Reklama
Dnes je úterý 15.10.2019     svátek má Tereza

Nač nesmíme opravdu nikdy zapomenout

Ilustrační foto: Pixabay
Ilustrační foto: Pixabay

29.7.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0), autor:
 Marie Hotařová

Je sobotní říjnové odpoledne. Skončilo vyučování. Děti odešly ze školy.
Chystám se také domů, ale je mi k smrti smutno. Celá naše vlast prožívá hrozné ponížení. Z mapy naší republiky odstříhávají nepřátelé její historická pohraniční území.
Po silnici kolem staré školy, do které chodila moje babička, je hlučno. Naše československé vojsko táhne silnicí k nedalekému městu. Opouští jižní hranici a za ním rachotí německá armáda, aby z Rakouska vstoupila na jižní území republiky. Důstojníci i vojáci smutně věsí hlavy. Vědí, že bez boje prohráli vše.
„Paní učitelko, nechoďte domů,“ říkají mi známí vojáci. „Dnes bude u vás v obci X. Hitler.“
Nevěřím. Přelétnu letmo celou rodnou vesnici od čísla k číslu. V X. není ani jeden Němec. Ne, Hitler k nám nepřijde.
Odcházím polní cestou pěšky do X. Za hodinku budu doma. Babička
bude na mne čekat za vsí s mou roční dceruškou. Z dálky již uvidím její červenou čepičku. Je to má jediná radost v této smutné době.
Manžel uposlechl mobilizačního rozkazu a je kdesi na Slovensku. Ještě nepsal. A lidé kolem mne si šeptají, že tam jsou boje a kdoví, zda žije. 
První smutná neděle v Reichu. Jak bude v pondělí? Dostanu se do města Z. do školy? Za vsí mne zadrželi Němci. Vedou mne přes ves do opuštěné školy na velitelství. Vyslýchají mne. Tlumočníkem je můj otec.
Do školy mne nepustí. Přes hranice musím mít propustku z Waidhofenu v Rakousku. Ta škola, do které mne kdysi poprvé přivedla maminka ke starému, celou vesnicí milovanému učiteli, je plna německých vojáků, kteří ji svými tvrdými, hrubými výrazy znesvěcují a připomínají: Ztratili jsme státní svobodu, ztratili jsme vše. Co bude dál?
Za německou armádou přichází vojsko SS. Vztyčují k naší bolesti a potupě na návsi černý prapor s umrlčí lebkou. Hledají ubytování.
I u nás jsou tři důstojníci SS. Poněvadž obývám s dcerkou pokoj vedle kuchyně, lezou do zadního pokoje bez zvláštního vchodu po žebříku oknem.
Vojska vystřídá pohraniční stráž s vysokými zelenými čepicemi. To už mám Passierschein a mohu přes hranice do školy. 
První den mne vítá pan řídící: „Musíte na okresní úřad odůvodnit, proč jste nebyla týden ve škole.“ 
Od pana inspektora dostávám pořádnou sprchu, že se rozpláči. Konečně podpisuji protokol, že jsem nevěřila v obsazení obce svého bydliště. Kam jsem se také měla vydat sama ve vysokém stupni těhotenství s dcerkou bez manžela? Co byly moje nezaviněně zameškané dny, kdy existence státu i národů byla ohrožena? 
Pravidelně již docházím z „Reichu“ přes hranice učit do okrájené republiky. Dvakrát denně musím na „Zollamt“ dávat orazítkovat propustku, na které přibývá razítek se znakem „Reichu“.
Hrůzu prožíváme, když Němci ze sousedství odebírají našemu starostovi „obecní úřad“ a střílejí na zastrašení do vzduchu. Máme zákaz vycházet večer a pět mužů je odvezeno do vězení do města S. Naštěstí ne nadlouho. Jsme obsazeni, ale věříme, že to není na „Ewigkeit“, jak nám říkají Němci. Převážíme v botě přes hranice žádost o propuštění ze zabraného území, kam jsme se jistě dostali omylem, a dobrá věc se podařila.
Nevím, pomohla-li žádost, ale 25. listopadu opouštějí Němci naši obec a „emigranti“ - vojáci se vracejí s velkou slávou, s hudbou, s velkým zástupem lidí z okolních obcí do svobodné vsi - domů. Následují proslovy, tanec, veselí, hodování. 
To jsme nevěděli, že naše veliká radost z osvobození je dočasná, že přijde záhy 15. březen 1939, druhá světová válka, šestiletá okupace našeho státu, že nejlepší lidé našich národů budou vězněni a mučeni v koncentračních táborech (nejen muži, ale i ženy a nevinné děti), že fašisté se budou brodit krví milionů, aby konečně byli poraženi ponejvíce zásluhou Sovětské armády.
Co jsem zaznamenala o naší vesnici, není nic proti utrpení lidí ve fašistických táborech smrti, proti hrůzám prožitých ve druhé světové válce, ale přece tím, že naše armáda musela pod diktátem v Mnichově opustit státní hranice, začíná „Křížová cesta“ našich národů, naše státní „Golgota“. 
Vždyť i dnes platí Fučíkova slova: „Lidé, bděte!“ Mír není stále ještě vybojován, mírové smlouvy nejsou ratifikovány. 

(Vzpomínka Marie Hotařové, autorky z Menhartic na Třebíčsku, byla v roce 1972 zaslána do Učitelských novin. Jihlavským listům ji nyní poskytla paní Marie Zajícová z Jihlavy) 

Nový komentář

Komentáře

Napište i vy, svůj vlastní článek - formulář ZDE
Reklama
26.08.2019 Čtenáři píší/Komentáře (4)Markantní změny v překrásné krajině u Zborné se nám negativně vrátí

Píše se rok 1960, poblíž hospody U Lyžaře zastavuje autobus a z něho vystupuje skupinka lidí. Většina z nich se vydává po prašné silničce dolu k vesničce Zborná. Vesnička malá, s hospodou, ...

22.08.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Pařezák už nebude Pařezákem

Úvodem něco z historie zásobování Telčského panství povrchovou vodou. Velkopařezitý rybník byl v roce 1565 vybudován Zachariášem z Hradce, včetně vybudování umělého kanálu, dnešního ...

19.08.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Autor sbírky básní slaví jubileum

Snad každého z nás občas osud přiměje k ohlédnutí a zamyšlení nad tím, co vykonal, i kdyby se tomu – třeba ze skromnosti – bránil sebevíc. Tato sbírka básní, vydaná přede dvěma ...

17.08.2019 Čtenáři píší/Komentáře (11)Vzpomínka na generála hrdinu, který dal za naši vlast své srdce

Přesně před šedesáti lety, v noci ze 17. na 18. 8. 1959, zemřel generál Karel M. Kuttelwascher DFC & Bar. Narodil se 23. září 1916 ve Svatém Kříži u Německého (nyní Havlíčkova) ...

11.08.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Rovných 700 let Řádu rytířů Kristových

V sobotu 27. 7. se ve výstavním sále velkomeziříčského muzea slavnostní vernisáž výstavy k sedmistému výročí Řádu rytířů Kristových. V několika vitrínách jsou vystavené předměty ...

04.08.2019 Čtenáři píší/Komentáře (1)Jak jsme se sešli až po dlouhých letech

Chodili jsme spolu do stejné třídy již od šestého ročníku základní školy. Ve třídě nás bylo 35. Naší „domovskou“ školou byla Základní škola v ulici Dukelská v Jihlavě. V roce ...

29.07.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Nač nesmíme opravdu nikdy zapomenout

Je sobotní říjnové odpoledne. Skončilo vyučování. Děti odešly ze školy. Chystám se také domů, ale je mi k smrti smutno. Celá naše vlast prožívá hrozné ponížení. Z mapy naší republiky ...

27.07.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Bronzový úspěch vysočinské výpravy na sportovních hrách seniorů

Na vysokoškolských kolejích v Českých Budějovicích vystřídalo studentské mládí na 200 seniorů ze všech krajů České republiky (kromě kraje Jihomoravského), Slovenska, Maďarska a Polska. ...

25.07.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Příměstský tábor ve škole ve Velkém Beranově

Druhý týden v červenci naše škola ve Velkém Beranově opět ožila, a to díky čtvrtému ročníku příměstského tábora. Tento rok se ho zúčastnilo 60 dětí od předškoláků až po žáky ...

22.07.2019 Čtenáři píší/Komentáře (2)Absolventi ZŠ Havlíčkova z roku 1992

ZŠ HAVLÍČKOVA V JIHLAVĚ. Jan Krátký z Jihlavy nám zaslal snímky z výročního třídního srazu po 20 letech, který proběhl v červnu roku 2012 přímo ve škole a s učiteli. Absolventi 8. ...

17.07.2019 Čtenáři píší/Komentáře (1)Červencová pouť Sv. Máří Magdalény v Růžené

Jméno obce Růžená, jejíž název a snad i vznik svoji polohou od nepaměti souvisí s hradem Roštejn u Telče. Domnívám se, že i pro naši Růženou je památná listina sepsaná v bavorském ...

15.07.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Jihlavští senioři si zastříleli na Staré plovárně

Účastníci červnového branného závodu jihlavských seniorů si mohli připadat jako na vojenském cvičení. Během závodu totiž museli mimo ...


Reklama
© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I
S-Rank (www.seznam.cz) www.i-asap.net