Na ledě vždy podával stoprocentní výkon a bojoval do poslední minuty - legenda jihlavského hokeje osmdesátých let, Oldřich Válek, oslaví 9. března padesáté narozeniny. 

 Trénujete muže Moravských Budějovic, hrající krajský přebor. Jste tedy v sezóně na bruslích denně?

 V žádném případě. Při tréninku jsem sice s týmem na ledě, ale jedná se pouze o popojíždění a stání na bruslích. V Moravských Budějovicích hraji městskou ligu, takže jsem trochu v pohybu, ovšem o nějakém udržování formy nemůže být řeč. Ale když už jsem na ledě, tak si to snažím užít jako zamlada.

 Udržujete si kondičku?

 Vůbec ne. Několikrát do roka si zahraji hokej se starými pány na podobných akcích, jako byl Den mistrů, a to je asi tak všechno, co pro své zdraví udělám.

 V celé seniorské hokejové kariéře jste hrál v Československu pouze v jednom klubu - Dukle Jihlava, ale nemuselo tomu tak být.

 Tak to je na dlouhé vyprávění. V mém případě se jednalo o dvojitý podpis. Hrál jsem v Třebíči, což tehdy bylo béčko Komety Brno. Jednou za mnou přijeli funkcionáři z Kladna a nabídli mi, že bych mohl hrát za ně, takže jsem podepsal prázdné přestupní lístky, s tím, že je použijí, až by byl přestup aktuální.

 V kladenském dresu jste ale nenastoupil.

 Ne. Prázdný přestupní lístek, už ani nevím proč, jsem mezitím podepsal taky Kometě. A taky slibovali, že ho nepoužijí. Jenže den před koncem  přestupního termínu oba celky uplatnily lístky s mým podpisem na svazu. A byl jsem v maléru.

 Co vám hrozilo za trest?

 Roční zákaz hokeje, z toho jsem byl zoufalý.

 Jak se situace vyřešila?

 Přijel za mnou trenér Jaroslav Pitner z Dukly a řekl, že jediná možnost, jak se vyhnout trestu, je nastoupit na vojnu. S tím jsem souhlasil a za čtyři měsíce jsem rukoval. Kometa a Kladno dostaly od svazu pokutu a já pokárání, ale mohl jsem hrát.

 Dva roky základní vojenské služby jste odehrál v Jihlavě a co dál?

 Já jsem samozřejmě chtěl v Dukle zůstat, ale neměl jsem jistotu, jestli mě budou chtít.

 Copak, nelíbil jste se jim hokejově?

 Hokejově ano, ale měl jsem občas, jak se říkalo, kázeňské problémy. Největší byl, když jsem měl jet s dvacítkou na turnaj do Kanady a k tomu jsem potřeboval civil. Zajel jsem si pro něj bez dovolení do Třebíče a trenér Pitner to zjistil. Přiznal jsem se, ale místo do Kanady jsem nastoupil na pět dní do vězení. Nakonec jsem smlouvu s Duklou podepsal a odehrál za ni dalších devět sezón.

 A do Kanady jste jel s dvacítkou jako starší hráč asi o dva roky později.

 Ano. Ten zájezd se mi mimořádně vydařil. Měl jsem životní formu a nastřílel jsem, tuším, v šesti zápasech asi patnáct gólů.

Se kterými spoluhráči se vám hrálo nejlépe?

  S Tondou Mickou  a Gustou Žákem. Nehráli jsme sice v tomto složení delší dobu, ale oni dva mi naprosto vyhovovali. Já jsem byl koncový hráč a těžil jsem z jejich přihrávek.

 Na podzim roku 1983 jste měl výtečnou formu, branky jste střílel jako na běžícím páse a pak přišla autonehoda.

 Stalo se, stalo. Pil jsem před jízdou, takže přišel trest v takovéto podobě. Měl jsem prasklou kloubní jamku kyčelního kloubu a první prognózy byly půl roku v nemocnici a konec hokeje.

 Jenže jste se vyléčil zázračně rychle. 

 Ano. Ještě jsem stihl konec ligy a pak mi trenér Neveselý řekl, že pojedu s nároďákem na soustředění před mistrovstvím světa, abych dohnal, co jsem zameškal. Během čtrnácti dnů jsem se dostal do bezvadné herní pohody a nakonec jsem se vešel do závěrečné nominace. 

 V roce 1985 jste získal titul mistra světa. Nepomýšlel jste na emigraci?

 Když jsem byl poprvé v Kanadě s dvacítkou, tak mě místní činovníci lákali. Ale asi jsem na to neměl povahu. Nedovedl jsem si představit, že budu muset někde, v cizím prostředí, začínat od nuly. A v Třebíči jsem měl babičku, která mě vychovala, a té bych to nemohl udělat.

 Na konci kariéry jste si vyzkoušel úspěšné zahraniční angažmá.  

 Dva roky ve Finsku a dva roky v Norsku byly fantastické. Ve Finsku jsme po prvním roce postoupili do nejvyšší soutěže a druhou sezonu nám jen o skóre utekl postup do play-off. Taky v Norsku se mi dařilo.

 Jste podruhé ženatý a máte čtyři děti. Věnuje se některé z nich hokeji?

 Devítiletý syn z druhého manželství hokej hraje, takže se mu snažím osobně věnovat. Mrzí mě, že s hokejem nezačala dcera Iveta. Když jsme žili ve Finsku, tak k tomu měla podmínky, a myslím, že by byla dobrou hokejistkou.

 Přál byste si vidět Duklu zase zpět v extralize?

 Samozřejmě. Jako bývalý Duklák si nic jiného nemůžu přát.