Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Od spolužáků z málotřídky ve Vyskytné nad Jihlavou se blonďatá Baru na první pohled neliší. Některé předměty ji baví víc, jiné méně. Trochu se pere s matematikou a k řediteli školy Petru Baueršímovi chodí cvičit na kytaru.

Silný vztah ke koním převzala od své maminky, spoluzakladatelky Zámecké stáje Plandry Veroniky Krejčířové Vackové. Ta už jako náctiletá chodila do jezdeckého oddílu.

„Když jsem potom na střední škole pořád ,murovala´ a žadonila, rodiče mi koupili vlastního koně. Podmínka ale byla, že si ho budu sama obstarávat, co se týká krmení i veškeré další péče, že nepůjde do žádné nákladné nájemní stáje. S odstupem času rodiče říkali, že to byl nejlepší lék na moji pubertu,“ usmívá se Baruščina maminka.  

Stáj v areálu někdejšího planderského zámku koupili rodiče Barušky na podzim roku 2015. To už měla Baru za sebou řadu jezdeckých zkušeností. Už když bylo jí i jejímu bratrovi, dvojčeti Bořkovi, rok a půl, dostali vlastní poníky, aby si je mohli opečovávat.

„V té době jsme měli za Jihlavou ustájeného i jednoho velkého koně, ale děti byly na něj ještě prťavé. Vzala jsem tedy dva poníky na provázku, posadila děti na ně a chodila s nimi do lesa na hodinové procházky,“ vzpomíná maminka Veronika.

Cílem bylo, aby děti získaly vztah ke zvířeti a učily se odpovědnosti. Časem ale u Barušky přibyly i soutěžní ambice. „V žádném sportu ale podle mě nefunguje, aby rodiče trénovali svoje vlastní děti, a tak jsem Barušce hledala od jejích pěti let trenéry,“ popisuje maminka.

Vítězka žebříčku

Do oficiální soutěže se může závodník přihlásit od osmi let věku. Baruška začala trénovat na poníkovi jménem Sindy, na kterém se dodnes v Plandrech učí základům jízdy na koni další děti. Výrazným zlomem pak byl v roce 2015 příchod slovenské trenérky Veroniky Kučerové, pro kterou se stal Baruščin trénink prioritou.

Ačkoli původně směřovala spíš k parkurovému skákání, vydala se Baru po setkání s další přední trenérkou Renatou Habáskovou především cestou drezurních soutěží. V nich musí jezdec s koněm zvládnout cviky jako couvání, ustupování na holeň, dovnitř plec, dovnitř záď a mnohé další. V této disciplíně jde o souhru a harmonii jezdce i koně, hodnotí se přesnost, ale i uvolněnost.

Za rok 2018 se pak Baruška dopracovala v drezurní soutěži až k vítězství v tříkolovém Národním poháru ČR, který hodnotí zahraniční rozhodčí. S počtem 1.233 bodů také vyhrála celorepublikový Výkonnostní žebříček České jezdecké federace ve své věkové kategorii 8 – 10 let.

Dojít k takovým úspěchům znamenalo získávat takřka každý víkend body do žebříčku v jednodenních i vícedenních závodech po celé ČR: brzy ráno vstát, naložit většinou dva koně a vyrazit do Zduchovic u Prahy, Kralovic u Slaného, Hradištka u Sadské, Olomouce, Mělníka… Zatímco děti v Baruščině kategorii běžně absolvují kolem třiceti startů ročně, jezdkyně z Plander jich má za loňský rok na kontě stovku.

Baru a Balky

Uspět v konkurenci ale představuje v jezdeckém sportu také sedlat kvalitního koně. A tak rodiče Barušce přivezli asi před půldruhým rokem z Holandska zkušeného, dnes šestnáctiletého parťáka a učitele, koně jménem Balthazar Van Nieuwen klooster, řečeného Balky.

Kůň, který měl dokonale zvládnuté všechny náročné cviky drezury, však brzy odhalil i jednu svoji velkou slabinu: lekal se prakticky všeho kolem sebe. Nenechal se pohladit mezi očima, nesnesl dotek na uších.

„Bál se kytek, praporků a všeho co se jen hnulo. Byl v pohodě, a najednou se vylekal a utekl,“ popisuje Baruška. „Ale zakousla se a drezuru na závodech dokončila. Teprve potom se rozplakala – a lidi kolem se postavili a strašně jí tleskali,“ dodává její maminka. 

Balky připravil mladé jezdkyni i jejím trenérům horké chvilky. „I když mě doma učili, že nic se nesmí vzdát a vše má nějaké řešení a cestu, občas přišly proplakané večery. A když já byla pocitově dole, naše Baru byla nahoře: Maminko, on za to nemůže, to se zlepší. A protože je Baru bojovnice s velkým srdcem a má štěstí na lidi kolem sebe, bojovala a hledala tu správnou cestu,“ popsala s odstupem času tuhle etapu Veronika Krejčířová Vacková.

V polovině sezony přibyli do Plander ze Slovenska dva další koně - šestiletý Maraonkas Marcello s bratrem jménem Maraonkas Milano. Marcello se stal Baruščiným druhým parťákem v drezurních závodech. „Když přijeli, neuměli skoro nic, teď je všechno učíme,“ říká Baruška, která loni s poníky Diablo a Tabu úspěšně odzávodila i sezonu v parkuru. Na republikovém šampionátu v ní dosáhla na čtvrtou příčku. 

Dobrý učitel

Také Balky se postupně zklidňuje a závodí dál. V domovské stáji trénuje mezi vlajícími praporky a zvyká si. „Když k němu jdeme do boxu, šustíme třeba igelitovým pytlíkem, aby se nebál,“ popisuje Baruška. Dnes jsou z nich přátelé. Mezi koňmi ve výběhu jí přichází vždy právě on naproti jako první. Jezdí s ní závodit, ze čtyř jízd vždy dvě odjedou spolu.

Rozhodčí si je prý svého času zaškatulkovali „ten zlobivý a lekavý a ta malá s bílou helmou“. „Ale vše špatné je vždy pro něco dobré, a já už vím, že Balky je dobrý učitel, který Baru učí být nejen lepší jezdec, ale především lepší člověk, který nedostává vše na zlatém podnose. Víra, pokora a výdrž jsou totiž k nezaplacení,“ oceňuje maminka Veronika.

Jako bonus odhalil zkušený Balky Baruščin problém s páteří, když na levou stranu reagoval na pokyny odlišně. Fyzioterapeut teď vrací mladé jezdkyni tělo do správné rovnováhy.   

Vedle koní zůstává pro Barušku hlavním úkolem škola. Vedle toho v sezóně tři, čtyři hodiny denně tráví tréninkem u koní. „Když nejdu do školy, jdu Verče do stáje pomáhat s vyhnojováním,“ popisuje. Sama si ale vždy musí nasedlat, nauzdit, uklidit si po sobě věci. To je zásada, na které její trenérka lpí od začátku.

„V zimě máme zamrzlou jízdárnu, je volno, ale bereme koně třeba do lesa na procházky nebo na pole lonžovat, aby se pomalu vraceli do formy,“ vysvětlovala před Vánocemi desetiletá jezdkyně. Od ledna jí s koňmi zase začíná intenzivní trénink.

Diskuze k článku