Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Pro parkour není potřeba žádné zvláštní místo, tvrdí Daniel Šimák (21) a Dominik Ebr (19) z Jihlavy. Oba tomuto fenoménu propadli před pár lety. A od té doby se vypracovali. Dnes učí ty mladší, kterým se parkour také zalíbil. A tvrdí, že parkour je jako droga. 
Nedávno vyvolalo pozdvižení video s třešťskými školáky, kteří přímo na přechodu ulice předvádějí některé prvky z parkouru. 
„Neuvědomují si, co by se mohlo stát. Není to správné,“ odsuzují to. „Jsou to děti, vidí to na internetu, tak to chtějí taky zkusit a vyrovnat se těm na you tube. S filozofií sportu to ale nemá nic společného. Snaží se druhé napodobit, ale nemají na to zkušenosti, ani rozum.“   
Sport parkour vypadá nádherně a znáte jej i vy z ukázek na internetu nebo i z filmů. Salta, přemety, kotouly, skoky a přeskoky. Jedná se o ladné zdolávání překážek. Jako když opice „proplouvá“ terénem, tu se zavěsí, tam skočí, přehoupne, přeskočí… Za lehkostí jsou ale léta tréninku a dřiny. 

Laciný sport
Může se do něj pustit každý? Daniel s Dominikem přikyvují. Není třeba mít gymnastickou průpravu, i když si to laik může myslet. 
Oba dva dělali judo, pak objevili parkour. Vlastně nejdřív Dominik. „On je ten důvod, proč jsem začal,“ potvrzuje Daniel, „když jsem jej viděl, vůbec jsem nevěřil, že bych něco takového zvládl.“ 
Dominik se usměje, když slyší kamaráda a jen dodá: „Je to jak droga.“ „Je to životní styl, nejde o soupeření nebo machrování,“ doplňuje ho Daniel. 
Co je vůbec k parkouru potřeba? „Nic,“ zní odpověď, která se může zalíbit mnoha rodičům, kteří platí dětem drahé sporty. „Když to přeženu, můžete skákat nahý a bosý a vlastně kdekoliv.“  I když vhodné by samozřejmě bylo parkourové hřiště. Nějaké pokusy jednat s jihlavskou radnicí prý byly, ale zatím nic nedopadlo. 
Kde skáčí? „Vždy někam jdeme a na místě uvidíme, co by tam šlo udělat, jaké skoky.“ 
Ven chodí každý den až obden. Aspoň dvě tři hodiny. V zimě jim pak musí stačit tělocvična. 

Pevné základy
„Začínal jsem s menšími přeskoky,“ říká Daniel k prvopočátkům, „skákal jsem v tělocvičně v TJ Sokol a zkoušel salto z trampolíny do žíněnky. Venku pak do písku, na trávě, pomalu a postupně.“ Až po několika letech pokračoval se složitějšími skoky. „Dnes umím ty, které skočí opravdu jen někdo.“ 
Dominik skákal přes zábradlí, na patnících, až po roce zkusil své první salto. Začít se musí postupně. Je to, jak říkají, když se staví barák. „Tam taky musíte mít pevné základy.“ 
Co je ale těžkým skokem? Pro laika vypadají salta skákaná třeba z lavičky všechna těžká. „Je to velmi individuální. Každý má nějaký skok, který mu hlava nebere.“  Co to znamená? „Že si jej nedovede představit, že by jej zvládl. Jednoduše řečeno, že si nevěří.“ 

Nebezpečná trampolína 
Ptám-li se na konkrétní těžký skok, odpoví otázkou. „To je široký pojem, myslíte v saltech, přeskocích do dálky nebo do výšky? 
Salto dopředu je těžké z fyzického hlediska, salto dozadu zase z psychického. Musíte překonat strach. Je to o hlavě. Hlava pouští tělo k pohybu.“  
Může prý přijít dvanáctiletý kluk a salto udělá do tří minut. „Ukážeme mu jej, pak jej otáčíme a po čtyřech pěti jištěních to může dokázat sám.“ Během týdne salto zvládne s jistotou. „Když se chce naučit, naučí se,“ říkají jednoznačně. 
Menším než desetiletým dětem by ale parkour nedoporučovali. „To je brzy, nemají ještě vyvinuté klouby.“ 
Po chvíli přemýšlení přece jen ten těžký skok „vymyslí“ - salto dozadu na přesnost, třeba na sloupu. Takové bez dlouholetého tréninku udělat nelze. Stejně jako gymnastka na kladině. 
Nelze se nezeptat na zranění. Daniel jmenuje zlomený bérec a Dominik přiznává, že jednou málem přišel o život. Skákal poněkolikáté z garáže ze zavěšeného salta a spadl na hlavu, protože se s ním utrhl plech. Byl z toho silný otřes mozku. „Jinak máme naraženiny tak, jako v jiných sportech.“  
Překvapivě říkají, že větší riziko, než skákat na betonu, je skákat na trampolíně, kde nemusí být člověk tak zpevněný.  

Fotka z parku 
Před měsícem je pobavil snímek v Jihlavských listech, kde v Parku Gustava Mahlera skáčí dva kluci. Ilustrační fotka dokreslovala článek o zmíněných třešťských žácích na ulici. 
„To jsme my dva, ale ta fotka je dva tři roky stará.“ Zarazil je ale popisek, kde bylo napsáno, že parkour na tomto místě není vhodný.  
„Možná není vhodný, ale skáče se tam dobře,“ shodují se. Přemety z kamenných kostek působí velmi nebezpečně, zmíním se. „Není to nebezpečné, když víte, jak k tomu přistupovat,“ vyvrací můj laický pohled Daniel, „člověk už ví, co si může dovolit.“
Park Gustava Mahlera je prý nevhodný spíše z důvodu, že musí dávat pozor na lidi, kteří chodí okolo. „V tom je hřiště vhodnější,“ dodává Dominik, „někdy na nás lidé dokonce zavolají strážníky. Ale my nemáme kam jít.“ Lidé už je vyhnali i z pískového hřiště, že prý porušují provozní řád. 

Chybí hřiště
„Hřiště tu chybí,“ říkají jednoznačně. Jenže postavit za desítky tisíc prostor pro několik desítek kluků? „Zájem by byl větší,“ tvrdí, „v Jihlavě to vážně trénuje asi 20 lidí, další jsou v tělocvičnách.“ 
Hřiště znají z mnoha jiných měst. Jeli dokonce až na Slovensko, do Trenčína, kde postavili nové. 
Nebo by nebylo parkourové hřiště tak drahé? „Stačila by nám železná konstrukce, dřevěné kůly, betonové zídky, na podklad tartan nebo měkký písek,“ vyjmenovávají. 
Jaké mají oba kluci cíle? „Už jsem si je splnil, většinou ve skocích,“ říká Daniel. „Chci předávat zkušenosti dětem, aby to dělaly jiným směrem, než to vidí na you tube,“ dodává Dominik. A myslí tím, že hlavní motivací k parkouru nemají být natočené příspěvky na internetu. 

Diskuze k článku