Poslední oběť války je název právě vydané knihy jihlavského psychiatra Miroslava Skačániho.

 Jak byste knihu popsal?

 Jako dokumentární román zaměřený na jihlavský jazykový ostrov, z období války a konce války po odsunu Němců, třetí část se zabývá osudy hlavních hrdinů knihy až do současnosti. Končí rokem 1991.

 Kdo je hlavní postavou románu?

 Jde o příběh lásky, takže hlavní postavou je žena, napůl Němka, napůl Češka, do které se zamilují Čech a Němec. Jejich osudy se proplétají v celé knížce.

 Takže je to kniha o lásce…

 Řekl bych o lásce, nenávisti a mstě. Do lásky zasahují politické národnostní vztahy, které se promítají do osudů hlavních hrdinů. Doba zde hraje velkou roli. Třetí část knihy pojednává o mstě osoby, která byla postižena…

 Knihu jste situoval do jihlavského jazykového ostrova, kam přesně?

 Do imaginární vesnice na Jihlavsku.

 Často využíváte skutečné osudy lidí, jak je tomu v tomto v případě?

 Opět je to skutečný příběh, hlavní postavy jsou beletristicky zpracované a jsou složeny z několika postav. Jádro příběhu ale pravdivé je. S napsáním jsem čekal, až zemře poslední člověk, který tam vystupuje. Nechtěl jsem to za jeho života pustit do oběhu. 

 V úvodu knihy zmiňujete, že jste řadu informací získal z diplomové práce studentky mapující osudy jihlavských Němců.

 To je pravda. Autorka diplomové práce objela Němce, kteří žijí v Německu a Rakousku. Byly to důležité informace. Pohledy Čechů, stejně jako Němců někdy bývají jednostranné.

 Snažil jsem se vytvořit plastický obraz, který by při­blížil realitu. Mám výhodu, že nejsem zdejší a nejsem tedy ničím ovlivněn. Knížka má punc objektivnosti, protože jsem nebyl angažován žádným směrem. 

 Do děje knihy ale jsou zasazeny reálie doby, například stonařovský tábor…
Jsou tam okrajově, děj jen doplňují, například utopení německých rodin. Zakomponoval jsem tam víceméně vše, co jsem slyšel.

 Jakou očekáváte odezvu? Myslíte si, že kniha pomůže lidem pochopit „druhou“ stranu?

 Snažil jsem se to napsat objektivně, neměl jsem důvod stát na jedné straně. Je ale subjektivní záležitostí, jak se na to bude každý dívat. Lidská paměť je jedním z nejslabších článků lidské psychiky.

 Je typické, že se do značné míry všechno generalizuje. I ten pohled, že všichni Němci nebo všichni Češi byli špatní. V knížce proto vystupují postavy, které jsou pozitivní i negativní, aby se zdůraznilo, že nebyli všichni stejní. Nechtěl jsem se dotknout jedné ani druhé strany.