Ladislava Brabencová
editor, šéfredaktor webu
tel.:+420 567 578 038
mobil:+420 737 587 692
brabencova@jihlavske-listy.cz

Když by měl sedmasedmdesátiletý Zdeněk Hübner z Jihlavy ujít pěšky trasu, kterou najezdil, bez nadsázky říká, že je ještě na cestě.

Téměř celý svůj pracovní život strávil jako řidič z povolání. „Najezdil jsem přes dva miliony kilometrů. Mám i diplom za 1,5 milionu kilometrů najetých bez nehody,“ zdůrazňuje sympatický senior, který seděl za volantem nákladních vozů i autobusů.

Řidičský průkaz vlastní od 16. 5. 1960 – začal od motorky… „Chtěl jsem mít splněno vše - od shora až dolů, a tak jsem si   oprávnění postupně přidělával,“ líčí s tím, že život „na silnici“ mu učaroval už coby klukovi.

První velkou cestu zvládl v 10 letech. To, když mu babička na prázdninách ve Znojmě k obědu udělala neoblíbené hruškové knedlíky. On se na ni nazlobil a na kole vyrazil domů, zpět do Jihlavy. Celkem 75 kilometrů dlouho trasu ujel bez újmy za šest hodin.

Tehdejší klukovině se dnes už směje a přibližuje, že od té doby jej z kola nikdo „nesundal“. Začal na něm dokonce závodit. Což mu vydrželo až do doby povinné vojenské služby.

Po ní nastoupil do jedné z jihlavských fabrik jako montér. Toužil ale po kariéře řidiče. Udělal si oprávnění na nákladní vůz a nastoupil do Zemědělského zásobování coby řidič. Vozil všechno možné – obilí z JZD, ze sila krmné směsi...

Jezdil vždy opatrně a na svou „tatrovku“ nedal dopustit. Vzpomíná, že na úzkých silnicích raději zastavoval a pouštěl ostatní, než aby přišel o zrcátko. Neměl rád dálnici – prý kvůli pomalé a jednotvárné jízdě.

„Jednou jsem vezl palety s játrovou paštikou. Naložili mi je doprostřed vleku, ale jak jsem jel, tak se mi pohnuly k jedné straně. Zastavil jsem s tím, že vlek trochu sklopím a s paletou pohneme. Jenže závozník mi ukazoval, že můžu klopit a klopit…, až se paštiky vysypaly na chodník. Bylo to zrovna v jednom městě na náměstí a lidé na nás začali volat: Ale masna je vedle. Mysleli, že tam ty paštiky tak vykládáme,“ líčí jeden ze svých zážitků, kterých na svých cestách zažil nepočítaně.

Z legrace říká, že kdyby je měl všechny sepsat, bylo by to na knihu.

Po čase přestoupil k ČSAD, kde po ježdění s nákladem přešel na autobusy. A to si podle svých slov začal život za volantem teprve užívat. „Mé zaškolení bylo rychlé – tři dny jsem jezdil se zkušenějším kolegou a pak už byl autobus jen můj,“ vzpomíná.

Jezdil linky z Jihlavy do Dobronína, do Polné… Vozil dělníky do skláren, ženy do Pleasu, děti do školy… Oblíbenou trasu měl Jihlava – Luka. „Vyjel jsem na kopec k Velkému Beranovu, pak na Brádlo a tam se krajina tak pěkně rozložila. A u Luk byla nejhezčí. Tam to miluju pořád,“ líčí.

Přiznává, že v autobuse měl své „štamgasty“, se kterými se rád bavil. Vzpomíná na zapomětlivé cestující: „Jééé jen těch deštníků, zvlášť těch skládacích, co jsem našel,“ a přibližuje vynalézavost těch, které vozil.

„Když někdo jel a měl dvě děti, tak za jedno neplatil a za druhé dal polovinu. Ve Vysokých Studnicích přišla paní s dvěma dětmi – kamarádce ale jedno „půjčila“ a tak neplatila žádná. To stejné se psem. Lidé ho raději schovali do tašky, než aby za něj museli zaplatit. To si mysleli, že to nevidím?,“ referuje.

Z ČSAD zamířil do Horáckého divadla dělat garážmistra. Svážel diváky na představení z celého regionu. I s nimi toho zažil hodně.

„Dopoledne jsem vezl děti do divadla. Babička jim dala limonádu na cestu. Já říkám: Nedávejte jim to a ona mi říká: Vy byste jim nic nedopřál. A taky že ano, kluk se mi z toho pití pozvracel. No jo, jenže já večer jel pro další diváky a kam si sednou? Tak jsem musel do garáží, sedačku namočit, vyčistit a běžel jsem domů pro fén, abych sedačku vysušil a mohl jet. Pak jsem si vyžádal, aby mi do garáží fén koupili,“ popisuje jednu z divadelních příhod.

Děti jako pasažéři v autobuse byly podle něj vždy to nejhorší co mohl „vyfasovat“. V paměti mu zůstali dvanáctiletí fotbalisté, kteří v zadní části autobusu ukopli pojistku práškovému minimaxu. „To bylo hádek, než jsem je donutil to uklidit,“ kroutí hlavou při vzpomínce na zážitek s malými sportovci.

Kariéru profiřidiče zakončil jako šofér autobusu u armády. Jako občanský zaměstnanec vozil vojáky – profesionály i ty z povinné vojenské služby, tam kam bylo třeba. Na střelnici, na jednání, na zájezdy…

To byly podle něj ty nejlepší léta šoférského života. „Vojáci byli bezvadní – záklaďáci i oficíři. Bylo to s nimi perfektní – neměl jsem s nikým nikdy žádný problém. Byli přesní na čas, vše bylo dopředu dané,“ pochvaluje si.

Od nástupu do důchodu si nechává obnovovat pouze řidičské oprávnění na motocykl, automobil a nákladní C. „To kdybych potřeboval něco nikam ještě převést…,“ naznačuje.

Za profesionální volant by se už podle svých slov nevrátil. Provoz nejen že zhoustnul, ale i zhrubnul.

„Lidé jezdí doslova jako „prasata“ – čím je řidič mladší a má silnější auto, tak jede jako dobytek. A to mě nebaví,“ zdůrazňuje závěrem.

Diskuze k článku