Více než 160 vystavovatelů a na patnáct tisíc návštěvníků, taková je bilance 22. Ročníku Podzimního knižního veletrhu, který se uskutečnil o víkendu.

 V každoročním udílení cen o Nejkrásnější knihy byla oceněna též Andrey Jarošové Hory, má panenko. Ta v ní přibližuje osobnost svého otce, nejúspěšnějšího českého horolezce Radka Jaroše.

 Andrea knihu o tátovi začala psát ve svých osmnácti letech. „Chtěla jsem pochopit, o co tam tátovi v těch horách jde.“ Dílo je složeno i z mnohých Jarošových příběhů z hor a řady fotografií. Jaké má ze své první a ještě ke všemu oceněné knihy pocity? „Spíš to považuji za citový projekt mezi mnou a tátou, než za moji první knížku. Byly to věci, které jsem potřebovala zjistit a vyřešit - knížka je vedlejší produkt toho, co se dělo mezi námi,“ vysvětluje s úsměvem Andrea.

 Uvidím, jak se nohy zachovají

 Radek Jaroš si z poslední expedice dovezl citelné omrzliny. Ne všechny se zahojily a horolezec přišel o několik prstů na nohou. První otázka proto nemohla být jiná.

 Co nohy?

 Začínají se zlepšovat do stavu použitelného k dalším výstupům, myslím, že teď už půjde léčení dobře a rychle.

 Poslední horou, která vám schází do výstupu na všechny osmitisícovky světa, je K2. Spousta lidí předpokládá, že ji musíte zdolat…

 Samozřejmě, budu pod tlakem, ale doufám, že mu nepodlehnu, nebo že se nestane, že bych tam jel nepřipraven. Myslím si, že už mám za sebou desítky let himálajského života, a že tohle nehrozí. Samozřejmě nebudu přesně vědět, jak se ty nohy zachovají, jsou tam amputované části a budou hodně citlivé.

 Vraťme se k úspěšné knížce. Kam ji zařadit?

 Zrovna jsme to řešili, ona je taková nezařaditelná, spíše ji ale dejme k životopisům, rozhodně ne k cestopisům.

 Nemrzí vás, že kniha na Podzimním knižním veletrhu obdržela cenu, a přitom máte za sebou řadu knih, které byly „vydřené“ z jednotlivých expedic...

 To mne nemrzí, jsem rád, že se to líbí. Jedna knížka na druhou nežárlí a my taky ne (smích).