Antonín Zvěřina
region
tel.:+420 567 578 034
mobil:+420 736 193 623
zverina@jihlavske-listy.cz

Bez jedné ruky a s druhou mírně postiženou dovede šestatřicetiletý Michal Kalenda z Třebíče krásně kreslit a vyrábět keramické lampičky. Jeho život se zásadně změnil, když mu bylo šest let.

„Pocházím z Hrotovic, a tehdy jsem vylezl na trafostanici s vysokým napětím. Stoupl jsem si a natáhl ruku k nebi a v tu chvíli mnou projel elektrický proud,“ vzpomíná.

Pamatuje si ještě zvuk vrtulníku, a pak následoval týden v kómatu. „Půl roku jsem strávil v nemocnici v Bohnicích v Brně, kde mě dávali dohromady,“ pokračuje ve vyprávění.

Michal absolvoval asi 20 operací, včetně plastických. Lékaři mu také upravovali šlachy, aby mohl na levé ruce hýbat prsty. „Musím přiznat, že jsem dlouho své nerozvážnosti litoval,“ přiznává.

Ptal se sám sebe, proč zrovna on. „Na druhou stranu mě to naučilo vážit si běžných věcí kolem sebe. Kdybych byl zdravý, určitě bych uvažoval zcela jinak,“ přemítá Michal.

Asi to tak mělo být

Dnes si myslí, že úraz mu pomohl najít svoji cestu, kterou by jako zdravý možná marně hledal. „Asi to tak mělo být,“ říká bez stopy hořkosti. 

Před zhruba šesti lety založil s Hanou Nejedlou neziskový spolek Míša a Míša, který sdružuje handicapované lidi s mentálním i tělesným postižením společně se zdravými jedinci. 

„Začínali jsme z ničeho, a nyní už máme svoje zázemí a doufám, že spolek bude dál zdárně pokračovat,“ poznamenává Michal. Vrací se do doby po úrazu, kdy byly k dispozici jednoduché videohry.  

„Pamatuji si na jednu, jak vlk chytá vajíčka. Tu jsem se naučil hrát patami, rukou to nešlo. Bylo to z toho důvodu, že pravou ruku mi amputovali a levou přišili k tělu,“ říká.

Tehdy se naučil vše provádět nohama. Dokonce jimi i maloval. „Až se levá ruka zlepšila, tak jsem od takového způsobu malování upustil,“ naznačuje Michal.

Upozorňuje, že člověk v nouzi se naučí cokoli, život ho k tomu donutí. „Chci doplnit, že i když jsem ty hry hrál nohama, nikdo mě v nemocnici neporazil,“ poukazuje.

Pokračuje, že po založení sdružení se přestěhoval do Třebíče. „Bydlím v nájmu, v garsonce, a dokáži se o sebe postarat. Uvařím si, vyperu si,“ sděluje Michal.

Vyrábí lampičky

Po založení sdružení se dostal k možnosti vyrábět lampičky z hlíny. Dnes to učí i zájemce ze svého okolí. „Ze začátku jsme si říkali, že to nedokáži. Ale já jsem svým způsobem tvrdohlavý a věděl jsem, že to dokáži,“ vysvětluje Michal.

Z výrobků má radost a vidí, že se dají tvořit stále nové a nové věci. „V tvoření keramiky vidím určitý druh závislosti, kdy bez toho nemohu být,“ přiznává Michal.

Pomáhá mu kontakt s hlínou, a pokud netvoří den, dva, tak mu to zásadně chybí. „I kdybychom výrobky jako sdružení nemohli prodávat, musel bych v práci pokračovat, a prodávat jiným způsobem,“ připouští.

V průměru se keramice věnuje denně asi deset hodin. Pracuje v prodejně, kterou sdružení Míša a Míša má k dispozici, a také doma.

Výroba menší lampičky mu zabere asi tři hodiny, větší zhruba sedm hodin, a těch největších až 16 hodin. Každá mu projde rukama pětkrát.

Malování se věnoval i v Hrotovicích, kdy tvořil zejména portréty, ale nebyl o ně v malém městě zájem. „Nyní ten zájem pociťuji, lidé chtějí portréty - zejména jako dárek k narozeninám či k Vánocům,“ nastiňuje Michal.

Výstava v Jihlavě

Ale věnuje se i vlastní tvorbě. V Jihlavě měl výstavu v Galerii Gustava Mahlera. „Měl jsem tam asi 20 olejomaleb plus kresby, takže tam bylo přibližně 45 mých děl,“ vzpomíná Michal.

Měl radost, že se mu podařilo deset děl prodat. „Určitě se tomu budu věnovat i v budoucnu. Asi jsem tu zálibu podědil, protože maloval i můj děda, který maloval spíš krajinky, zátiší, a táta maloval portréty,“ přibližuje Michal.

Upozorňuje, že nikdy tento obor nestudoval, jen ještě na základní škole docházel dva roky na malování do základní umělecké školy.

Hrotovice se mohou pochlubit slavným malířem F. B. Zvěřinou, který tam má i muzeum, ale s ním Michal nemá nic společného. Portréty samozřejmě maluje podle předlohy, fotografie, ale má velice rád květiny, které i pěstuje, a ty jsou mu také častou inspirací.

„Zálibu v pěstování květin jsem zase zdědil po mamince i po babičce,“ říká Michal. Doplňuje, že při malování květin dává do obrazů i kus své fantazie.

V současné době, před Vánocemi, má Michal práce dost a dost. Lidé mají zájem o keramiku, a ještě musí namalovat čtyři portréty jako dárky k Vánocům.

„Musím jen upozornit, že k letošním Vánocům už žádnou další zakázku nestihnu. Chce to oslovit mě s předstihem, ještě tak v listopadu. A ještě lépe během roku, abych měl na malování čas,“ říká.

Upozorňuje, že si s každým portrétem rád vyhraje. „Oni mě často spojují s těmi umělci na Karlově mostě, kteří mají portrét za dvacet minut. Mně to trvá třeba tři dny. Chci, abych odvedl opravdu dobrou práci. Stává se mi i to, že s obrazem nejsem spokojený, a tak ho vyhodím a začnu znova,“ dodává Michal Kalenda.

Diskuze k článku