Reklama
Dnes je pátek 24.01.2020     svátek má Milena

Nač nesmíme opravdu nikdy zapomenout

Ilustrační foto: Pixabay
Ilustrační foto: Pixabay

29.7.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0), autor:
 Marie Hotařová

Je sobotní říjnové odpoledne. Skončilo vyučování. Děti odešly ze školy.
Chystám se také domů, ale je mi k smrti smutno. Celá naše vlast prožívá hrozné ponížení. Z mapy naší republiky odstříhávají nepřátelé její historická pohraniční území.
Po silnici kolem staré školy, do které chodila moje babička, je hlučno. Naše československé vojsko táhne silnicí k nedalekému městu. Opouští jižní hranici a za ním rachotí německá armáda, aby z Rakouska vstoupila na jižní území republiky. Důstojníci i vojáci smutně věsí hlavy. Vědí, že bez boje prohráli vše.
„Paní učitelko, nechoďte domů,“ říkají mi známí vojáci. „Dnes bude u vás v obci X. Hitler.“
Nevěřím. Přelétnu letmo celou rodnou vesnici od čísla k číslu. V X. není ani jeden Němec. Ne, Hitler k nám nepřijde.
Odcházím polní cestou pěšky do X. Za hodinku budu doma. Babička
bude na mne čekat za vsí s mou roční dceruškou. Z dálky již uvidím její červenou čepičku. Je to má jediná radost v této smutné době.
Manžel uposlechl mobilizačního rozkazu a je kdesi na Slovensku. Ještě nepsal. A lidé kolem mne si šeptají, že tam jsou boje a kdoví, zda žije. 
První smutná neděle v Reichu. Jak bude v pondělí? Dostanu se do města Z. do školy? Za vsí mne zadrželi Němci. Vedou mne přes ves do opuštěné školy na velitelství. Vyslýchají mne. Tlumočníkem je můj otec.
Do školy mne nepustí. Přes hranice musím mít propustku z Waidhofenu v Rakousku. Ta škola, do které mne kdysi poprvé přivedla maminka ke starému, celou vesnicí milovanému učiteli, je plna německých vojáků, kteří ji svými tvrdými, hrubými výrazy znesvěcují a připomínají: Ztratili jsme státní svobodu, ztratili jsme vše. Co bude dál?
Za německou armádou přichází vojsko SS. Vztyčují k naší bolesti a potupě na návsi černý prapor s umrlčí lebkou. Hledají ubytování.
I u nás jsou tři důstojníci SS. Poněvadž obývám s dcerkou pokoj vedle kuchyně, lezou do zadního pokoje bez zvláštního vchodu po žebříku oknem.
Vojska vystřídá pohraniční stráž s vysokými zelenými čepicemi. To už mám Passierschein a mohu přes hranice do školy. 
První den mne vítá pan řídící: „Musíte na okresní úřad odůvodnit, proč jste nebyla týden ve škole.“ 
Od pana inspektora dostávám pořádnou sprchu, že se rozpláči. Konečně podpisuji protokol, že jsem nevěřila v obsazení obce svého bydliště. Kam jsem se také měla vydat sama ve vysokém stupni těhotenství s dcerkou bez manžela? Co byly moje nezaviněně zameškané dny, kdy existence státu i národů byla ohrožena? 
Pravidelně již docházím z „Reichu“ přes hranice učit do okrájené republiky. Dvakrát denně musím na „Zollamt“ dávat orazítkovat propustku, na které přibývá razítek se znakem „Reichu“.
Hrůzu prožíváme, když Němci ze sousedství odebírají našemu starostovi „obecní úřad“ a střílejí na zastrašení do vzduchu. Máme zákaz vycházet večer a pět mužů je odvezeno do vězení do města S. Naštěstí ne nadlouho. Jsme obsazeni, ale věříme, že to není na „Ewigkeit“, jak nám říkají Němci. Převážíme v botě přes hranice žádost o propuštění ze zabraného území, kam jsme se jistě dostali omylem, a dobrá věc se podařila.
Nevím, pomohla-li žádost, ale 25. listopadu opouštějí Němci naši obec a „emigranti“ - vojáci se vracejí s velkou slávou, s hudbou, s velkým zástupem lidí z okolních obcí do svobodné vsi - domů. Následují proslovy, tanec, veselí, hodování. 
To jsme nevěděli, že naše veliká radost z osvobození je dočasná, že přijde záhy 15. březen 1939, druhá světová válka, šestiletá okupace našeho státu, že nejlepší lidé našich národů budou vězněni a mučeni v koncentračních táborech (nejen muži, ale i ženy a nevinné děti), že fašisté se budou brodit krví milionů, aby konečně byli poraženi ponejvíce zásluhou Sovětské armády.
Co jsem zaznamenala o naší vesnici, není nic proti utrpení lidí ve fašistických táborech smrti, proti hrůzám prožitých ve druhé světové válce, ale přece tím, že naše armáda musela pod diktátem v Mnichově opustit státní hranice, začíná „Křížová cesta“ našich národů, naše státní „Golgota“. 
Vždyť i dnes platí Fučíkova slova: „Lidé, bděte!“ Mír není stále ještě vybojován, mírové smlouvy nejsou ratifikovány. 

(Vzpomínka Marie Hotařové, autorky z Menhartic na Třebíčsku, byla v roce 1972 zaslána do Učitelských novin. Jihlavským listům ji nyní poskytla paní Marie Zajícová z Jihlavy) 

Napište i vy, svůj vlastní článek - formulář ZDE
Reklama
18.12.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Přání

Tak nám ten rok uběhl zas, z dáli na nás dýchá vánoční čas. Čas adventu a plápolajících svíček, spoustu rozzářených dětských očiček, čas radosti a dobrého v nás, tímto obdobím ...

16.12.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Na naší škole vládne živý čas adventní

Jak se letos připravujeme na vánoční oslavy? Chtěli jsme mít „živý advent“. Abychom se dohromady aktivně podíleli na přípravě i průběhu oslav vánočních svátků a vychutnali si tu ...

11.12.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Vyjádření k veřejnému jednání o jaderném úložišti na vrchu Čeřínku

Jako starostka naší obce jsem se ve středu 13. 11. 2019 zúčastnila veřejného jednání na jihlavské radnici. Tématem bylo vybudování jaderného úložiště. Jednou z vytipovaných lokalit pro ...

10.12.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0) Vlastníte vůz Škoda?

Tak toto je článek pro vás, ale i pro ostatní občany. Pokud bydlíte například na Březinkách, nastoupíte do vašeho vozu, nastartujete a ozve se zvuk, jako by vám upadl výfuk, tak vězte, že ...

05.12.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Vánoční svátky budou letos rustikální

Vánoce v naší škole mají velikou tradici a všichni se na ně těšíme. Letos jsme s přípravami započali již na konci října. V té době jsme v rámci dílen s panem učitelem vyráběli dárky ...

04.12.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Vánoční projektový den aneb mít blízké kolem sebe je nejvíc

Advent se nezadržitelně přiblížil a naše škola se také připravuje na příchod nejkrásnějších svátků v roce. Poslední listopadovou středu mohli žáci strávit dopoledne v tradičních ...

04.12.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Pojďte s námi pomáhat pejskům

Jsme dívky z výchovného ústavu v Janštejně. Chtěly jsme nějak smysluplně využít čas tady, a tak ve volném čase jezdíme do rodinného azylu Dej pac! v Častoníně venčit psy. Nečekaly ...

28.11.2019 Čtenáři píší/Komentáře (15)Herci, ti hrdinové okamžiku, jako první nesli v Jihlavě svou kůži na trh

Být poslední nemusí být vždycky ostuda. Protože i ten poslední článek pomáhá držet pevně celý řetěz. Horácké divadlo v Jihlavě se před třiceti lety připojilo ke stávce studentů ...

28.11.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Připomínka 17. listopadu 1989

Hodiny dějepisu netráví naši žáci jen ve třídě nad učebnicemi a sešity. Jsou doplněny a obohaceny také o exkurze, besedy, výstavky či kulturní programy. Ve čtvrtek 24. 10. navštívili ...

28.11.2019 Čtenáři píší/Komentáře (2)Projektové dny k 30. výročí demokracie v naší zemi

Tradiční projektové dny jsme naší škole tentokrát věnovali 30. výročí vítězství demokracie v naší vlasti. Žáci a žákyně naší školy si pod vedením vyučujících připomněli ...

27.11.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Stát se vojákem je náročné

Zvládneme to! není jen heslo dětí z Dětského domova se školou v Jihlavě, ale i projekt EU, který využívá Armáda České republiky pro seznámení žáků s tím, co armáda vlastně je, kdo ...

21.11.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0)Den válečných veteránů

Mezinárodní den válečných veteránů patří, komu jinému než válečným veteránům. Tento den se slavil již dříve po celém světě, ale v ČR byl uznán až roku 2001. Jedenáctý listopad ...


Reklama
© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I
S-Rank (www.seznam.cz) www.i-asap.net