Po dvou letech se na přelomu července a srpna zastavila v Jihlavě zdejší rodačka Denisa Musilová (* 1978).

 Už řadu let tančí v Izraeli a v New Yorku, na kontě má několik úspěšných spoluprací se světovým špičkovým tanečníkem Michailem Nikolajevičem Baryšnikovem.

 Obligátní otázka na úvod - jak jste se k tancování dostala? 

 Já jsem byla vlastně předurčena k tomu, aby ze mě byla tenistka po mém tatínkovi – ovšem, to nějak nevyšlo. Už někdy v šesti, sedmi letech jsem začala tancovat v klubu HOTCH-POTCH, kde jsem potom strávila dlouhé roky.

 HOTCH-POTCH, to ovšem není taneční klasika, spíš výrazový tanec…?

 Dělali jsme tam úplně všechno, takže jsem to opravdu neměla tak, že bych od dětství byla baletka. Láska k tanci ale určitě začala tam. Potom jsem udělala zkoušky do pražského Duncan centra, což byla v té době první konzervatoř pro taneční modernu.

 Takže Praha a konzervatoř. Jak jste se pak ve velmi mladém věku ocitla ve světě? 

 Konzervatoř bohužel nesplnila moje očekávání. Vydržela jsem tam dva roky a odjela se skupinou kamarádů do Izraele. Spíš jsem si asi chtěla pročistit hlavu, ale nakonec jsem tam zůstala. Různě jsme se tou zemí prodírali. Celý jeden rok jsem zůstala v poušti. Pracovali jsme v kibucech jako dobrovolníci, vodili jsme pouští velbloudy…

 Jak to skončilo? 

 Když jsem už dlouho neviděla víc než pět lidí pohromadě, začalo mi to vadit. Jihlava není moc velká, ale tohle byl extrém. Už jsem opravdu z té pouště potřebovala někam mezi lidi. Kamarádi odjeli a já zůstala v Izraeli. Hledala jsem si práci v Tel Avivu a dostala se na naši ambasádu. Vystudovala jsem „obchodku“, takže jsem tam mohla dělat vízovou agendu. Nakonec jsem na ambasádě zůstala sedm let - poslední čtyři roky jsem pracovala pod naším velvyslancem Michaelem Žantovským.

 V té době jste se vrátila i zpátky k tanci? 

 Právě na ambasádě začalo období, kdy jsem měla peněžní prostředky a víza k tomu, abych mohla zůstat. Udržovala jsem si kondičku, a tak jsem se začala znovu trochu rozhlížet i po tancování. V roce 2002 jsme s kamarádkou navštívily představení tanečnice Deganit Shemy. To byl zlom. Její pohyb a výraz se nám ohromně líbily, bylo to úplně jiné, než na co jsem byla zvyklá.

 Oslovily jsme ji, zda bychom nemohly nějak spolupracovat. Začaly jsme pracovat na choreografii, se kterou jsme hned další rok vyhrály soutěž izraelského ministerstva kultury pro začínající choreografy a k tomu i další americkou cenu. Tím se nastartovalo to, co vlastně trvá až dodnes.

 Velký New York

 Dnes působíte v New Yorku. Jak jste se ocitla tam?

 Deganit se do New Yorku odstěhovala, zamířila tam v roce 2005 s ohledem na práci svého manžela. Mně se zprvu nechtělo, neměla jsem ani vízum. Ale nakonec jsem se k Deganit v Americe v roce 2007 připojila.

 Musela jste tedy opustit svým způsobem jistou práci na ambasádě?

 Dostala jsem nabídku pracovat v New Yorku pro někoho z ambasády jako osobní učitelka angličtiny jeho syna. Po roce tancování jsem pak získala umělecké vízum. Navíc se Deganit velice rozjela. Založila soubor Deganit Shemy & Company a hned vzápětí získala další choreografickou cenu, dobré reference i potřebné konexe pro nabídky vystoupení, bez nichž nepřežijete.

 Ona je opravdu zajímavý člověk a dělá zajímavé choreografie. Proto se i v New Yorku hned chytla, což některým lidem trvá třeba i dvacet let a někomu se to prostě nepovede nikdy.

 Jak by se dal charakterizovat tanec skupiny, v níž působíte? 

 Moderní výrazový tanec. Je to velmi rozsáhlé, ale dá se říci, že je to taneční abstrakce. Deganit ostatně vyšla z vizuálního umění – kreslila, dělala sochy. Myslím, že lidé, kteří přijdou z jiné branže, jsou právě zajímaví. Nejsou svázaní pravidly, nikdo je čtyři roky neučí svojí představě tance a jsou schopni přijímat vlivy z jiných žánrů. Když potkáte choreografa, s nímž si sednete, a pokud samozřejmě máte úroveň, kterou on potřebuje, je to podle mě důležitější.

 V jakých prostředích vlastně vystupujete? 

 Jsou to specializovaná taneční divadla, jako je u nás např. pražské divadlo Ponec.

 A jak se žije tanečníkům v New Yorku?

 Nevím, jak je to tady, ale v New Yorku, pokud nejste v nějakém souboru, který financuje třeba město, musíte si najít ještě jinou práci, protože vás to absolutně neuživí. Granty na tanec jsou malé. Dají vám nějakou jistotu třeba na jeden rok, ale už ne na ten další. Umělci to mají obecně složité. Především je nás hodně: v New Yorku je tanečníků tisíc, takže když se někdo zraní, nečeká se na něj, jede se dál s někým jiným.

 Co tedy obnáší váš americký den tanečnice? 

 Hodně cestujeme po Americe, ta komunita tanečníků se docela mění. Ale vedle tance v divadlech musím ještě něco dalšího dělat, takže pracuji v kanceláři - dělám účetnictví pro jednu společnost. Pracuji také v kavárně a navíc jsem k tomu v posledních čtyřech letech přidala ještě školu. Začala jsem studovat dějiny umění. Jednou bych totiž ráda dělala umění zase z té druhé strany a trochu mu pomáhala na svět. Mám před sebou ještě rok školy. Zajímám se taky o japonské divadlo Buto - hodně výrazové, až animální umění. To by taky mohlo být zajímavé přivézt i do Čech.

 To je velké vypětí - taková náplň chce určitě hodně energie i času? 

 To chce New York vůbec. Není to moc pro člověka, který je zvyklý, že by šel do jedné práce a potom odpoledne prostě domů… To jsem mohla dělat, když jsem pracovala na ministerstvu. Pokud chci být umělec, tak bohužel vstávám v sedm a domů přijdu v jedenáct večer. A nemám volné soboty a neděle, to se prostě jede. Ve velkém New Yorku jste taky často paradoxně hodně sami. Nemáte tam rodinu, člověk musí být ambiciozní. Můžete se v tom lehce ztratit, spadnout a už se nezvednout. Znám bohužel lidi, kterým se to stalo.

 V případě dámy se v tom případě nabízí také otázka na rodinu…? 

 Na to vůbec není čas, pokud chci zatím tyhle věci dělat. Naše generace je trochu roztroušená po světě. Ale je myslím důležité svět vidět. Když se pak vrátíte domů, můžete si na ledacos lépe udělat náhled.

 Baryšnikov: Good Job! 

 Taneční skupina kolem Deganit i dnes stále pracuje?

 Deganit se zase vrátila do Izraele. Chce nás mít u sebe, ale já už nazpátek nepůjdu. Ostatně tančím ve třech souborech – spolupracuji ještě s dalšími dvěma choreografy.

 Takže už jste Newyorčanka, anebo spíše světoobčan…? 

 Jsem tam na vízum, takže nejsem. A asi ani Newyorčanka nechci být. Uvažuji o tom, že se vrátím domů – ale uvažuji o tom už posledních patnáct let. Měla jsem potřebu si některé věci dokázat, měli jsme krásné nabídky na práci, mohli jsme pracovat v tom nejlepším tanečním divadle pro Baryšnikova, a to mě venku drželo. Dál se uvidí.

 Baryšnikov emigroval do Kanady a USA už v roce 1974 - je to obrovské jméno světového tance, ale spíše klasického baletu. Byl tedy idolem i pro vás, vyznavačku tance moderního? 

 Určitě ano. Vždycky jsem ho obdivovala. Když jsem byla ještě na konzervatoři, přijel poprvé vystupovat do Prahy. Tehdy jsem si říkala, někdy ho třeba uvidím tancovat. Ale že bych s ním jezdila výtahem, anebo že by za mnou přišel, poklepal mi na rameno a řekl Good job!, tak to mě tedy nenapadlo…

 Jak to celé vlastně začalo? 

 On působí v oblasti tance jako velký producent. Má své arts centrum, což je asi osmiposchoďový komplex se dvěma divadly. Když se mu něco zalíbí, dá do toho peníze a podporuje umělce obecně. Sám také shání na umění peníze, kde se dá.

 Deganit se s Baryšnikovem setkala hned někdy v roce 2008 - po zisku jedné ceny. Měli jsme tehdy jako mladí choreografové připravit novou věc na soutěži právě v Baryshnikov Arts Centre. Ta choreografie se jmenovala Aréna – pracovala s prostorem ohraničeným světlem a řešila vztahy mezi holkama, což je pro Deganit časté a silné téma. A protože Baryšnikov má zálibu ve fotografování, přišel si nafotit jeden trénink. Okamžitě pak za námi přišel, že je to skvělé a že přijde na celý program. Pro mě byl určitě vrchol pro něj tancovat, anebo když každé ráno za námi přišel, povídal, hodnotil.

 Ta spolupráce potom pokračovala? 

 Baryšnikov založil svůj festival divadla, tance i hudby v Sarasotě na Floridě, kam nás vzal hned na zahajovací ročník. O naší skupině mluví, doporučuje ji, což je významné.

 Byli jsme například tančit v Singapuru. Bohužel ne v Evropě, protože rok 2007 byl zlomový. Po něm už malé soubory vinou krize nikam do Evropy nejezdí.

 Potkala jste venku i další známé osobnosti? 

 Vystupovali jsme třeba pro divadelního režiséra Roberta Wilsona, který např. dělal v Praze v Národním divadle Káťu Kabanovou a Věc Makropulos. Tančili jsme pro něj v galapředstavení, které uváděla Sharon Stone, byl tam Alec Baldwin a další celebrity…

 Jaký je vlastně New  York z hlediska kultury? 

 Já jsem si říkala New York, tam bude tolik umění…! Ono tam opravdu je, jenže devadesát procent z toho je špatné. Ono je lepší mít kvalitu, než utrácet peníze za věci, které za to nestojí.

 Zdá se, že jedete v několika vlacích. Byly na té cestě okamžiky, které z dnešního pohledu vnímáte jako klíčové? 

 Byla jsem v situaci, kdy mi nabízeli práci a k ní byt na ambasádě. A zrovna v té chvíli přišla nabídka od Baryšnikova. Někdy musíte volit: buď budete mít jistou práci a budete si moci třeba ušetřit na byt v New – Yorku, anebo budete pracovat dvanáct hodin denně, budete žít dohromady s dalšími tanečníky v pronájmu, naprosto chudá, ale vystoupíte si s Baryšnikovem…

 Ale máte na kontě i velké pracovní zkušenosti z Izraele, z New - Yorku. Do poklidnějších pracovních vod určitě můžete kdykoli znovu naskočit…? 

 Doufám, že ano. Ale v New - Yorku je nezbytná opravdu skvělá angličtina. Když řeknete, že jste přijel před pěti lety, nepovažují to za super.

 A v Izraeli jste komunikovala jak? 

 Naučila jsem se hebrejsky.

 Do Prahy snad za rok

 Uvidí vás někdy tančit české publikum? 

 Příští rok bych měla vystupovat s choreografem Pavlem Zustiakem a jeho skupinou Palissimo v pražské Arše. On je původem Slovák, žije v USA už dvacet let. Snad to vyjde, pokud to nezhatí ty potíže kolem ekonomiky.

 Do Jihlavy jste letos v červenci přijela po dvou letech. Jak na vás tyhle návraty domů působí?

 Když jdu náměstím, mám pocit, že je tady míň a míň lidí. Dřív jsem tam potkávala spousty lidí a teď je tam prázdno. Najednou tam schází i obchody, které tam bývaly, je to velká škoda. Ale jsem tu pořád doma, je mi tady nejlíp. Uvidím, co přijde. Určitě chci být v umění, chci dělat práci, z níž něco vzejde.

 Jaký máte ty dva týdny doma program? 

 Musím po celé rodině, se všemi se chci pozdravit. A taky hlavně kamarádky – Lindu a všechny spolužačky… A pak odpočinek. Přijela jsem a snad tři dny jsem prospala.

 Potkala jste se někdy v Americe se jménem Jihlavy? 

 Všichni kolem dokumentárního filmu tam Jihlavu znají. Točila jsem v Americe malý dokument s člověkem, který posílal film do Benátek a říkal – pošleme to i do Jihlavy! Zjistila jsem, že všichni umělci z téhle branže znají Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. A nejen v Americe, i jinde ve světě. Festivalem je Jihlava ve světě vyhlášená. A hodně dobré jméno má i česká filmová FAMU.