vpravo klika. Stejně tak musíte hovořit s klienty, které čeká nějaký lékařský zákrok a oni se bojí. Pak je potřeba společně s lékařem pacientovi všechno podrobně vysvětlit, aby se strachu z operace zbavil."

 Dvacet let sestřičkou je docela dlouhá doba. Stalo se někdy, že jste uvažovala o změně zaměstnání?

 "Byly chvilky, kdy si člověk říká, že už nemůže dál, že už nemá sílu. Ale pak znovu pomyslíte na ty pacienty, kteří potřebují vaší pomoc, a všechno je rázem pryč. Jsem totiž ráda mezi lidmi. Práce s nimi mě baví. I když vždy nejde všechno tak, jak by si člověk přál a chtěl, přesto vidím její smysluplnost a chci v ní pokračovat i nadále, neboť tato práce mě uspokojuje. Pocit, že mohu pomoci a vděčnost pacienta jsou impulsem, který mě pobízí do další práce."

Dana Čírtková