Čas muzikálů nadešel v sezoně Horáckého divadla. Ještě předtím, než  koncem března nasadí českou klasiku v podobě Štědroňových zlidovělých písní v Baladě pro banditu, sáhla si jihlavská scéna „na rozjezd" paradoxně do klasiky světové.  

 Na jevišti HDJ se nehraje nic menšího než My Fair Lady. A tenhle těžký prubířský kámen  ukazuje, že si současný soubor může troufnout na muzikál bez nejmenších obav. 

 Hovoříme-li o muzikálu, je ovšem třeba hned na úvod poznamenat, že ani jihlavská inscenace hostující režisérky, spoluautorky úpravy a choreografky Věry Herajtové nedává odpověď na věčnou otázku, co  vlastně divadelní podoba My Fair Lady je: sledujeme hudební komedii, muzikál moderního typu nebo místy až operetu? Na našich pódiích  se od české premiéry v roce 1964 počítají uvedení této hry z poloviny padesátých let na desítky a do hlavní role květinářky Lízy Doolittleové byly obsazovány i čistě operetní divy. V muzikálové éře ale asi českému divákovi přece jen bude nejbližší právě muzikálové podání, s jakým tolik uspěly pražský Karlín a Yvetta Blanarovičová. A k němu  se dobře přiklání také inscenace jihlavská. 

 Činoherní Horácké divadlo nemůže disponovat takovým souborem, aby pěvecké vyznění všech „čísel" působilo dokonale v jednom stylu. Přesto je jedním z nejsilnějších aspektů inscenace skutečnost, že vedle dvou výjimečných pěveckých výkonů  tady ostatní  nepokulhávají. Byť se občas kdesi vedle muzikálu vzdáleně připomene přízrak operety (což je dáno i charakteristikou jednotlivých skladeb a dispozicemi herců - zpěváků), celek působí v zásadě kompaktně, tedy muzikálově. 

 V tomto kontextu je třeba vyzvednout velkou práci korepetitora HDJ Lubomíra Šrubaře, který dal spolu s herci  pěveckému pojetí inscenace (využívající nahrávku pardubické filharmonie) téměř jednotnou tvář. V představení je pro zpěv a některé spojovací texty využita moderní technika mikroportů, což ovšem klade velké nároky na herce v obtížných „přechodech" mezi zpěvem a činoherní mluvou. Tady sice jsou místa, kde to zlehka zaskřípe, ale pohodlí ze zpěvu na mikroporty divákovi vše vynahradí. 

 Postava Elizy Doolittleové, květinářky měnící se v rukou logopeda profesora Higginse v dámu, je velkou metou pro leckterou  specializovanou muzikálovou herečku. Režisérka Herajtová do ní v Jihlavě podle očekávání obsadila Barboru Mošnovou, která  se v souboru etablovala velkými rolemi. Její zpěv je naprosto čistý a technicky skvělý, za slavné písně sklízí oprávněné aplausy publika. Ke krásným momentům s kontrastní barvou hlasů patří i její společný, a pro obě zpěvačky velmi náročný výstup s Annou Bazgerovou v písni „Chtěla bych tančit jen". 

 Navíc se představitelka hlavní role musí vyrovnat s průběžnou proměnou své postavy, zejména její mluvy. Ne každému divákovi asi bude dokonale vyhovovat forma, jakou k tomu inscenátoři zvolili. Pro řeč ulice tu docela logicky využívají jisté prvky nářečí. Až příliš ale trčí některé použité výrazy jako „cák", které jsou jednak trochu zprofanovány televizními pohádkami, druhak jsou až příliš jasně spojeny s konkrétním regionem a v ústech londýnské květinářky působí nepřirozeně a nepříliš vtipně.  

 Je-li řeč o zpěvu, je ovšem nutné zmínit snad nejsilnější zážitek představení, a  to jsou pěvecké výstupy Zdeňka Stejskala v roli Lízina nápadníka Freddyho. Po prvních tónech uvede diváka doslova do pozoru nejen dokonale čistý zpěv, ale i barva hlasu a především prožitek, který herec do zpívání vkládá. Je to radost! 

 Zcela poprávu ale publikum v jihlavské My Fair Lady oceňuje i další pěvecká čísla, která jsou  řemeslně dotažena a poctivě vygradována. Z nich lze zmínit Petra Soumara jako Lízina otce popeláře, který  spolu  s kolegy přináší zábavu v songu „Máš li kapičku štěstí" a za pomoci sboru i silnou emoci ve finále melodicky vděčného kousku „Já se dnes dopoledne žením". 

 Soumarův Alfréd Doolittle je jednou z řady figurek ulice, které rozporuplný a bulvárem sledovaný americký autor hry Alan Jay Lerner do My Fair Lady dosadil. Tohle panoptikum svérázných postaviček je výzvou jak pro zkušenou autorku kostýmů Martu Rozskopfovou, tak  pro jejich představitele. Pokud jde o kostýmy, je My Fair Lady  v kontextu sezóny Horáckého divadla (a možná nejen té probíhající)  nepochybně událostí a velkým aspirantem na ocenění. 

 Zejména velkorysost,  s jakou se k této složce inscenace přistoupilo, byla pro návrhářku velkou šancí, kterou využila. Na jedné straně  buřinky a hadry spodiny z ulice, prodavačů, malířů, žebráků. Na té druhé paraplata, pelerínky, klobouky na dostihy, župánky, fraky, paruky a velké toalety. Řada postav tu vystřídá hned několik  náročných kostýmů,  v některých obrazech jsou všechny hrající postavy sladěny do jedné barvy. Jsou to kostýmové hody se vším všudy! 

 Po stránce výpravy je My Fair Lady vůbec jakousi výkladní skříní sezony - divadlo se očividně rozhodlo nabídnout se zařazením klasického titulu na pomezí operety i vizuální podívanou. Neméně velkoryse, a v mnoha ohledech nápaditě, je totiž pojata i scéna autora Nikoly Tempíra. Ta je mimořádně funkční, vtipně využívá  skladebných segmentů a má řadu výborných nápadů. Příjemně překvapené zašumění publika při odhalení retro studia ve zdi hovoří ostatně samo za sebe.

 Také scéna (využívající i velkoplošnou projekci, hit poslední doby v HDJ) tedy od počátku diváka baví a fascinuje. S postupem času ale jako by začínala propadat trochu nešťastnému efektu, v němž „s jídlem roste chuť". To  se projevuje zejména s blížícím se závěrem, v němž inscenace dosti ztrácí tempo a její poslední píseň je už při trivialitě textového sdělení ve své délce stravitelná snad jen proto, že ústí přímo do finálové scény. 

 Tady náhle přebujelá výprava začíná až rušit. Jestliže na začátku autor scény nádherně divadelně vykreslí zimu na ulici prakticky jediným  barelem s efektem světla ze sálajícího ohně, pak  v závěru je náhle všeho nějak příliš. Snad nejvíce zaskočí moment, kdy je Líza usazena do popisného květinářství plného umělohmotných květinových „oblud", jež ze všeho nejvíc evokují supermarket. Scénu navíc doplňuje ukázka, co vše, a pod jakým úhlem,  se dá ještě zavěsit na táhla v provazišti. Ale nápad už tomu chybí, vše působí jako zbytečná a pojetím zastaralá dekorace.  

 Podobně sporně vyznívá zařazení tanečníků z jihlavských klubů Street Busters a Chrisstar. Už jen proto, že v tancích je dosti jasně poznat, kdo se rekrutuje z kterého klubu. Propínání kolen  a kotníků z latiny tady totiž nebude to pravé a zbytečně strhává pozornost. Výpomoc z řad neherců určitě koresponduje se snahou nabídnout velkou podívanou, je ale otázkou, zda byla pro zaplnění scény nutná. 

 Vedle skvělých herců současného souboru má totiž „kompars"(?) velmi obtížnou roli. Je až příliš rozeznatelný i v netanečních scénách, což vůbec nemusí být jeho vinou. Externisté totiž místy působí vyloženě „naučeně" a „pravítkově", jako by měli režijně zakázáno změnit o vlastní vůli výraz nebo pohnout rukou. Hovoříme však o profesionálním představení, v němž kontrast zvyšují špičkové drobné epizodní gagy herců i v drobných rolích, jež tu zásadně vytvářejí atmosféru: Nádherní jsou pouliční malíř Stanislava Gerstnera, jemně glosující  komorná Anny Bazgerové, vypasený prodavač Ondřeje Šípka, anebo se sebezapřením hrající zraněný František Mitáš jako Maďar Zoltán Karpathy... 

 Muzikál My Fair Lady vychází ze Shawova Pygmalionu. Na scéně Horáckého divadla, jako na mnoha před ním, se v něm hraje a zpívá mj. o nadřazené povrchnosti, s níž si dvojice mužů z řad smetánky najde svoji „panenku na hraní" ve vulgární květinářce. Nevidí přitom, že mají v rukou živou bytost s vlastními sny a touhami.  

 Pro postavu Henryho Higginse sáhla režisérka Herajtová neomylně po Jakubu Škrdlovi, který vykresluje „velké dítě" přesně a nemilosrdně tak, aby svému „mládenectví z přesvědčení" na závěr  nevěřilo ani ono samo. A pokud jde o jeho rádce a přítele Plukovníka Pickeringa, může snad jedině ústy Zdeňka Dryšla tak dokonale pronést otázku: „Co vlastně chcete, děvčátko...?" Další krásná role  pro Zdeňka Dryšla! 

 My Fair Lady na scéně HDJ dokazuje, že jihlavské profi divadlo na velkou klasiku tohoto žánru má a že v době, kdy školy produkují dokonale vybavené „multiživelné" muzikálové herce, se svým souborem obstojí. Ve svých řadách má i vynikající zpěváky, což je také  největší pozvánkou, a ovšem i určitým „závazkem", pro chystanou Baladu pro banditu. S těmito kvalitami souboru totiž divák asi bude chtít navázat na megaúspěch jiného zbojnického titulu, skvělé jihlavské inscenace Na skle malované.     

_____________________________________________ 

Frederick Loewe, Alan Jay Lerner -  My Fair Lady

(Podle hry G. B. Shawa Pygmalion)  

Česká verze: Ota Ornest  

úprava, režie, choreografie: Věra Herajtová j.h.  

úprava, dramaturgie: Marie Procházková   

scéna: Nikola Tempír j.h.  

kostýmy: Marta Rozskopfová j.h.  

hudební nastudování: Lubomír Šrubař.