Když se ztrácí podstata, zůstává jen pozlátko, tvrdí nejen o Vánocích jihlavský farář Petr Ivan Božik.

 Lidé v předvánoční době „nestíhají“, není i pro faráře doba vánoční hektická?

 Přímo hektická doufám ne, ale je náročnější, to celkem určitě. Před Vánocemi jsou kněží obvykle k dispozici denně ke svátosti smíření, pomáháme si ve farnostech také navzájem, připravujeme liturgii a související věci. Kromě toho máme, jako každý člověk, ještě další činnosti s farností přímo nesouvisející. Vánoční bohoslužby jsou pak trochu jiné než ty přes rok, kvůli složení návštěvníků i počtu bohoslužeb. Nebudu zakrývat, že se v lednu opravdu těším na několik dnů volna. Vánoce jsou ale především o radosti, o tom, že nám je letos opět dopřáno prožít Boží vstup do lidských dějin. Čas života plyne a věříme, že každým rokem jdeme vstříc a jsme blíže Pánu dějin.

 Jak vůbec odpočíváte?

 Různě. Ale vzhledem k práci s lidmi, tak se snažím nebýt příliš mezi lidmi, alespoň ne ve velké počtu. V zimě rád čtu, podívám se na dobrý film, zajdu někam s přáteli. V létě jsou to hory, na které se již teď hodně těším, a Francie, kterou mám rád.

 V loňském „vánočním“ rozhovoru na dotazy odpovídal Otec Jeroným z vaší farnosti. Ten v září tragicky zahynul. Bylo mu pouhých 39 let. Jak vlastně kněz vnímá odchod ze života?

 Kněz je člověk, který se díky svému povolání s umíráním a se smrtí patrně setkává častěji, než je u lidí běžné. Ale kněz je také jenom člověk, takže smrt vnímá podobně jako jiní. To znamená s bolestí, s vnitřním chvěním, protože stojí před skutečností, kterou nedokáže zvrátit a nevidí za její obzor. Možná s tím rozdílem, že ji nevnímá jako “odchod ze života”, ale jako přechod ze života v času do života věčného v Boží blízkosti.

 Obecně bych pak asi řekl, že se smrtí by měl člověk v životě počítat. Je dobře si to z času na čas uvědomit, protože pak máme velkou šanci, že rozhodnutí a důležité skutečnosti v životě budeme realizovat lépe.

 Náhlá smrt Jeronýma letos na podzim je pro mne velmi osobní, živá skutečnost. Zemřel někdo, kdo byl součástí našeho řádového života, výborný kamarád a “parťák” ve společném koníčku, a pro mě jako faráře také výborný spolupracovník. Dalo se na něho spolehnout a často stačilo určité věci jen naznačit. Podobnou zkušenost ale máme jistě všichni, když ztrácíme člověka blízkého, jenž byl součástí našeho života. Osobní, hluboká zkušenost se těžko sděluje jiným.

 Dá se říci, že dobrý člověk se bát odchodu nemusí, protože mu „pomáhá“ Bůh, Ježíš…, jehož narození na Vánoce slavíme?

 To je bytostní otázka člověka. Jako lidé máme, byť před zdánlivě vzdáleným horizontem smrti v mládí nebo blízkým ve stáří, kdesi hluboko uvnitř určitou obavu, kterou bych asi nenazval strachem, spíše nejistotou, nebo lépe chvěním. Prostě nevíme, nikdy jsme v té situaci nebyli. Jsme na to sice nepřímo postupně „připravováni“ například smrtí našich blízkých a přátel, účastí a zpracováváním této situace, která nás vždy znovu a znovu zasahuje a mění. A já věřím, že i tím lidsky dozráváme. Ale ten vnitřní neklid “neuchopitelného” v sobě máme. Jistě, víra v Boha, a tedy v Ježíše jako Pána nad smrtí a životem, člověku dává naději a vnitřní blízkost jistoty.

 Vyjádřil bych to slovy jedné modlitby za zemřelé, jež se užívá při slavení eucharistie za zemřelé: „Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás příslib věčného života“. Takže, u nás křesťanů je to taková radost na obzoru přibližujícího se Života, v lidské bolesti přítomného okamžiku setkání se smrtí.

 Ztráta blízkého člověka ale velmi bolí…

 Ano, vím, je to neúprosný úděl člověka, zároveň ale vím, že je to cesta, jak vstoupit do života Toho, který je naším cílem, setkat se s Tím, kdo je Pánem života a smrti. A v tom je pak i přes jakkoliv velkou bolest vždy kdesi na obzoru záře radosti. Ačkoliv na to, ve smyslu prožívání, asi nejsme nikdy připraveni.

 O Vánocích pak každý rok, vždy znovu a znovu, prožíváme Boží vstup do lidských dějin, jak se stalo v konkrétním čase a na konkrétním místě v Betlémě. Připomínáme si to jako dějinnou událost a zároveň to prožíváme v Církvi, protože věříme, že je Božím lidem.

 Vraťme se však k Vánocům, které slaví celý národ včetně ateistů.

 Nevím, zda celý, ale řekněme, že velká většina. Žijeme v evropském historicko-kulturně-náboženském kontextu, stojíme na křesťanské tradici, která zcela zásadně formovala naše dějinné souvislosti a bytí. V pravdivém pohledu to nelze nevidět.

 Na prožívání vánočního času je ale zřetelně vidět, co to znamená, když se ztrácí podstata. Pak totiž zůstává jen pozlátko. To vánoční je krásné a lidsky důležité, protože je spojeno s nejniternějším prožíváním člověka, jsou to svátky pokoje, rodinných setkání, slavnostního stolování, obdarování, odpočinku, dovolené apod.

 Podstatou je ale narození Ježíše.

 Jistě, jeho narození v konkrétním čase dějin a kvalita života, kterou nám tento fakt přináší. Všichni jsme pozváni o tom přemýšlet a pokud nechceme před touto skutečností zavírat oči nebo utíkat, jsme pozváni vyvodit z toho pro svůj život nějaké závěry. To je i to, co si jako kněz o Vánocích přeji. Abychom přemýšleli a nespokojili se s povrchními řešeními a hledali podstatu. Ve všem, v životě, ve vztazích, práci i ve víře. To není vůbec snadné v životě, ale - co nám zůstane, jestliže ztratíme podstatu?

 Nestalo se vám, že někteří lidé si neuvědomili, že Ježíš a Ježíšek je ta samá osoba?

 Setkal jsem se s tím. Je to smutné zjištění. Většinou však šlo o lidi mimo Církev nebo mimo křesťanskou tradici. Když to zjistili, byli tím většinou poněkud překvapeni. Stejně tak se ale setkávám s dětskou vírou v dospělosti. A tak nevím, co je smutnější. Těm prvním se to nedá vyčítat, pouze neznají nebo se nikdy nesetkali, a tak nevědí. Když to zjistí, nějak se k nové skutečnosti postaví. U těch druhých je to však karikatura víry, která vlastně vírou není. A tedy v takové víře nemohou ani vidět její pravou krásu, hloubku a najít odpovědi na niterná hledání. Logickým důsledkem je pak jen pokřivený pohled na Boha, Církev a křesťany.