Být poslední nemusí být vždycky ostuda. Protože i ten poslední článek pomáhá držet pevně celý řetěz. Horácké divadlo v Jihlavě se před třiceti lety připojilo ke stávce studentů a divadel jako poslední v republice, v úterý 21. listopadu. 

Divadlo bylo ve složité situaci. Historická budova se kvůli plánované rekonstrukci postupně vyklízela, herci si osahávali náhradní prostory Divadla Na Kopečku v jihlavské psychiatrické léčebně. Počítalo se i s tím, že až se divadlo zavře, budeme hrát také v Domě kultury.
Akčnost divadla v listopadových dnech před třiceti lety brzdil také fakt, že mladší část souboru do Jihlavy dojížděla z jiných měst a víkend 18. a 19. listopadu trávila mimo Jihlavu doma. Navíc měli herci i v pondělí 20. listopadu volno, ten den byl tzv. náhradním dnem. Proto jsme se mohli sejít až v úterý 21. listopadu.
V listopadu 1989 se paralelně zkoušely dvě inscenace, Svatá rodina (v psychiatrické léčebně) a Caesar (v historické budově). Kvůli přípravě staré budovy na rekonstrukci v ní nebyla naplánovaná už téměř žádná představení. Přesto jsme stávku vyhlásili.

Revoluční nálada
Měli jsme štěstí, že Svatou rodinu připravovala jako host režisérka Kristina Taberyová z Prahy, dcera české herecké legendy Zdeňka Štěpánka. Ta přijela na zkoušku v úterý 21. listopadu značně revolučně naladěna. 
Z víkendu v Praze do Jihlavy dorazily plné emocí i mladé herečky Andrea Bogušovská a Daniela Hrabáková, z Brna jsme pak přivezli informace o bouřlivém víkendu někteří z nás ostatních. Měli jsme v ruce první letáky, fotografie z brutálního policejního zásahu na Národní třídě, a někdo přivezl i videokazetu se záznamem zásahu. My, Na Kopečku, jsme začali okamžitě jednat.
Místo zkoušky jsme k mírné nevoli kolektivu druhé připravované inscenace svolali schůzi divadla, abychom si odsouhlasili vyhlášení stávky, zvolili stávkový výbor a další potřebné kroky. Divadlo tehdy pevně držela v rukou místní buňka KSČ a ROH. Nebyli jsme si jistí, jak hlasování 21. listopadu dopadne, jestli se nám podaří stávku prosadit. „Naše děti si mlátit nedáme,“ vykřikl tehdy jeden ze starších herců. A nám, mladším, spadl kámen ze srdce.
Vrhli jsme se do rozmnožování letáků, které jsme rozdávali lidem a jimiž jsme oblepili divadlo. Do výlohy staré budovy jsme umístili video, kde jsme promítali záběry z Národní třídy. Informovali jsme o tom, co se stalo, i o tom, co se nyní děje a co chystá Občanské fórum, seznamovali občany s jeho (a našimi) požadavky.
Připravili jsme u kašny na dnešním Masarykově náměstí první mítinky – bohužel si nepamatuji, jestli se ten úplně první konal již v úterý 21. listopadu. Pamatu
ji si jen skromnou účast občanů, cca pár desítek lidí. Ta ale postupně rostla, i díky našemu charismatickému řeč
níkovi, mladému herci Tomáši Dobrovolnému.
Spojili jsme se s místními studenty, ale především s ostatními divadly, abychom byli v konání jednotní. Po prvních dnech stávky jsme museli zvolit nový stávkový výbor, tentokrát s výrazně nižším věkovým průměrem, neboť členové prvního stávkového výboru onemocněli.

Kdo je to ten Havel
Odvolali jsme ředitele divadla (v období 1987 – 1990 byl ředitelem HDJ Zdeněk Dryšl: pozn. red.) a zrušili místní buňku KSČ. Část z nás v divadle i přespávala. Hlídali jsme tak budovu před případným vniknutím policejních složek, před strháváním plakátů, a podobně. 
První týden po zásahu na Národní třídě nebylo vůbec nic vyhráno. Pamatuji si, jak se nás televizní redaktorka zkraje stávky ptala, jestli jsme ve stávce, a odvolávaný ředitel jí odpověděl, že tak napůl. Že stávku sice podporujeme, ale nehrajeme proto, že jde divadlo do rekonstrukce.    Za  stávkový vý-
bor jsme samozřejmě uvedli tento výrok na pravou míru.
Připravili  
jsme v Domě kultury také pár besed diva
delníků s diváky. Místo naplánovaných představení. Narychlo jsme nazkoušeli několik ukázek ze zakázané literatury, například jeden dialog od Ludvíka Aškenazyho o výslechu mladé dvojice, která se omylem vrátila ze zájezdu na Západě později než ostatní. Seznamovali jsme lidi také s tím, kdo je Václav Havel.
První týden až do vyhlášení generální stávky 27. listopadu byl hektický a nebylo vůbec jisté, jak všechno dopadne. Pamatuji si, jak za mnou přijeli dva úředníci z nějaké krajské instituce v Brně (zřejmě KNV). Uprostřed napůl vyklizené místnosti, plné beden a nepořádku, stáli v oblecích u dveří kanceláře, s aktovkami v ruce. Jejich jména se mně vykouřila z hlavy, ale to, co říkali, nezapomenu nikdy. 
Přesvědčovali nás, abychom ukončili stávku a distancovali se od OF a celého revolučního dění. Šlo jim o to přetrhnout řetěz stávkujících divadel. 
„Jste mladí. Jestli prohrajete, postaráme se o to, aby nikdo ze stávkového výboru až do smrti nedostal slušnou práci,“ řekl tehdy jeden z mužů. „Ale my vyhrajeme,“ odpověděla jsem a oba muži se spěšně odporoučeli.

Pocit pospolitosti
V lidech se probudilo něco nevídaného, pocit pospolitosti a solidarity. Prozářila je naděje na svobodu a demokracii. Nosili nám do divadla jídlo i peníze. Nepamatuji si, kolik to tehdy bylo, určitě několik desítek tisíc korun, což bylo v té době strašně moc peněz. Většina zbyla neutracena – na začátku roku 1990 jsme částku poslali jihlavské nemocnici na nákup gama nože.
Do Jihlavy přijížděli i pražští herci, kteří nám vozili materiály a plakáty, ale hlavně se pokoušeli dostat s informacemi do fabrik, k dělníkům. Neměli to jednoduché, leckteří vrátní je odmítali do továrny pustit. Jedním z herců byl i jihlavský rodák Ondřej Vetchý. My jsme naopak pro další informace a instrukce jezdívali do Prahy, jak si pamatuji, jednu schůzi stávkových výborů divadel a umělců tehdy řídil zpěvák Michal Prokop.
Generální stávka 27. listopadu zlomila zbytky odporu bývalého režimu. Hlavní informace o situaci už lidem přinášela média, včetně Československé televize. A zvolením Václava Havla prezidentem 29. prosince bylo vyhráno. 
Byla to nádherná doba. Velké poděkování patří hlavně obyvatelům Jihlavy, protože bez jejich podpory by byla sametová revoluce záležitostí jen Prahy a velkých měst. 
Náš stávkový výbor se v létě 1990 rozprchl do divadel v jiných koutech republiky. Z nejmladších členů nikdo v Jihlavě   nezůstal.  Protože  jsme v tehdejší hektické době nemysleli na historii, na to, že bychom si měli dokumenty archivovat, že bychom měli víc fotit a uchovat pár fotografií z té doby, přináším alespoň mé kusé vzpomínky. Proto, aby se na důležitou úlohu Horáckého divadla nezapomnělo. Neboť herci, ti hrdinové okamžiku, jako první tehdy nesli v Jihlavě svou kůži na trh.

Diskuze k článku