Život jako na houpačce, se strmými vrcholy i pády, prožila legendární hlasatelka pražského jara Kamila Moučková, jejíž život se uzavřel včera ve věku 92 let. Působila v rozhlase a 13 let byla první dámou televizních zpráv, než ji za normalizace vyhodili. V období invaze vojsk Varšavské smlouvy prokázala velkou statečnost, později myla podlahy, obsluhovala v divadelním klubu a prodávala. Jedna z prvních signatářek Charty 77 se na obrazovku vrátila po listopadu 1989.

V dobách začátků v Československé televizi v roce 1956 se Moučková stala první televizní "zprávařkou" v Evropě - do té doby tento post zastávali jen muži. Do televize přišla z rozhlasu, kde hlásila už od roku 1952. Televize ji jako nové médium zajímala a nová technika jí problémy nedělala, i když bylo televizní vysílání teprve v plenkách.

O 12 let později při okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy Moučková informovala až do vypnutí vysílačů a ze studia ji vyvedli až pod pohrůžkou samopalu sovětského vojáka v zádech. "Ty první roky jsme byli všichni děsně namíchnutí, dožraní, byla jsem opupínkovaná vzteky," komentovala to později. "Říkala jsem si, co si to dovolují, ti šmejdi, překročit hranice jiného výsostného státu, to je něco tak strašného."

Z obrazovky musela zmizet, ale lidé na její hlas a odvahu nezapomněli. Ona zatím dvě dekády myla podlahy, vařila kávu v divadelním klubu, lepila pytlíky, prodávala a také jako jedna z prvních podepsala Chartu 77.

Listopad 1989 ji přivedl zpátky ke zpravodajství a na čas také k politice. Jako radní čtyři roky oddávala na pražské Staroměstské radnici a na rozhlasových vlnách působila řadu let jako zprávařka v pražské Svobodné Evropě. Televizní diváci ji mohli vidět i při moderování pořadu pro seniory Barvy života.

V roce 2013 dostala cenu Arnošta Lustiga za udržení a rozvoj hodnot, jakými jsou odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost. V témže roce dostala od prezidenta Miloše Zemana i státní vyznamenání - medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury.

Svůj životní příběh zpracovala Moučková v knize Říkali jí lvice. Takto ji nazýval mužský kolektiv za jejích počátků v televizi. S druhým dílem vzpomínek s názvem Nejsem žádná lvice jí pomohla spisovatelka Petra Braunová.

Ve vzpomínkových knihách popsala i své dětství v Jihlavě. Narodila se tam 8. dubna 1928, její otec Vilém Nový byl novinář a politik, maminka zažila pobyt v koncentračním táboře. Kamila už na základní škole ochotničila a po studiu na reálném gymnáziu v Jihlavě nastoupila do oblastního divadla. S otcem, zapáleným komunistickým funkcionářem, měla velmi rozporuplný vztah.

Ze dvou manželství, nejdříve s hercem Milošem Willigem a posléze s Josefem Moučkou, měla tři děti. S jejich výchovou jí později pomáhal další životní partner, herec Jiří Zahajský, který u Moučkové bydlel po svém příchodu do vinohradského divadla.

Nakonec s ní zůstal 31 let, než se sblížil s herečkou Janou Brejchovou. "S Jirkou jsme se milovali jako dva blázni, po jeho odchodu jsem málem umřela. I když neumím nenávidět, Jana byla jediná, ke které jsem tuhle emoci cítila," vzpomínala Moučková na bolestnou kapitolu.

Její životní energie byla úctyhodná. V pětaosmdesáti vydala dvojalbum s názvem Samota není osamění obsahující básně, texty a fejetony v jejím podání, doplněné skladbami a písněmi skladatele a zpěváka Richarda Pachmana. Fejetony psala Moučková dlouhá léta pro časopis Krásná paní. Vloni v květnu jí udělili čestné občanství Prahy 1.

"Celý můj život byl ve velkých křivkách. Šla jsem buď hodně nahoru, nebo dolů a tvrdě přistála. Ale jsem vděčná, že to tak bylo, nejhorší ze všeho je nuda," prohlásila jednou Moučková, pro kterou byla nejdůležitější hodnotou vnitřní svoboda.

Diskuze k článku