Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Od roku 1991 vychoval Petr Ryška v Jihlavském plaveckém klubu Axis (JPK) a v Bohemians Praha desítky vrcholových závodníků a reprezentantů. Další mu zatím rukama neprojdou. Na sklonku letní sezony zkušený kouč oznámil, že po 28 letech končí. „Kvůli funkci předsedy Českého plaveckého svazu jsem se nemohl závodníkům věnovat na takové úrovni, na jakou jsem byl zvyklý,“ vysvětlil v rozhovoru pro JL.

Takže jste se rozhodl zůstat naplno prvním mužem českého plavání?

Podpora, abych zůstal ve funkci předsedy, byla velice silná. Řekl jsem si, že bych tuto kapitolu ještě neměl uzavírat, aby se zdárně dokončily rozpracované věci a reformní procesy. Minimálně ještě letošní rok je z tohoto pohledu pro české plavání zlomový.

Obě pozice, trenér a předseda, dlouhodobě nešly skloubit?

Když jsem nastupoval do funkce předsedy, domníval jsem se, že to půjde. Nicméně současná doba je taková, že v oblasti sportu probíhají neuvěřitelné finanční a legislativní změny, které zabírají spoustu času. Trenéřinu jsem byl zvyklý dělat na vysoké úrovni, a nedokázal bych se jí věnovat jenom napůl. Dobrý trenér se musí věnovat svěřencům sedm dní v týdnu, a to nebylo možné.

Reakce závodníků, když se dozvěděli, že končíte?

Některým bylo líto, že se rozcházíme, ale na druhou stranu mají dobrý vztah s Markem Polachem, mým nástupcem. Možná tu změnu někteří i přivítali. O klub a závodníky se nebojím. Máme dobré trenéry. Věřím, že udržíme svoji úroveň.

Vy ale v klubu zůstáváte, že?

Ano, úplně jsem neodešel. Na bazénu se pohybuji dvakrát týdně. Jsem takový mentor. Dohlížím na to, aby nedošlo k nějakému problému. A pokračuji jako metodik.

Znamená to, že radíte svým trenérským následovníkům?

Někdy si přijdou pro radu, domlouváme např. skladbu tréninků, nebo řeknu svůj názor na situaci. Ale rozhodovací kompetence nechávám na nich.

A nechají si poradit?

Někdy ano. Například Marek Polach je mladý a nadšený trenér, praktikuje nové metody. Koneckonců dělá videoanalýzu pro českou i rakouskou reprezentaci. Ale zkušeností mám určitě více, takže si občas přijde pro radu (úsměv).

Kdy poprvé vám bleskla hlavou myšlenka, že chcete trénovat?

(úsměv) Tuším, že někdy v sedmé třídě. Můj tehdejší trenér pan Oldřich Háj zapomněl doma oběd, a tak přinesl na bazén rohlík se salámem. My, co jsme plavali, jsme měli strašný hlad. Pan Háj chodil kolem, ukusoval, a vůně salámu se nesla nad vodou. Říkal jsem si: to je báječné povolání (smích). Na trenéřinu jsem se vrhl po dokončení vysokoškolského studia.

Začínal jste v jihlavském tréninkovém středisku mládeže.

Ano. V roce 1993, v době rekonstrukce jihlavského bazénu, jsem odešel do Prahy. Ale dříve, než jsem stačil nastoupit na místo trenéra sportovních tříd, bylo toto místo zrušeno. V devadesátých letech proběhla spousta změn ve financování sportu, rušily se i sportovní třídy. Abych mohl nadále trénovat, rok jsem dělal v Praze kotelníka a topiče. Tehdy se mi kamarádi smáli, že mám dobrý předpoklad dělat v budoucnu ministra (úsměv). Po návratu do Jihlavy jsem na svůj plat sháněl sponzora. Začátky nebyly lehké, ale to jsem měl ještě spoustu nadšení a energie…

A nyní jste uznávaným trenérem, jenž vychoval v juniorské a seniorské kategorii kolem čtyřiceti reprezentantů. Na kterého rád vzpomínáte?

Fantastická spolupráce byla s Tomášem Fučíkem. Naprosto jsme si důvěřovali. Byl cílevědomý a pracovitý závodník, který udělal, co jsem mu řekl. Neoplýval mimořádným talentem, ale o to více dřel, a nakonec dosáhl takové úrovně, že plaval ve finále mistrovství Evropy a startoval na olympijských hrách. Je spousta talentů, kteří ale nikdy ničeho nedosáhnou, protože se nepřenesou přes svoje myšlení. Tomáš byl pravý opak. A dále – pochopitelně – spolupráce s Alenou Nývltovou, juniorskou mistryní Evropy a dvojnásobnou evropskou medailistkou mezi dospělými. Když na mistrovství Evropy hrají hymnu na počest vašeho svěřence, je to skvělý pocit.

Bojoval jste někdy s nějakým plavcem?

Trenér čas od času svádí se závodníkem boj. U sportu je důležité eliminovat chyby, kterým se nikdo nevyhne, a důvěřovat si. Pak je překonáte se závodníkem společně. Pochopitelně záleží na komunikaci trenéra a závodníka. Já nejsem typ trenéra, který by jenom chválil. Říkáte-li často pravdu, a i nepříjemnou pravdu, dostanete se někdy do konfliktu. Když je něco špatně, tak nikdy neřeknu „dobrá práce“. Naštěstí u mě převažovala skupina plavců, se kterými jsem se domluvil. Rádi jsme společně trénovali. Pokaždé je to tak, že trenér více dává než bere. A je příjemné, když to některý závodník s odstupem času uzná.

V současnosti učíte na částečný úvazek na jihlavském gymnáziu. Role kantora a trenéra nejsou tolik odlišné...

Změna je v tom, že jako učitel nejsem tolik závislý na výsledku. I když chcete studentům dát co nejvíce, tak například při tělocviku je prioritou, aby se žáci naučili základy sportů, a pohyb je bavil.  Vychováváte je k lásce ke sportu. Ve vrcholovém sportu někdy ta láska mizí, protože vrcholoví sportovci musí být občas sobci.

Zmínili jsme, že jste předseda Českého svazu plaveckých sportů. Jak jste se do funkce dostal?

Moje funkcionářská kariéra začala v roce 1999, kdy jsme si s Jiřím Kyněrou, tehdejším top trenérem, řekli, že v Českém plaveckém svazu něco změníme. Kandidovali jsme na místopředsedy. On byl zvolený, já ne, ale dostal jsem se jako metodik do sekce plavání. V roce 2011 mě spousta klubů oslovila, jestli bych se nepokusil kandidovat na předsedu sekce bazénového plavání. Byl jsem zvolen, a roku 2015 jsem byl zvolen předsedou celého svazu, to znamená i dalších odvětví plaveckých sportů.

Na jaké úrovni je české plavání v porovnání s mezinárodní scénou?

Nejsme na tom úplně špatně v porovnání s českým sportovním prostředím, ale oproti světu máme co dohánět. Nazval bych to obrazem celého českého sportu, s výjimkou některých menších sportů, které se dokáží prosadit. Obdivuji, co dokázali biatlonisté nebo kanoisté, ale u nich je menší konkurence. Naopak na ústupu jsou především velké kolektivní sporty. Na nich je to nejvíce vidět. Ano, basketbalisté nyní zase postoupili na mistrovství světa, ale vzpomeňte si, na jaké úrovni jsme byli v basketbale či volejbale před lety. Celé to postupně upadalo.

Kde vidíte hlavní příčinu úpadku?

Nedostatek financí a transformace celé společnosti. Chybějí trenéři, hlavně studovaní, kteří by sportu obětovali svůj čas a chtěli se dále vzdělávat. Navíc současná generace závodníků není nakloněna každodenní tvrdé práci. Talentů a dříčů je méně, a spíše se prosadí v individuálních nebo menších sportech. Málokdo si uvědomuje, jaká je v plavání obrovská konkurence. Ale české plavání limituje spousta dalších věcí…

Například?

Bazény. Patří většinou obcím, které často dávají přednost jiným komerčním subjektům a veřejnosti. Kluby pak nemají dostatek prostoru ke kvalitním tréninkům. Proto jsem rád, že v Jihlavě prozatím zásadní problémy nemáme. Domnívám se, že unikátem v Evropě je, že v České republice nemůžeme mít vyblokovaný padesátimetrový bazén pro soustředění reprezentace. Proč? Nikdo nám ho nepronajme. Dostaneme maximálně čtyři dráhy, a na dalších čtyřech plave veřejnost, což je při tréninku rušivý element, a jak jsem řekl: v Evropě unikát. Dráhy bychom si koupili, ale nikdo nám je nedá. A tak musíme na reprezentační soustředění často do zahraničí. Tak to funguje…

Jak to změnit?

Chtěli jsme, aby nám postavili bazén pro reprezentaci ve Sportovním centru Nymburk. Bylo to v plánu, ale po kauzách v českém sportu se všechny investiční akce zarazily. A nyní se to nehýbe.

Kdo by řekl, že v dnešní době je problém mít v České republice padesátimetrový bazén…

Jeden nový se začal stavět před rokem 1989 na Šutce, nyní je konečně dokončený, jeden zavřeli v Chomutově. Za třicet let je počet nových padesátek nula…

Mají politici vůli něco s tím udělat?

V současné době jde do sportu více financí než před deseti lety, kdy bylo všechno výrazně podhodnoceno, a některé věci lze dělat lépe. Ale tím, jak je zastaralá infrastruktura sportovišť a nejsou trenéři, ke změně jen tak rychle nedojde. Jedna věc je, že postavíte bazény, a druhá, že je musíte provozovat, což zase stojí peníze.

A většina sportovišť není výdělečná… 

Ve většině vyspělých zemí, které vzaly sport za svůj, berou města výstavbu sportovišť jako službu občanům. Mají jich dostatek pro sportovce i veřejnost. U nás to funguje tak napůl.

Váš názor na nedávnou dotační kauzu, spojenou s některými sportovními funkcionáři?

Je škoda, že proběhla. Podle mého názoru je to důsledek dřívější situace. Když sportovci něco chtěli, museli škemrat u politiků. Lobbovali za svoje zájmy a zavazovali se jim. Neexistovala žádná pravidla. Řekl bych, že to byla politická garnitura, kdo navezl sport do problémů s dotační kauzou. Ne naopak. Navíc – způsob dotací se neustále mění, a ne pokaždé k lepšímu. Ano, do sportu jde nyní více financí, ale jsou daleko svázanější, a legislativa není jasně daná. A když je člověk chce smysluplně využít, někdy se ocitá na hraně zákona. Málokdo z obviněných chtěl něco vyloženě pro sebe.

Bývalý hokejista Milan Hnilička, národní zmocněnec pro sport, proto navrhuje zřízení Národní sportovní agentury. Byla by to změna k lepšímu?

Doufám, že ano. Jednalo by se o samostatné oddělení, které se nemusí ohlížet na zbytek ministerstva školství. Pokud se ale nenajdou chytří a schopní lidé, kteří sportu rozumí a budou tam chtít pracovat, bude to stejné. Právě nedostatek schopných lidí na odboru sportu je v současné době největším problémem.

Vás by funkce v této agentuře nelákala?

(úsměv) Ne, nelákala. Taková agentura navíc není o politicích, ale o kvalitních úřednících. Nemyslím si, že bych chtěl nyní dělat úředníka v Praze.

Závodníci sbírají medaile a poháry. Jaké ocenění zůstane v šuplíku po skončení kariéry trenérovi?

Kromě sedmi medailí, které jsem vybojoval v extralize jako trenér s družstvy Jihlavy a Bohemians Praha, si vážím i ocenění získaných za moji práci od města Jihlavy, či Kraje Vysočina. Opravdu velice speciální je pro mě ministerské ocenění Za vynikající reprezentaci vlasti. Připomíná mi, jak rychle se všechno může změnit. Na ceremoniál mě pozval ministr školství Jiří Gruša, ale měsíc nato jsem ho převzal již od nového ministra, Jana Sokola. A tak to chodí, v politice i ve sportu…

Diskuze k článku