Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

„Beru to tak trochu jako nekrolog, protože mi v březnu bude pětaosmdesát,“ směje se architekt Baueršíma. Už vážněji dodává, že nominaci na Plečnikovu cenu od lidí z oboru považuje za prestižní věc.

Narodil se v Jihlavě v roce 1934. V té době už ale rodina bydlela v severočeském Oldřichově u Duchcova, kam jeho otec zamířil za prací. Byl tu prokuristou textilního podniku. Pocházel z chudých poměrů z Přibyslavi, ze čtyř dětí, záhy osiřel. Zdeněk Baueršíma ale dodnes oceňuje jeho mimořádné schopnosti a talent.

„Otec ovládal jazyky, naučil se je samostudiem, přečetl obrovské množství knih. Byl vynikající sportovec ve všech sportech kromě hokeje. K tomu výborný matematik - zpaměti násobil trojciferná čísla, a skvěle hrál šachy. A ještě byl odborník přes textil,“ vzpomíná Z. Baueršíma.

Sport se stal pro architekta vedle klasické hudby i jeho hlavním koníčkem. Do šedesáti let se věnoval zejména atletice. „Dělat všechny sporty bylo dřív normální. Chodil jsem do Sokola, plaval, lyžoval, závodil v bězích a házel oštěpem,“ popisuje.

Z místa na místo

Válka a otcovo zaměstnání vedly rodinu na nová místa. Příchod Němců v roce 1939 ji z pohraniční židovské fabriky v Oldřichově vyhnal do Sezemic na Pardubicku. 

Odtud se  stěhovala v roce 1943 na Vysočinu, do Světlé nad Sázavou. Tady zůstala do roku 1949, tady začal Z. Baueršíma, spolu se starším bratrem Ivem - posléze univerzitním profesorem oboru Astronomická geofyzika ve Švýcarsku, chodit do havlíčkobrodského gymnázia. Oba bratři pak maturovali už v Jihlavě, když mezi lety 1950 – 1964 žila rodina v Chlumci. 

Od dětství Z. Baueršíma kreslil, vyhrával výtvarné soutěže. „Celá rodina výborně kreslila, hlavně matka, pocházející z osmi dětí. Až později jsem objevil její krásné školní kresby i akvarely muchovského ladění,“  popisuje. V hudbě a umění vůbec, tedy i v architektuře, lze podle něho objevit mnoho společného - komplexní pohled a vnímání jsou pro činnost architekta důležité.“

Architekturu dostudoval v Praze v politické i kulturní atmosféře konce padesátých let. Na vysoké škole ještě zažil výuku v duchu socialistického realismu, která se změnila až po konci stalinské éry: „Domnívám se, že naši učitelé trpěli. Jejich předchozí činnost byla spjata převážně s funkcionalismem a změnu vítali. Nový proces výuky se ihned promítl do tvorby žáků.“

Stavoprojekt

Po studiích nakrátko nastoupil do projekce jihlavského podniku OSP. Celou další profesní kariéru od poloviny šedesátých let ale spojil se Stavoprojektem. Jak vzpomíná, práci architektů až do roku 1989 limitovala především technologie, kterou diktoval dodavatel.

Stavební materiály byly omezené, v hlavní roli byl panel a skelet MSOB, stavěly se „montovačky“. „My jsme třeba dělali přízemní kotelnu a museli jsme ji montovat z těžkých sloupů, patek, průvlaků a stropních panelů, přestože se to dalo vyzdít. To aby se dodržela a vykázala předepsaná technologie,“ popisuje realitu doby.

Hned v návrhu budovy Finančního úřadu v Humpolci, své první porevoluční stavbě, na niž vyhrál soutěž, už použil tyčový skelet. „Bylo to osvobozující pro vyjádření architekta,“ vzpomíná.

Ve Stavoprojektu dělal pro Blansko, Břeclav, Znojmo a další místa. V gesci měl i rajon severních Čech, Karlovarsko., navrhoval  bytovky na sídlišti v Libochovicích: „To bylo v rámci pomoci severním a západním Čechám – tam se stavěly byty vyššího standardu, aby tam nasáli lidi. Byly  jedenapůlkrát větší a lépe vybavené než tady.“

Většinou zpracovával jak stavební část, tak interiéry staveb. Inklinoval také k rekonstrukcím. V Jihlavě se mj. významně zapojil do rekonstrukcí historického jádra tzv. bloku 10 v dolní části náměstí. Na téma rekonstrukcí památek přednášel jako specialista i na celostátních seminářích.

V jihlavském Stavoprojektu strávil převážnou část profesní kariéry: „Práce v přátelském kolektivu mě bavila. Pracovní klima zde převažovalo nad politickým,“ oceňuje.

A co urbanismus?

Čtrnáctým rokem usedá Z. Baueršíma v porotě soutěže Stavba Vysočiny. Sám oceňuje kvality nových, ale i letitých staveb Jihlavy a okolí – třeba nadčasového kulturního Domu odborů manželů Machoninových. Jenže současný vývoj města už zdaleka tak pozitivně nevidí, a to především v oblasti urbanismu.

„Za komunismu se stavěly škatule. Nadávali jsme na to, dnes na to dáváme omítky. Ale určité linie urbanismu se držely,“ argumentuje. Současná i nedávná výstavba podle něho trpí přehuštěním, nesourodostí, často nerespektuje historické panorama města. Jako odstrašující příklad zmiňuje „modrý Titanic“ - Jihlavan, rušící jedinečný pohled z náměstí do krajiny, anebo  plechovou nástavbu u Stříbrných teras.

„Když jsem připravoval projekt do Humpolce,“ argumentuje, „nejdřív jsem objel celý Humpolec a prošel město. Zde jsem objevil některé specifické rondelové znaky tamní architektury, které jsem alespoň zčásti převtělil do objektu finančního úřadu. Architekturu autor vnímá pouze v kontextu s daným prostorem, na jehož formování a kultivaci se musí navržený objekt aktivně podílet. Tato podmínka nesmí být vnímána jako omezující element, ale naopak jako podnět umocňující a provokující kreativitu architekta.“

Jenže prohřešky současné jihlavské architektury nachází i na řadě dalších příkladů – trápí ho, co se stalo vinou přestaveb s Krystalem nebo s překrásným rondelkubistickým Legiodomem:

„Výsledný paskvil v dispozici po přestavbě objektu na širokoúhlé kino, necitlivé interiéry, nevkusná přístavba evokující verandu či lyžárnu s ocelovými sloupky a háklíkovým zdivem! Degradace kdysi krásného skleněného prstence společenské prostory! Chlouba kdysi kulturně - společenské perly Jihlavy se změnila v prodejnu nábytku,“ komentuje tuto přestavbu.

Zásahy do jihlavské architektury podle něho často nectí autorský zákon. „Ústí nad Labem, Jáchymov, Znojmo považují tuto podmínku za samozřejmost,“ říká. Mrzí ho, že padl Fuchsův nemocniční pavilon. Jeho  cit ruší zoufalá řešení barevnosti fasád či „zubaté“ sídlištní ulice s nesourodými střechami, výškami domů a říms.

Lituje i nedávného zbourání Štefánikových kasáren: „To je úplně špatně. To byla nádherná budova usazená na nádherném nároží – urbanistická lahůdka v sousedství secesního bloku a parku, za kterým jsou téměř architektonicky identická kasárna (dnes Krajský úřad: pozn. red.), která bohudíky nestihl stejný osud a jsou důkazem vhodného využití.“

Atmosféra noblesy

Architekt Baueršíma se netají ani kritickým postojem k umístění obchodního centra City Park v sousedství historického centra. Současné problémy náměstí ale vnímá především jako sociální věc.

„Pamatuji se, že na náměstí byla promenáda, kde se lidé zdravili klobouky. Žila tam taková ta elita Jihlavy, střední vrstvy. Byly tam cukrárny, kamenné obchody, kde se vám obchodníci klaněli, doprovodili vás a otevřeli vám dveře. Dnes ve večerních hodinách prostor náměstí působí vylidněně, vzbuzuje i obavy o bezpečnost. Někdejší atmosféra je zřejmě nenávratně pryč. Soutěž na řešení náměstí se bohužel těmito sociálními aspekty nezabývá a vlastně začíná tak trochu od konce,“ lituje.

Důležité pro rozměrnou plochu náměstí bude podle Baueršímy zachování hmoty někdejšího Kreclu (dnes Prior), ale i důležité kompoziční osy brána – kašna – radnice, kterou by neměla narušit např. navrhovaná alej na náměstí.

A Prior? „Osobně bych objekt odstrojil, nechal jen skelet. A napadá mě, že by tam mohla být unikátní tržnice. Udělal bych kolem loubí, kde by trhovci mohli prodávat i za deště, a vevnitř za prosklenými plochami by byla zimní tržnice jako taková – ryby atd. Nahoře mládežnické atraktivní kluby, kavárna s terasou, koukání na náměstí, třeba knihovna…,“ uvažuje spatra architekt.  

Uvádí také příklady zdařilých jihlavských realizací:  „Je jich řada – cyklostezka podél řeky Jihlavy s navazujícími sportovišti, budova Krajského úřadu, některé bytové domy, zoologická zahrada, rekonstrukce radnice, budova ZUŠ. Skvěle byly provedeny nedávné rekonstrukce secesních objektů v Jiráskově ulici a ulici Jana Masaryka. Dobrým počinem je zbudování parku Gustava Mahlera, kde však vlivem nové sousední zástavby a zrušením cestiček byla umenšena plastika světového skladatele do postavičky na golfovém hřišti.“

I před 85. narozeninami Z. Baueršíma intenzivně pracuje. Navrhuje rodinné domy, chaty, zahradní architekturu, krby, interiéry, ale i sportovní halu. Aktuálně pracuje na návrhu obytné desetipodlažní hotelové věže. V červnu příštího roku má být slavnostně otevřena kaple, postavená podle jeho návrhu v Dobroutově.  

Diskuze k článku