Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

„Já jsem dřevařská inženýrka omylem,“ usmívá se dnes Slávka Dokulilová, rodačka z Krkonoš, nad romantickou představou, se kterou se v druhé polovině osmdesátých let vydala směrem k „lesáckému“ studiu.

„Chtěla jsem jít na ochranu životního prostředí, ale schůdnější bylo lesní inženýrství. Shodou okolností jsem skončila u dřevařů,“ vzpomíná na studia ve slovenském Zvolenu. Po mamince má slovenské kořeny, a tak pro ni Slovensko nebylo cizím prostředím. I když se narodila a žila v Čechách, každé prázdniny trávila právě na Slovensku. 

Toužila stát se ochranářkou přírody, ale život věci zaonačil jinak. „Přišla jsem do školy a našla se tam napsaná do oboru ekonomika a řízení. Na děkanátu mě nechtěli slyšet, že chci přestoupit jinam, řekli, že to je VIP obor a že všichni chtějí jít na ekonomiku,“ popisuje realitu doby.  

Na dřevařské „vejšce“ se potkala s manželem, Jihlavákem. Bydleli v České lípě, tady prožili revoluci a příchod svobody: „A když jsme pak byli svobodní jít kamkoli, zamířili jsme do Jihlavy.“

Pracovala krátce v dřevařských závodech, přišla rodina. Své ekonomické vzdělání uplatnila při práci v bance, učila, nicméně stále inklinovala k sociální práci. A tak se přihodilo, že svůj původní záměr pečovat o přírodu vyměnila za péči o rodiny.

Zlomový moment

Pracovala jako dobrovolnice v organizacích, během mateřské dovolené působila jako skautská vedoucí. Na jedné přednášce České křesťanské akademie, při výkladu psychologa Josefa Zemana, tehdejšího ředitele Národního centra pro rodinu, pak přišel zlomový moment.  

„Mluvil o rodině a zmiňoval i existenci a práci Centra pro rodinu, a to mě zaujalo. Nějakou dobu nato jsem jela na konferenci do zahraničí, která se toho tématu vůbec netýkala. A tam jsem se potkala s čerstvou asistentkou ředitele Centra pro rodinu v Brně. Bydleli jsme spolu, vyprávěla mi, jak centrum funguje,“ vzpomíná paní Slávka.

Hned po návratu se do Brna vypravila a dostala zde tip na mladé manžele z Jihlavy, kteří se o tematiku podpory a vzdělávání rodin také zajímají. Tak vznikl v roce 2006 základ prvotního týmu Centra pro rodinu Vysočina.

Následovala intenzivní práce na budování centra. Zásadním momentem byla vstřícná podpora ze strany husitské fary v Komenského ulici.

„Oni měli úplně jinou představu o pronájmu svých volných prostor, ale když jsme faráři Františku Tichému řekli, co bychom chtěli, tak se jim náš záměr tak líbil, že nám nabídli velmi vstřícnou cenu. A drželi ji po celou dobu pěti let, po kterou jsme tam byli,“ oceňuje Dokulilová.

Na stěně maják, motivy lodiček, cíl stát se místem spočinutí pro rodiny na „rozbouřeném moři“. Tak vypadalo první centrum na husitské faře. Cílem bylo nabídnout rodinám místo k setkávání, klid, povzbuzení a rady. 

„Vytvořili jsme kluby, kde se mohly scházet maminky, učily se pracovat s dětmi a překonávat sociální izolaci, ve které určitě každá maminka na mateřské je,“ popisuje paní Slávka.

Od počátku centrum začalo organizovat kulturní a společenské akce pro rodiny s dětmi, pozitivní odezvu pedagogů přinesla spolupráce se školami. Prvotní záměr více sociálně pracovat také se seniory centrum přenechalo specializovaným organizacím, posléze ale vzniklo dobrovolnické centrum s programem Návštěvy.

Studenti - poklady

Rodiny přinášely témata, nové služby vycházely z poptávky. To vyvolalo potřebu nových prostor. Centrum je našlo v domě v Chlumově ulici, kam se po adaptaci jednoho z pater v roce 2011 přestěhovalo.  

Aktuálně má kolem patnácti zaměstnanců, vedle nich pracuje pro centrum každý rok kolem stovky dobrovolníků, většinou středoškoláků od 15 let věku.

„Snažíme se je motivovat, školy nás pouští do vyučování a děcka se dovídají, co je to dobrovolnictví. Pak s nimi dál pracujeme, mají u nás hodně vzdělávání. Práce s nimi je úžasná, jsou v nich poklady – a leckdy nevypadají. Ale to, co nesou v sobě a co jsou ochotni ze sebe dávat, to je k nezaplacení,“ oceňuje Dokulilová.   

Dobrovolníci fungují jako společníci, s klienty si povídají, čtou jim, chodí s nimi na procházky. Později začal fungovat i program Kamarád, kde dobrovolníci pracují jako vzor pro děti, které např. nemají dobře fungující rodinu.

„Často jsou naši dobrovolníci jediní, kdo se těchto dětí zeptá, jak se jim daří, co bylo ve škole nebo co by si přály,“ zamýšlí se paní Slávka.

Rodinná politika

Základním zdrojem financování jsou pro práci centra dotace, zejména státní, ale i krajské nebo ze strany města. To zároveň přináší svá úskalí v plánování.

„Na rok 2019 např. zatím vůbec nemáme rozhodnutí z města, jestli nám nějaké peníze dá, případně kolik. A přitom v rozpočtu s tím počítáme, protože jsou to dotace, které získáváme opakovaně,“ zamýšlí se Dokulilová z pozice ekonomky.

Sociální služby jsou podle ní oblastí, se kterou se během života potká skoro každý, téměř každá rodina: „O to víc mi zůstává rozum stát nad současnou situací, kdy ve státním rozpočtu začaly chybět miliardy právě na tuto oblast. Vůbec nechápu, jak se něco takového vůbec může přihodit,“ konstatuje.

Na druhé straně stále existují donátoři, kteří práci centra podporují svými dary.

„Tím se snažíme financovat programy, na které není možné dotace získat. A velice mi vadí, když musíme v sociální sféře suplovat stát a dofinancovávat služby, které jsou ze zákona zdarma, soukromými penězi. Ty peníze už jednou někdo zdanil, a ze své peněženky je poskytl nám, abychom s nimi hospodařili a dělali nějaké dobro,“ uvažuje Dokulilová nad dlouhodobou realitou.

Těžiště práce centra nicméně nevidí v sociální sféře, ale v práci s rodinami v rámci primární prevence problémů: „Základem je zásadní podpora a zdůraznění významu rodiny. Chceme směřovat do sféry rodinné politiky a chceme ji i ovlivňovat. A rodinná politika u nás – to snad není ani Popelka. Z politického pohledu je to nešťastnice, nikoho nezajímá, není vidět.“  

V centru v Chlumově ulici vznikají osobní vazby, vzájemná podpora a přátelství. Ve workshopech a vzdělávání tu pracují v průměru se 400 rodinami ročně, v náročných sociálních službách se pracuje ročně se 40 rodinami. Dalším lidem pomáhají dobrovolníci, ve školách se setkají s přibližně třemi tisíci dětí ročně.

Nové výzvy

Jako rodačka z Krkonoš, kde má dodnes vazby, se Slávka Dokulilová cítí dobře na horách. „Asi tam patřím, ale Vysočina je tak nádherná, že mě velmi těší tady bydlet a žít. Jen od loňského roku je mi líto krajiny, vždycky někde projíždím a říkám si – loni jsem tudy jezdila lesem,“ komentuje aktuální kůrovcovou kalamitu.

V profesním životě se věnuje podpoře rodiny v době, kdy její ekonomický význam klesá.

„Lidem už dnes k manželství zůstala jen láska, která je ale hrozně nestabilní, nestálá,“ uvažuje, „nevím, jestli se jedná o krizi rodiny, spíše vnímám, že jde o nějaký společenský posun, směřujeme k nějaké nové formě. Myslím si, že lidská společnost nabrala divné směry. Už před 15 lety jsem studentům říkala, že současná společnost mi strašně připomíná Římskou říši ve finální fázi. Zašla na to, že ztratili morálku a už nevěděli, co by.“  

Nemáme-li vzory v lidech, kteří nás vedou, potřebujeme je podle Slávky Dokulilové v rodině. Jenže současní rodiče nemají příliš kde brát, můžeme hovořit o krizi osobností.

Aktuálně od 9. května opustila paní Slávka post ředitelky Centra pro rodinu Vysočina. Zůstává však předsedkyní spolku, v centru dál vede vzdělávací workshopy a kurzy, rodinnou poradnu. S rodiči hledá cestu ke klidu ve vztazích mezi nimi a dětmi.

Zároveň vyhlíží další výzvy: „Věřím, že teď budu mít mnohem víc času i na další věci. Těším se, co přijde.“

Diskuze k článku