Osobité názory teoretika architektury Jana Tabora nenechaly na komentované prohlídce města Jihlavy přítomné lidi klidnými. 
 

 Teoretik architektury, vysokoškolský učitel a publicista Jan Tabor musel nabourat představy řady lidí, kteří přišli na sobotní komentovanou prohlídku města Jihlavy. Přednáška na náměstí totiž nahlédla nejen do architektury, ale i do sociologie, politiky, umění či různých úvah a zajímavostí. Architekt v toku myšlenek odbočuje, nakousává další témata, která se rozkošatí, až téměř nedopoví původní ideu. A mimo to, jeho názory se mnohým nemusely líbit.

 Na prohlídku se vychází z dolní části náměstí od Oblastní galerie Vysočiny, která ji organizuje. Jan Tabor hodně času věnuje budově Prioru. Venku to není architektura, vevnitř to je katastrofa, zní jeho verdikt. Budova byla stavěna pro nakupování, jenže: „Oni si mysleli, že nakupování je uspokojování potřeb člověka, ale nakupování, to je obrovský rituál, bohoslužba, a k tomu je potřeba chrámu. A toto není chrám.“ 
Okna Prioru jsou prý jako v hospodě na vesnici, sokl je špatný… “Architekt musel být velký blbec,“ říká Tabor, rozhlédne se po třicítce poslouchajících a dodává, „doufám, že tu není jeho vnuk.“

 Pak poukáže na měděnou střechu, která je jihlavskou raritou, působí expresivně a nápadně, a připomene Jana Skácela, jehož verše jsou na budově Prioru napsány - „je to komunistický kýč“.

 Prohlídka míří k horní části náměstí. Zde se mu líbí rohový dům naproti poště: „Je světlý, radostný a není zkažený.“ Zhlédne objekt, kde po dlouhá desetiletí „sídlil“ obchod Bati a nechce se mu věřit, že se skutečně jedná o tento objekt. V jiných městech jsou výraznější.

 Vcházíme do Benešovy ulice. Zastavujeme se před Hernou a restaurací Ježek. Na budově ocení rampu pro vozíčkáře, vysvětlí výhodu „arkýřů“, které jsou praktické, neboť je z nich dobře vidět do ulice a dovnitř přinášejí světlo a rozpovídá se o rozdílech mezi obchody v cizině a Česku, kde, „když do nich vejdete, tak to vypadá, že jste je urazili“, má na mysli častou prodavačskou neochotu.  

 Park G. Mahlera? Je to hrozné

 Blížíme se k Parku Gustava Mahlera. Přítomní jsou zvědaví na jeho názor. „Snesete pravdu?“ zeptá se. Po kladné odpovědi prohlásí: „Mně se to zdá hrozný. Začnu tou sochou….“ Původně si prý myslel, že je to Kafka, nebo špatná napodobenina Balzaca.

 Nelíbí se mu ani dvě kamenné sochy ptáků, které rámují pohled na GM. Brána mu připadne jako budhistická a park prý mohl klidně dělat japonský architekt. „Mohlo to být jednodušší a hezčí, ty sochy jsou holt jaký jsou.“

 „To má být pták,“ ozve se z davu. Tabor pokýve hlavou a mezi řečí prohlásí, že mu to připadlo jako šibeniční vrch a nechápe ty kopečky a proč to prý nenechali rovné? „Vypadá to jako golfové hřiště!“ okomentuje trávník.

 „Autor je pan Koblasa, znáte ho? A vážíte si ho?“ zeptá se Josef Poukar, iniciátor postavení sochy Gustava Mahlera. „Vážil jsem si ho,“ zazní odpověď. 

 Ne šumná, ale zoufalá města

 Rozhoří se diskuze. Pan Poukar obhajuje sochaře Koblasu, vysvětluje symboliku jednotlivých prvků v parku. Architekt Tabor si stojí za svým: „Mně se to nelíbí víc, než jsem chopen vůbec říct, snažím se být slušný člověk. Já tohleto znám, to jsou ti architekti, jeden můj přítel dělá jedno náměstí za druhým, to se líbí starostům, mohou to otevřít - v principu je to jen výraz toho hrozného zoufalství, které je vidět tady v Jihlavě.“

 A pak zmíní televizní pořad architekta Davida Vávry Šumná města: „Já tomu říkám zoufalá města a říkám nervozní vesnice. Mé velké hobby je jezdit v pohraničí a poznat, která vesnice byla za protektorátu česká a která německá, poznáte to hned. Co byly německé a teď jsou české, to jsou nervózní vesnice. A podobná jsou města zoufalá: Liberec, Ústí nad Labem, Karlovy Vary…“

 Podle Tabora socha Mahlera patří na náměstí. Každé město ale prý potřebuje park. „Musí mít park a park je fontána…,“ pohlédne na stříkající čůrky vody, „vždyť to čurá, jako ten chlapeček v Bruselu. A udělají neolitickou lávku, nevíte přesně co to je, je to japonské, nikdy tam žádná voda nebyla, a pak ty kopečky. Tyhlety věci prostě nechápu.“

 Rozhlédne se vlevo od parku a uvidí dětské hřiště pod hradbami. „Já bych to obrátil, to dětské hřiště bych dal sem. Je to jako kdyby tam byli lední medvědi…“ vybudí na tvářích poslouchajících úsměv. 

Jméno neznamená vůbec nic

 Do diskuze zasáhnou i další lidé. Jedna paní tvrdí, že parkem jen prochází, neláká ji to si v něm posedět, druhá tam naopak vidí maminky s dětmi. Pak někdo vysloví názor, že Park GM rozdělil Jihlavu. Je to poznat i na této prohlídce. Někomu se líbí, někomu ne. Jeden z iniciátorů stavby sochy si povzdechne, že oni chtěli jen sochu, ale pak se toho chopili místní politici a místní architekti – a dopadlo to takhle.

 Pan Poukar hájí sochaře Koblasu, který po zdárném díle prý řekl, že to tam pasuje lépe, než očekával a jako scénograf by se nemýlil. „Mě jména nezajímají,“ prohlásí Tabor. Podle něho myslíme v předsudcích, už dopředu na to máme názor: „Když vím to jméno, tak to musí být dobré?“

 „Člověk, které má takové jméno, nemůže dělat svinstvo,“ nedá se Poukar. „Jméno neznamená vůbec nic,“ kontruje Tabor a dodá, „chcete ode mě slyšet, co si o tom myslím, já vám to řeknu… a je mi to úplně jedno, jestli si myslíte, že nemám pravdu.“

 Zklidnit situaci se pokusí vtipem jiný z přítomných: „Nemůže to být špatné, když to otevíral sám prezident Václav Klaus.“ Tabor se nadechne a pár vteřin to trvá, než pochopí, že to bylo myšleno ironicky. 

 Spíše performance než přednáška

 Dlouhá pře o kvalitu Parku GM je u konce. Vracíme se zpátky na náměstí. Končí tu mítink nové politické strany v čele s expremiérem Jiřím Paroubkem.

 Je po dvanácté hodině. V tento čas si měla skupinka již prohlížet hrádek na Heulose. Čeká tam na ně ředitel policejní školy Zdeněk Sadecký, který bude ve své funkci už jen pár desítek hodin. S uvažovaným zrušením jihlavské školy rezignoval a odchází od policie.

 Jihlavského badatele Viléma Wodáka Taborova reakce na hrádek velmi zajímala. „Stavba na něho udělala mimořádný dojem,“ popisuje odpoledne situaci na místě. Stejně jako v Parku GM i na hrádku vznikla polemika. Tentokrát o významu stavby.

 „Nepovažuji to za ztracený čas,“ hodnotí pak Wodák celou komentovanou prohlídku. Míní, že samotný architekt je kontroverzní a je s ním trochu problém diskutovat. Proč? Protože Jan Tabor „bere výklad hodně ze široka“.

 Dalšímu ze zájemců o přednášku Liboru Kučerovi se procházka líbila: „Byla příjemná a poznání tak osobité a charismatické osoby obohacující.“ I Taborovy názory byly dle Kučery velmi osobité, občas až zaujaté, zvláště když polovinu věcí vynalezli ve Vídni, a často hledající spojitosti i tam, kde asi nejsou.

 „Můj názor na to, že budova Prioru, i když asi není architektonicky zajímavá či vkusná, svou měděnou střechou a masivností korespondující s okolními domy neruší tolik jako ony typické, odlehčené, bakelitově vypadající obchodní domy např. ve Ždáře nad Sázavou, se přednáškou nijak nezměnil,“ dodává Kučera s tím, že mu prohlídka města připomínala spíše performanci než přednášku.

 Jak říká, naráží tak na skutečnost, že Taborův výklad surrealistického pohledu na architekturu byl krásně doplněn a přerušován troubením svatební kolony aut, náhodnými slogany z informační tabule či vpádem pracovnice jisté restaurace, která se jala skupince rozdávat jídelní lístky.