Osud někdy zamíchá kartami a během jedné vteřiny se každý z nás může ocitnout v situaci, kdy bojuje o holý život. Pak musí zatnout zuby a vyvinout velké úsilí, aby mohl jít dál.

 Zdeněk Kalců žije ve Stříteži u Jihlavy, dnes už je mu 35 let. Před 18 lety ho postihla událost, která mu změnila život.

 „Až do sedmnácti let jsem žil naplno. Vyučil jsem se sklářem a hodně mě bavil sport, hlavně fotbal. Jednou, když jsem hrál utkání, dal jsem hlavičku a přitom mi praskla céva v mozku,“ vypráví Zdeněk. Byl to okamžik, kdy se mu rázem změnil celý život. Sice ještě dohrál zápas, ale cítil, že není něco v pořádku. Viděl dvojitě a brnělo ho celé tělo. Myslel, že to přejde, že to „rozchodí“. Nešlo to. „Šel jsem na neurologii, kde ani z vyšetření CT nemohli poznat, co mi je. Říkali, že je to hluboko v mozku, tak mě poslali do Brna na magnetickou rezonanci, kde zjistili, že mi praskla céva v mozku na tom nejhorším možném místě,“ vzpomíná Zdeněk.

 Zdeňka operovali v Praze. „Při odstraňování sražené krve a zacelování prasklé cévy v kmenu mozkovém mi lékaři poškodili dost zrak a nervy v levé půlce těla a pravé půlce obličeje. Tím nechci říct, že by to doktoři zkazili, to ani v nejmenším. Vyhlídky byly daleko horší. Mohl jsem i přijít o zrak, nebo jsem třeba nemusel chodit, anebo jsem taky mohl zhasnout úplně. To se nestalo. A ty problémy, které po operaci mám, s těmi se dá jakžtakž fungovat, i když někdy to stojí za h…..“

 Když Zdeňka převezli na pooperační, začaly mu selhávat životní funkce. Lékařům se nakonec podařilo jeho zdravotní stav stabilizovat. Po čtyřech týdnech už začal rehabilitovat, trénoval chůzi, zpočátku pomocí chodítka, a brzy ho převezli z pražské nemocnice do Jihlavy. „Neztrácel jsem naději, ale přestože jsem na sobě tvrdě pracoval, výsledky se dostavovaly jen pozvolna.

 K fyzickým problémům se tak přidaly i problémy psychické. V noci jsem měl děsivé sny, dostavily se deprese,“ vzpomíná Zdeněk na nelehké období.

 Když mu bylo trochu líp, začal jeho otec pracovat ve Vietnamu. Tam se zmínil, jaké má jeho syn zdravotní problémy, a překladatelka mu navrhla, že by bylo dobré, aby ho do Vietnamu dostal na léčení. Rodiče chtěli Zdeňkovi pomoci, ale nebylo to jednoduché, především finančně. Jeden vietnamský podnikatel a vedení podniku, ve kterém Zdeňkův otec pracoval, jim nabídli pomocnou ruku. Zaplatili mu letenku do Vietnamu i zpět. A tak se cesta za léčbou mohla uskutečnit.

 Ve Vietnamu bydlel s otcem na ubytovně, což byla velká výhoda. Zbývalo tedy jen zaplatit stravu a léčbu, která probíhala v hlavním městě Hanoji. Zdeněk lékaři popsal svůj zdravotní stav.

 „Viděl, že mám pravé oko zašité třemi stehy. To mi udělali čeští lékaři, aby mi nevysychala rohovka, protože jsem nemohl mrkat. Lékař mi slíbil, že se mě pokusí vyléčit. Dojížděl za mnou na ubytovnu a každý den mi aplikoval akupunkturu, masáže a vařil mi speciální čaje, které měly podpořit imunitu a celkově organismus posílit. Čaj byl z léčivých bylin, z kůry stromů a hub. Byl to dryják, ale pomohl mi,“ usmívá se mladý muž. Zpočátku prý léčbě nedůvěřoval.

 Říkal si: Jak mi nějaké zapichování jehel do těla může pomoct? Taky to dost bolelo. První dny prý vysloveně protrpěl. Ale když pak před zrcadlem viděl, že začal mít v necitlivé tváři záškuby, které tam předtím vůbec nebyly, a že se mu líp chodí, tak těmto léčebným metodám začal víc věřit. Pak ho už vpichy tolik nebolely, protože se léčbě přestal podvědomě bránit a celkově se uklidnil.

 Po třech měsících, když odlétal z Vietnamu, byl na tom daleko líp, než před léčbou. Když letěl do Vietnamu na léčení podruhé, jeho bývalý vietnamský lékař mu doporučil jiného, zkušenějšího lékaře. Za ním ale musel Zdeněk dojíždět do nemocnice do Hanoje, protože tento specialista byl hodně pracovně vytížený. „Musím říct, že všichni lékaři se ke mně chovali výborně.

 Zajímavé bylo, že o pacienty v nemocnici se nestarají zdravotní sestry, ale rodinní příslušníci, včetně donášky jídla.“

 Když se jeho zdravotní stav poněkud ustálil, začal zase pozvolna sportovat, hlavně zkoušel běhat. K fotbalu, který měl nejraději, se kvůli svým zdravotním problémům, které mu vznikly po operaci, už vrátit nemohl. I běhání bylo pro něj ze začátku hodně náročné.

 „Často jsem padal a mnohokrát jsem si podvrtl kotník, anebo jsem měl z pádů naražené zápěstí. Ale pořád se snažím. Dokonce jsem se zúčastnil celorepublikových závodů v běhu pro handicapované,“ říká a jedním dechem dodává: „Bez rodiny, která mě podporovala a bez kamarádů, kteří při mně stáli, bych to asi zabalil. Ta pomoc zvenčí pro mne byla hrozně důležitá.“

 A co si přeje do budoucna? „Najít si přítelkyni, třeba i s dětmi, abych ji mohl mít rád a ona mne. Nechtěl bych zůstat sám,“ svěřuje se Zdeněk. „Někdy se člověku zdá být situace beznadějná, ale je důležité se nevzdávat…“