Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Vestoje se jen před pár dny aplaudovalo po první premiéře nové sezony v hledišti profesionálního Horáckého divadla. To se ve vůbec první činoherní adaptaci Tisícročné včely podívalo na novodobou historii středoevropského regionu prostřednictvím tragických lidských osudů.

O kvalitě i odvaze amatérské scény Jihlavska teď svědčí fakt, že totéž dokázali dobronínští Zmatkaři. Nejenže za účasti autora uvedli světovou premiéru úplně nové hry na téma československých dějin prostřednictvím pohnutého lidského osudu. Navíc i jejich sobotní premiéra zvedla při děkovačce publikum ze židlí.

Především je nutné předznamenat, že Zmatkařům se dostala do ruky skvělá hra. Dramatik František Zborník ji podle svých slov původně poskytl scéně velmi zvučného jména, pražskému Dejvickému divadlu. Posléze ji přenechal dlouholetému příteli dobronínských Zmatkařů, režisérovi Vladimíru Valešovi, další velké osobnosti českého neprofesionálního divadla. Výsledkem je počin, který mohou Dobronínští ve své historiografii klidně zařadit k nejvyšším metám. 

Hra a inscenace Skřivani už jen v Shakespearovi totiž kromě zřejmých kvalit přichází v době, kdy se právě divadlo může a má vyjadřovat k současné politicko-společenské situaci. Má popisovat realitu, hlásat pravdu a budit národ - ať si to zní pateticky, jak chce.

Je to důležité v naší situaci, kdy lidé paměť ztrácejí, společnost hrubne a agresivní jedinci (často zcela neznalí historie vlastní země) se anonymně vyprazdňují ze své špíny na sociálních sítích ve jménu účelově vytvořených pseudopolitických pseudohnutí.

Konkrétně Zborníkova nová hra je doslova „paměťovou terapií“ v momentu, kdy si mnozí začali znovu idealizovat socialistickou etapu našich dějin a pomohli do vedení státu vrátit komunisty. Hra pozvolna, jakoby nečekaně, ale nakonec o to naléhavěji odhaluje pravou tvář a zrůdnost komunistického myšlení, jak ho naše země zažila (nejen) ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století.

Žádná agitka

Ale pozor, žádná prvoplánová protikomunistická agitka! Dokonce si v prvních minutách inscenace tak trochu říkáte - no tak jestli s touhle telefonickou teatronovelou o romantické milostné banalitě chtějí vydržet málem dvě hodiny, tak to tedy potěš pánbu! Jenže právě o tomhle se v nové zmatkařské inscenaci taky hraje – věci prostě někdy nejsou takové, jakými se v první chvíli zdají být.

A to je první z rovin hry. Jistá dáma po návštěvě kina nalezne v kabelce cizí telefon. Kdosi jí ho tam hodil. Jeho majitel, dramatik, na něj zavolá. Možná mu jde skutečně o to, co tvrdí - možná skutečně chce s tou dámou psát společně po telefonu hru. A možná ho ona podezřívá právem, že ji chce vlastně jenom „sbalit“.

Jenže všechno je úplně jinak. Dramatik nemusí být dramatikem, a její vlastní milý dědeček nemusel být ve skutečnosti žádný milý děda, nýbrž nelítostný mstivý estébák.

A americký seržant, který po válce potkal v rakouském lágru v americké zóně její babičku a zamiloval se do ní, nemusel být žádný zrádce, který ji opustil, jak si myslela. Možná ji léta hledal, dokud měl naději. Možná se snažil jí pomoci, když ji komunisté v Československu chytili na „čáře“, odsoudili ji na čtrnáct let do kriminálu a vytloukli z ní jeho dítě.

Herci Mátl s Fialovou zdařile sehrávají etudy z dávného mileneckého příběhu, který skončil tragicky vinou lidské malosti a vinou odpudivosti komunistického režimu. Oba herci, na kterých inscenace stojí, hrají své postavy technicky zdařile, především ale přirozeně a uvěřitelně.

Byla-li v úvodu řeč o divadelnické odvaze, pak nejde jen o samotné těžké téma, ale také o schopnost utáhnout bezmála dvouhodinový kus prakticky ve dvou lidech (Ondřej Novotný v rovněž důležité připsané roli Scénické poznámky promine).

Dnes, jako před lety

Zmatkaři zkrátka vzali publikum na výlet do poválečných časů. Valešova inscenace nabírá témata, dech i sílu pozvolna, neodkope se hned. Stejně tak, jako se nikdy hned neodkopou ti, o kterých se tady hraje.

Milý chlapík z telefonu může být vlastně bulvární novinář, který z vás jen potřebuje vytahat informace, aby je mohl prodat. Muž, kterému jste věřila, vás možná při přechodu hranice prásknul estébákům, kteří vám pak zkrvavili tělo i duši. A vy s ním pak ještě prožijete život, protože se posléze tvářil jako váš zachránce.

A stejně tak usměvavý politik z billboardu, co vám tvrdí, že všechno prostě zařídí, když mu uvěříte, ve vás může vidět jenom kasičku a hlupáka, který si neumí spočítat, co je kdo vlastně zač. A v nové inscenaci se hraje také o tom, jak trváme na „své pravdě“ i v konfrontaci s nepříjemnými důkazy. Jak těžké je prozřít a opravit si názor.

Dramatik Zborník, režisér Valeš a Zmatkaři publiku velmi zřetelně, přehledně i zábavně připomínají, že všechny tyhle principy fungovaly stejně před lety, jako fungují dnes.

Diskuze k článku