Tři staré škodovky Favorit s pořizovací cenou 333 eur, tři dvoučlenné posádky a plán na 3.333 ujetých kilometrů. Tak začala prázdninová cesta expedice Car Boneyard Black Rally 2012 z Jihlavy k moři.

 Když se 30. června vydala z Jihlavy expedice šesti mladých lidí směrem na jih, byla to jejich první podobná zkušenost. Všechny spojovalo přátelství, a některé i práce v grafice a propagaci. Věk členů expedice od 24 do 36 let, tři posádky: Tomáš Lukšíček s Leošem Půlkrábkem, Robert Kafka s kamarádem Janem Kavkou z Prahy a dámská posádka Barbora Černá s Kateřinou Schindlerovou.

 „Ten nápad přišel v jednom momentu, kdy byla trošku nuda a řešilo se, co by se dalo podniknout,“ popisuje členka výpravy Kateřina, „nejsme typy, které baví si jen lehnout někde na pláži u vody a nic nedělat. Chtělo to zkrátka nějaký dobrodružnější nápad.“

 Cílem se stalo dorazit po vlastní ose k Černému moři přes Rakousko, Maďarsko a Rumunsko. Prvním úkolem bylo sehnat auta. Cenový limit si aktéři v duchu trojkového principu stanovili na 10 tisíc Kč, tedy nějakých 333 eur, včetně nákupu, přepisu a nutných oprav vozidel. Když se našel mecenáš v podobě majitele autopůjčovny, autobazaru a opravny Jana Šerého, bylo napůl vyhráno.

 Z cenového limitu vyšla idea pořídit trojici Favoritů. „Chtěli jsme českou trikoloru, ale bílé auto jsme nakonec nesehnali, a tak ho nahradila šedá metalíza,“ popisuje Kateřina. Vozy byly vybaveny polepem s logem expedice.

 Její název účastníci odvodili od známých závodů rychlých aut Carbon Black Rallye. „Oni hlavně jezdí rychle, ale to my jsme chvílemi taky jeli,“ usmívá se Kateřina nad výkony starých vozítek, která se sice chvílemi hodně třásla, ale zkušebně při dlouhé cestě vytáhla i 150 kilometrů za hodinu.

 „Po cestě jsme měli předem stanoveno jen několik bodů – především dobýt rumunské pohoří Fāgārāsh,“ vrací se Kateřina k samotné cestě. První větší zastávka patřila v poklidu maďarskému Balatonu. Boj ale začal po přejezdu hranic do Rumunska: „Hned od začátku strašně děravé silnice, sloupy elektrického vedení zprohýbané jak po vichřici, široko daleko nic v dohledu.

 Taky by to chtělo nějaký rozpis na pohyb dobytčích stád. Krávy, ovce, kozy - projet mezi nimi v podstatě nešlo…“

 Toulaví psi

 Nečekaným problémem se stali pro posádky při průjezdu Rumunskem toulaví psi: „Jsou jich tam spousty, spí podél silnic a jsou mnohdy opravdu agresivní. Vystoupit jsme si netroufali. V některých místech jsme raději jen jeli, nebylo možné zastavit a odpočinout si třeba na louce.“

 S tím jihlavské týmy nepočítaly, neměly ani pevný plán, kde budou první noc v Rumunsku spát. „Pořád jsme jeli kamsi do Transylvánské vysočiny. Silnice v mapách tam moc neplatí – mění se v těžko sjízdné lesní cesty. Penziony a kempy, ke kterým jsme vyrazili podle cedulí, se prostě nekonaly… Dojeli jsme až kamsi do kopců, kde poslední značka říkala, že za dva kilometry jsou jakési vodopády. Divočina, tma…“

 I tuhle situaci výprava vyřešila, když přece jen objevila penzion v horách. „Měli jsme z toho trochu strach, všude netopýři, ale už nám nic jiného nezbývalo,“ vzpomíná Kateřina. Spát v autech měly posádky přece jen obavu. Jen „v civilizaci“ se někdy spalo pod plachtou mezi auty, jinak přišly na řadu penziony a kempy.

 Zážitkem výpravy byl především výjezd na Fāgārāsh – auta vystoupala až do více než dvoutisícové výšky u plesa Bālea. „Naše epesní vozítka pořád jela. My s Bárou jsme tedy někde ztratily výfuk, nevím kde. Ale jiný větší problém nebyl,“ říká Kateřina. Někdy se jelo i 12 hodin v kuse, denně ale většinou škodovky najely kolem 300 kilometrů.

 Jen jednou musela posádka modrého vozu „Kafčáků“ měnit prázdné kolo: „Bylo to nějaký pátý den, když už jsme se stáčeli zpátky. Ale všimli jsme si toho problému naštěstí při výjezdu z benzinky, takže se vše v pohodě opravilo.“

 Zkušeného mechanika ovšem expedice s sebou neměla. „Vezli jsme s sebou ovšem tolik náhradních dílů, že by se z toho snad postavil ještě jeden Favorit. Leccos se snad dalo opravit třeba s konzultacemi po telefonu…,“ uvažuje Kateřina.

 Docela zabrat dal právě dámské posádce také špatný pravý zadní tlumič: „Měli jsme tím pádem hodně jump-auto. Hlavně v Maďarsku jsou hodně vyjeté koleje a jelo se tam dost špatně. Navíc všechna auta jela na zimních gumách, takže to bylo takové trochu pískací – klouzací.“

 A ještě jednou dámám trochu zatrnulo: to když si z nich v rumunských horách pánové trochu vystřelili, přeparkovali v noci z parkoviště dvě auta a dobrou půlhodinu pak dámy burcovaly hotel v domnění, že české expediční favority někdo ukradl. Vše dobře dopadlo a jelo se dál k přehradě Vidraru, do Sibiu a na Bukurešť. 

 

 Jak uvařit na motoru

 Za volantem se řidiči střídali, včetně dámské posádky: „Nás to jako holky bavilo, bylo to v pohodě. Drsné a vyčerpávající ale samozřejmě bylo jet v autech bez klimatizace, protože po celou dobu byly venku čtyřicítky.“

 Celkem třikrát se ostatně zpod kapoty vyvalil dým a „vařil“ se i motor. „Poprvé jsme „vařili“ na městském okruhu přes Bukurešť, protože tam městský okruh vypadá asi jako nějaká děravá polňačka tady u nás. Navíc byl ucpaný kamiony…,“ popisuje Kateřina situaci, kdy si posádka na motoru auta ohřívala plechovky s jídlem.

 Právě vinou zdržení v Bukurešti dorazily posádky k Černému moři v noci - kolem půlnoci. „Ubytovali jsme se potmě na pláži a teprve ráno zjistili, že se nacházíme na jakési hippies nuda pláži – to jsme byli trošku zděšeni…“

 Dva dny si expedice užívala moře – zamířila do Bulharska, trochu si odpočinout a užít si moře do kempu Laguna na Zlaté písky. Nechyběla ani pořádná oslava dosažení cíle. Ne zcela úspěšně pak dopadl momentální nápad najít a poznat cestou zpět pověstné české vesničky v pohoří Banátu.

 „Jeli jsme od 12 hodin do šesti do rána, mapy nefungovaly, vůbec jsme nevěděli, kde jsme…“ Ani tady si posádky kvůli toulavým útočícím psům netroufly opustit auta: „Někteří velcí psi v horách jsou přátelští, ale psi u menších městeček vypadají ďábelsky a startovali nám po kolech…“

 Hledání českých vesniček nakonec unavené posádky vzdaly. Jen v jedné vesnici při nakupování zásob potkaly Čecha - Plzeňáka, který zde dřív žil a stále se do Banátu vrací. Po cestě zpět pak spaní v autech na Balatonu, po třech dnech sprcha v kempu a normální jídlo. Domů do Jihlavy se expedice v pořádku vrátila 8. července. 

 

 V pořádku doma

 Setkání s lidmi, pokud se k nim posádky od volantů dostaly, byla po cestě veskrze přátelská. Expedice nakonec najela 3.754 kilometrů. Silným dojmem byla pro posádky bída, ale na druhé straně příjemná soudržná atmosféra Rumunska.

 „Lidé tam spolu sedí a pobývají před domy a není vidět, že by k tomu popíjeli alkohol nebo potřebovali mít nějaký podnět, aby se shromáždili a povídali si.“ Velké dojmy si posádky přivezly z horské přírody Fāgārāshe a Banátu, jinak ale projížděly spíše fádními rovinami plnými dobytka.

 Celou expedici hodnotí Kateřina jako úžasný zážitek. Moment, kdy by se opravdu bála nebo cesty litovala, prý vlastně po cestě nezažila: „Já myslím, že jsme si to všichni uvědomili, až když jsme přijeli domů. Teď totiž tady těmi auty jezdíme - a teprve teď v něm mám trochu strach.“