Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Besedu s jihlavským předpremiérovým publikem uvedl ve čtvrtek v kině Dukla scénárista a režisér Jiří Havelka stručnou genezí vzniku svého nového filmu Vlastníci. 

Havelka: Marek Jeníček řekl asi před pěti lety, jestli neuděláme nějaký film? Začali jsme psát film vlastně o něčem úplně jiném, o Tourettově syndromu, a moc nám to nešlo. Tak jsem přinesl jiný námět, a on řekl, že to je dobrý, že to je lepší. 
Vlastně to vychází z mého patnáctiletého úsilí postavit výtah v domě, kde jsem bydlel v Praze. Já jsem byl nejdřív takový přihlížející, postupně jsem se stal místopředsedou toho SVJ. A ten výtah tam teda pořád není, a já už tam nebydlím. Mezitím tak paralelně vznikla divadelní inscenace, ale stále se dělalo na tom filmu.  

Jaké bylo natáčení s Jiřím Havelkou? 
Kryštof Hádek: Natáčení bylo úžasné – už jenom podle toho obsazení. Vlastně se to odehrává na jednom místě, takže jsme byli několik dní takhle pohromadě a bylo to strašně fajn. Tak doufám, že se to promítlo i do toho filmu.

Havelka: Samozřejmě nám všichni říkali, že to není možné, takhle z jedné místnosti. A my jsme si to taky chvíli mysleli, ale potom jsme s kameramanem, a díky němu, Martinem Žiaranem vymysleli takový koncept, že by se ta pozornost mohla udržet. Pravda byla, že nás myslím stejně všechny překvapilo, když jsme se tam na těch osm dní zavřeli, že to bylo úplně jiné, než co jsme si připravili.  Chvilku nám trvalo se sehrát, ale nějak se to dokončilo. Tak uvidíme. 

Scénář je tedy napsaný na základě vašich vlastních zkušeností?
Havelka: Je to tak, jenom těch příhod je hrozně moc. Já jsem si nechával poslat od kamarádů, o kterých jsem věděl, že jsou taky v SVJ, ty zápisy. A vlastně jsem zjistil, že by to mohlo mít 120 dílů, že ať je to o muškátech, o vnitrobloku, o čemkoli, tak se to pořád opakuje. 
Ale nejvíc se mi z toho líbil ten výtah, že propojuje ty jednotlivé partaje. Proto půda a výtah jsou takové stěžejní. Ale hodně dlouho jsme uvažovali o základní zápletce, že se schůze nedostane ani k tomu prvnímu bodu, což nám se na těch schůzích stalo víckrát. Ale je to samozřejmě kompilát z různých věcí… I z různých schůzí na úplně jiné bázi, než je SVJ… Ale ten výtah je skutečně až osobní trauma.  

Co bylo na natáčení nejtěžší?
Nejtěžší asi opravdu bylo, že jsme se zavřeli na těch osm dní – nejen s herci, ale s kameramanem, s ostřičema, se švenkrama, s mikrofonistama, a že nás tam prostě bylo hodně, a hodně dlouho. 
Ze začátku jsme měli s kameramanem tendenci to nějak  rozzáběrovávat, ale ukázalo se, že nejlepší jsou taková dlouhá jetí, kdy já už nejsem vůbec u monitoru, ale jsem s nimi v místnosti a  ty kamery prostě jedou a my si tak něco říkáme a měníme za pochodu. 

Hádek: Pro nás to bylo nestandardní v tom, že byly velmi dlouhé záběry. Většinou máte záběry na pár minut a tady byly opravdu dvacetiminutové, jak se říká „tejky“. Takže opravdu jely ty kamery a my jsme museli text umět na deset nebo patnáct stránek, takže to bylo až téměř takové divadelní. 
Ale myslím, že to bylo pro všechny zajímavé, a ta squadra tam byla tak úžasná, že si to každý užíval. Já jsem seděl vedle paní Dagmar a všiml jsem si, že tam na ni hodně často takhle jako koukám. Tak jsem se snažil nějak zaměstnat. Pak jsme si na chodbě krásně popovídali, takže z toho mám radost, z toho setkání. 

Havelka: Ono by to v tom počtu dní, který jsme na to měli, nebylo realizovatelné bez toho, aby herci měli na stolech taháky. Takže všichni mají systém poznámek, který si přinesli na tu schůzi, a tam je posloupnost replik. Já jsem si myslel, že to bude tragédie, protože Tereza do nich furt kouká, Dáša do nich furt koukala. Ale ve střižně se ukázalo, že to jsou skoro ty nejlepší věci, kdy třeba Dáša řekne jedno slovo – No já si myslím… (a skloní se k poznámkám).

Hádek: Já si dokonce vzpomínám, že když jsem byl dlouho mimo záběr, tak jsem usnul.   

Havelka: Já jsem v té střižně strávil čtyři měsíce – tys usnul asi dvacetkrát. 

Byl nějaký prostor pro hereckou improvizaci?
Havelka: Ten scénář byl už dost přesný, dostali ho všichni a nebyl moc čas před tím mít nějaké čtené zkoušky, kde by se to dalo víc rozimprovizovat. Ale samozřejmě jsou věci, které vznikly až tam. Třeba hláška Jirky Lábuse „Copak, broučku?“ A pak se mě hned ptal – není to moc? 

Hádek: Ten text byl tak skvělý, že tam ani nebyl moc prostor něco dodávat. Každá ta věta byla naprosto funkční.  

Dělali jste casting na obsazení rolí? 
Havelka: Ne ne, bylo to úplně bez castingu, nebyl čas ani odvaha. Já jsem s většinou těch herců už zkoušel, kromě paní Dáši. S tou jsem nezkoušel a šel jsem za Jirkou Lábusem, protože jsem věděl, že oni se znají a že má číslo. 
Tak jsem jí zavolal, a netroufl jsem si jí nabídnout tu paní Horvátovou, myslel jsem na paní Procházkovou, co hrála Pavla Tomicová. Ona mi to nezvedala, asi pětkrát, a asi za čtrnáct dní mi zvoní soukromé číslo, a ona - vy jste mi volal, já mám nějak pocit, že vám mám zavolat… Nechala si poslat ten scénář a pak vyloženě chtěla tu paní Horvátovou, což se ukázalo jako šťastné řešení.  

Film jste už viděl několikrát. Nemáte z toho nějaká traumata? 
Havelka: Natočili jsme asi 22 hodin, strašně moc…  Hlavně jsme chtěli dodržet tu chronologii, aby tam to napětí rostlo, aby tam byla gradace. A tak jsme nechtěli točit, jak se to i často dělá,  na přeskáčku. Tady to potřebovalo tah jednoho času a jednoho prostoru. 
V té střižně to byly galeje. Ale bylo to pro mě hrozně zajímavé, protože jsem si uvědomil, jak jsem byl dost ve stresu těch osm, deset dní, že je tam hrozně moc způsobů, jak se k tomu postavit. A se střihačem Otou Šenovským jsme opravdu třeba čtyři hodiny mluvili, pak jsme udělali jeden střih, pak jsme čtyři hodiny mluvili, a pak jsme ho změnili. Bylo to na dlouho, hledali jsme ten klíč… Ty první dva měsíce byly těžké, a pak už se to rozjelo. 

Kdyby vám to nabídla některá televize, nechtěl byste z toho udělat seriál? 
Havelka: Když to viděl Kohák, tak říkal - to je na internet, po deseti minutách to pouštět. Ale úplně nevím. Mám pocit, že v tom, jak je to nějaký model společnosti, je to vlastně vyčerpané a spíše to vlastně furt posouvá ta realita. Že tohle může zůstat stejné a to, co se děje okolo, z toho vlastně dělá další díly. 
 

V pátek 15. listopadu měl oficiální premiéru nový film jihlavského rodáka Jiřího Havelky Vlastníci. Už o den dříve jej v předpremiéře zhlédlo publikum v téměř zaplněném velkém sále jihlavského kina Dukla. 
Mohutným potleskem přivítalo ve čtvrtek publikum v jihlavské Dukle   nejen scénáristu a režiséra filmu Vlastníci Jiřího Havelku, ale také herce Kryštofa Hádka a producenta filmu Marka Jeníčka.  
Film Vlastníci, který přivezli, tematicky sleduje průběh schůze Společenství vlastníků bytových jednotek v jednom pražském domě. Do kin jde 21. listopadu. Jihlavská Dukla jej uvede 21., 22., 29. a 30.11. ve 20 hodin a 23.11. v 17.30 hodin.  
„Tak prosím vás, když se vám to bude líbit, zvěte všechny v Jihlavě, a když se vám to nebude líbit, tak taky, protože my potřebujeme čísla, potřebujeme diváky...,“ rozesmál předpremiérové publikum Havelka.  
„Je to komedie pro ty, co to nezažili, a drama pro ty, kteří tím žijí,“ charakterizoval film sloganem producent Jeníček, „při novinářské projekci se Jirky jedna paní novinářka zeptala, jak se mu podařilo dostat k nim na schůzi?“ 
Všichni tři tvůrci zůstali v Jihlavě na besedu po projekci. Publikum film ocenilo potleskem, v besedě vyzvedlo jeho humor, autenticitu, kameru i herecké výkony. 
Ve snímku J. Havelky hrají Tereza Ramba, Vojtěch Kotek, Pavla Tomicová, Ondřej Malý, Andrej Polák, Klára Melíšková, Jiří Lábus, David Novotný či Dagmar Havlová a další herecké osobnosti. 

Diskuze k článku