Jméno obce Růžená, jejíž název a snad i vznik svoji polohou od nepaměti souvisí s hradem Roštejn u Telče.

Domnívám se, že i pro naši Růženou je památná listina sepsaná v bavorském Landshutu 7. května 1339 českým králem Janem Lucemburským a jeho synem, moravským markrabětem Karlem, s jihočeským rodem Pánů z Hradce, jejichž počátek spadá do 13. století a tvořil jednu z rodových linií jihočeských Vítkovců.

Zde směňují s Oldřichem III. z Hradce jeho statek a hrad Bánov na uherských hranicích za Telč.

V letošním květnu od této chvíle uplynulo 680 roků, kdy do naší Telče přišli Páni z Hradce, jejichž rodovou doménou byl Jindřichův Hradec se zlatou pětilistou růží v modrém poli.

I když letos připadá svátek Sv. Máří Magdalény na pondělí, zaskví se v plné kráse a čistotě růženský kostel již v neděli 21. července.

Z věže kostelíku pod šindelovou střechou se rozezní zvony k Roštejnu a budou znovu vyprávět dávná již slova o Svaté Máří Magdaléně i chudém našem věně.

Jako z pramene vytryskne síla tónu a melodie varhan a do kraje se rozletí zpěv poutníků: „K nebesům dnes zaleť písní, tam, kde sídlí matka tvá… Maria, ó Matičko, Krista Pána rodičko.“

Červencová růženská pouť a žňový prázdninový čas dovolených se stal odjakživa místem setkávání rodin, přátel a kamarádů. Ani letos tomu nebude jinak.

Loni, v památném jubilejním roce 100 let republiky 1918 – 2018 se přátelé sešli na nádvoří Roštejna, aby uctili památku čenkovského  rodáka plukovníka Josefa J. Švece. Stejně tak letos se přátelé a rodáci roštejnského kamene sejdou v pátek 19. 7. 2019 odpoledne na nádvoří hradu. Vzpomenou 170 let (1849 – 2019) od rozehnání kroměřížského robotního sněmu 7. 3. 1849 i prvního vyslance robotníků pod Roštejnem sedláka Jakuba Freye z Nové Vsi pod Javořicí na Moravském – selském sněmu v Brně v květnu 1848.

Vzpomeneme i batelovského Karla Havlíčka Borovského, který na říšském kroměřížském sněmu zastupoval okres Humpolec i jeho cestu naším krajem z Havlíčkova Brodu přes Jihlavu, Batelov, Počátky, Žirovnici do vězení v tyrolském Brixenu 16. prosince 1851.

Vzpomeneme trnitou cestu našich předků – roštejnských robotníků od zrušení roboty 1848 k samostatné Československé republice 1918. S úctou vzpomeneme cestu našich vesnic a vesniček, našeho domova pod Javořicí, které jsou jak nejvzácnější perly, korálky navlečené na přenádherném náhrdelníku naší matky Javořice.

Od Roštejna, Třeštice, Doupí, Vanůvku, Řídelova k Řásné, Lhotce, Štamberku, Mrákotínu a přes Bolíkov, Horní Pole do Světlé, která je nejblíž k Javořici (837 m.n.m.) i nejvýše položenou vesnicí naší Vysočiny.

Když budeme po poutní mši vycházet z růženského kostela, ještě nás budou doprovázet varhany i poslední slova mariánské písně: „Proto v každém utrpení, k tobě Matko chvátáme, ve své nouzi každodenní za ochranu žádáme… Jsi-li s námi, zvítězíme nad nepřátel přemoci, když Tě Matkou zváti smíme…“ a stojíme již před kostelem na cestě od Čenkova u růženské fary, před ukazatelem cesty Lovětín, Rácov, Nová Ves se zříceninou hradu Janštejna, který stejně jako Roštejn roku 1350, Páni z Hradce koupili roku 1385 jako poplužní dvůr s Dubenkami a Jihlávkou.

Cesta stoupá do kopců. Z dálky nás vítají Janštejnské sklárny a nad nimi až do nebes stoupá a nás zdraví červenobílý maják lesů Javořice - televizní věž.

Stojím na Stříbrném vrchu (760 m.n.m.) a zavěšuji na matčin náhrdelník poslední dva korálky z Kaliště a Klátovce. Před dávnými, dávnými časy byly posvěceny u Studánky Páně a mozoly našich předků věnovány naší matce Javořici.

Milí čtenáři, když jsem na Nový rok 2018 za slunečného počasí, bez sněhu, šel přivítat stý, jubilejní rok naší republiky (1918 – 2018) potkal jsem na cestě k Javořici písničkáře Jardu Hájka a hajného pana Kopečného z Kališť, který hledal ztracené psy z předchozího dne – monumentální oslavy Silvestra 2017 na vrcholu Javořice a ptali se mne, kam jdu?

„Pojďte se mnou a u Studánky Páně si zazpíváme ´Kde domov můj´,“ ale z toho sešlo, tak jsem si tu nejkrásnější píseň, kterou jsem se prvně učil v růženské škole, za tichého šumění javořických smrků zazpíval u Studánky Páně sám.

Sám jsem si dal otázku a sám jsem si odpověděl: „…V kraji znáš-li Bohu milém duše útlé v těle čilém, mysl jasnou vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj…!“

Při letošní růženské pouti Sv. Máří Magdalény se ještě zastavíme v růženské dvoutřídní obecné škole před 100 lety, v roce 1918-1919.

Vzorným rukopisem ve školní kronice pan učitel Augustin Hašek, který od 1. 6. 1916 vyučuje obě třídy polodenně sám, píše: „Školní rok 1918 – 1919 započat dne 16. září slavnými službami božími. Do I. třídy zapsáno 20 chlapců a 24 děvčat, do II. třídy 27 chlapců a 31 děvčat. Z nichž navštěvuje školu žáků z Růžené 62 a obce Čenkov 40 žáků, celkem 102 žáků.

Následkem této hrozné světové války, nedostatkem a podvýživy vznikla nová, dosud v kruzích lékařských neznámá nemoc, která dle místa svého původního vzniku připomíná španělskou chřipku…

Také ve zdejší obci téměř všechny občany tato zákeřná nemoc navštívila. Zemřelo zde několik osob – po dobu 14ti dnů bývaly zde denně 2-3 pohřby z přifařených obcí Lovětín a Třeštice. Též zemřel všeobecně oblíbený a vážený občan p. Antonín Kodys, rolník, hostinský a obchodník, ve věku 33 let…

Pro tuto epidemickou nemoc bylo přerušeno vyučování od 21. října 1918 do 18. listopadu 1918… Též jediný učitel zdejší školy pan Augustin Hašek těžce onemocněl… Choroba po 14ti dnech polevila, ale z nařízení obecního lékaře Dr. Richtra z Třeště pro těžký plicní katar nemohl počati dříve vyučovat až od 1. ledna 1919.“

Pan učitel Hašek patrně již nemocný vítá v kronice školy 28. říjen 1918 krásnými českými slovy: „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm, řekl Palacký… Hodina národního osvobození udeřila. Samostatný československý stát je skutkem. Okovy padly. Jsme svoji a v ruce naše odevzdána československá škola.

Šťastní jsme také proto, že účastni jsme byli i my na velikém díle osvobození svou prací, že jsme po desetiletí – starý kantor i nový učitel – zasévali zrnka, z nichž dnes vyrostla sklizeň… i učitelé stavěli se v řady a v čelo čechoslováckých legií, takže se naplnila proroctví Denisova na nás a národu našem: „Žáci Komenského dovedou, bude-li toho potřeba, státi se opět bojovníky Žižkovými…“

Dne 8. listopadu 1918 je vzpomínkový den nešťastné Bílé hory. V tento den bylo dáno školními úřady prázdno. Dítky sešly se ve škole… Žáci přednášeli vlastenecké básně a po zapětí čes. nár. hymny „Kde domov můj“ byla tato významná školní slavnost ukončena.

Nad školou vlaje národní červenobílý prapor od konce října. Po páteční oslavě Bílé Hory přichází růženské posvícení.

Nevím, jak bylo veselé v Kodysově hospodě. Muži se vrací z rakouské fronty. Vrátil se i mladý jednadvacetiletý učitel, růženský rodák Josef Hybášek z italské fronty.

Po čenkovském, martinském posvícení, které trvávalo od neděle do úterý, hned v pondělí 18. listopadu 1918 nastupuje do růženské školy. Začíná polodenní vyučování za nemocného Aug. Haška.

Hned od prvního dne oba naplňují slova: „Starý kantor a mladý učitel začínají zasévat zrnka, z nichž bude vyrůstat náš československý národ. Musím zde doplnit, že můj otec a jeho dvě sestry chodí právě v této době do růženské školy. Začíná nový život české školy v Růžené. Ve dnech 8. – 9. prosince Dětský den, sbírka vynesla 102 K a 70 h.“

Provádí se sbírka knih po domech a zakládá se Lidová knihovna v Růžené, která čítá po dvou měsících 150 svazků.

Buduje se nové jeviště v Kodysově hospodě, dříví daroval roštejnský pan lesní Jelínek, prkna jeviště věnoval třeštický mlynář, plátna dodala družstevní přádelna lnářská v Jindřichově Hradci a malbu obstaral bratr mladého učitele Josefa Jan Hybášek, který studuje lékařství v Brně.

Velikou slavností se stalo sázení Lípy svobody. Pan učitel Hašek píše: „Dne 1. května 1919 uspořádána slavnost sázení Lípy svobody. Vysazeny byly tři pěkné lípy na prostranství před hasičským skladištěm. Význam tohoto aktu osvětil a zdůraznil v pěkné, poutavé a výstižné přednášce Aug. Hašek, správce školy.

Účast byla obrovská, podobné národní slavnosti dosud v Růžené nikdy nebylo. Veškerá školní mládež ozdobena prapory československých barev vítala za vsí přicházející Sokoly z Třeště, jakož i mnohé účastníky z Čenkova, Hodic, Lovětína a z Třeštice. Děvčata byla v národních krojích.  Po přednášce sázeny byly lípy do připravených jam školními dětmi, při tom hrála hudba československou národní hymnu.

Potom přednášeli žáci i dorost případné básně, jakož i zapěny zpěvné sbory. Slavnost měla vznešený průběh. Celá slavnost i průvod byla několikráte fotografována a snímky byly pak rozdány dětem na trvalou vzpomínku!

Při slavnosti rozprodáno bylo 100 kusů brožury Sázejme, pěstujme, chraňme stromy!“

Zemská školní rada moravská oznámila 16. dubna 1919, že podle ministerské rady má býti den 1. květen slaven jako všeobecný svátek národní.

Diskuze k článku