Už od útlého mládí se Šárka Ampapová z Nové Říše nijak netajila tím, že chce procestovat celý svět. Když dokončila studia, odmítla se smířit se stereotypním způsobem života a vydala se načerpat zkušenosti za hranice.

 Když loni na univerzitě v Českých Budějovicích Šárka Ampapová (27) zdárně absolvovala vysokoškolské studium se specializací na cestovní ruch, stála před dost možná životním rozhodnutím. Buď se mohla vydat na stereotypní dráhu života, doplněnou vyčerpávajícím pracovním režimem, nebo se vydat na zkušenou do zahraničí.

 „Chvíli jsem si v Česku pracovat zkusila, ale jako čerstvý absolvent jsem si těžko zvykala na nastavený pracovní režim. Toužila jsem po změně prostředí, naučit se další cizí jazyk, a přitom nějakým způsobem pomáhat lidem,“ vysvětluje věčně usměvavá Šárka.

 Honba za změnou dosavadního života začala pro Šárku - kde jinde než na internetu. Pomocí neziskové organizace z Pelhřimova kontaktovala mailem více než 100 španělských hostitelských neziskových organizací.

 „Na základě mého životopisu, motivačního dopisu a série zodpovězených otázek si mě vybral španělský městský úřad v Cartageně pro svoji novou turistickou informační službu,“ vysvětluje Šárka s tím, že na Pyrenejském poloostrově strávila v nové pracovní pozici celkem sedm měsíců.

 Kdo se ale domnívá, že celý proces je záležitostí několika dní a zájemce o pobyt v zahraničí si jen musí rychle zabalit kufry, toho Šárka rychle vyvádí z omylu. „Než jsem se ocitla ve Španělsku, tak uběhlo půl roku. Někdo má to štěstí a podaří se mu do 14 dnů vyjet, jinému to ale také trvá třeba několik let,“ vysvětluje.

 Jaká ale vůbec byla náplň její práce? Když se to má ve stručnosti shrnout, bylo to hlavně bezplatné poskytování rad a informací mladým lidem v oblasti cestování. „Radila jsem jim, jak si zorganizovat svůj vlastní nízkonákladový zájezd,“ doplňuje.

 Jenže její práce nespočívala jenom v klidném prostředí kanceláře, ale Šárka čtyřikrát týdně pracovala také v charitě. „Tam jsem učila děti z problematických rodin a děti imigrantů zásadám správného stolování, slušného chování, psala s nimi domácí úkoly, nacvičovala taneční choreografie,“ dodává.

 Čas od času ale také s ostatními dobrovolníky z jiných zemí pořádali workshopy, semináře, nebo učili angličtinu a pomáhali na nejrůznějších typech událostí. „Mojí náplní práce byla i účast na kurzu španělštiny na univerzitě v Cartageně,“ vysvětluje s tím, že na češtinu občas taky došlo.

 S penězi si ale vyskakovat příliš nemohla. Dostávala totiž jen kapesné a finance na jídlo. „Člověk musí být skromný, dalo se z toho vyžít,“ říká otevřeně s tím, že kromě toho měla hrazené ubytování, cestu, cestovní pojištění a kurz španělštiny.

 Šárka se ale ocitla stovky kilometrů od domova. Přišla o osobní kontakt s rodinou a také s kamarády. Našla si nové? „Díky kurzu španělštiny jsem se dostala do kontaktu s „erasmus skupinou“(zahraniční studenti ve Španělsku – pozn. aut.), a tím jsem měla o kamarády a volnočasové aktivity postaráno,“ směje se.

 S erasmáky, jak přátele nazývá, byla jedna rodina a díky sociální síti společně pořádali mnoho akcí, jako například výlety nebo pikniky.

 Vstup do místní komunity byl podle ní o malinko těžší, a to zpočátku kvůli jazykové bariéře.

 Během volna také navštívila řadu španělských měst. Nevynechala třeba Madrid nebo Valencii. Zaletěla se ale podívat také k sousedům do Portugalska. S odstupem času ani trochu nelituje, že nabídku v rámci dobrovolnické služby využila.

 „Celkově se jednalo o jedno z nejhezčích období mého mládí a troufám si tvrdit, že z této zahraniční zkušenosti budu těžit po zbytek svého života,“ myslí si. Pobyt ve Španělsku ji také obohatil o kulinářské dovednosti.

 „Naučila jsem se vařit například tortillu de patatas (španělský bramborák – pozn. aut.), upéct enpanadias (plněné slané taštičky – pozn. aut.),“ vyjmenovala. U Španělů podle svých slov také poznala, že by měl člověk více relaxovat, užívat si života, a ne pořád za něčím spěchat. „Španělé by se zase od nás měli učit pracovitosti a dochvilnosti,“ doplňuje na úplný závěr povídání.