Horké léto vyměnil za chlad a hromady sněhu. Milovník horolezectví Tomáš Kučera z Jihlavy byl jedním z devíti členů expedice, která minulý měsíc dobyla vrchol Nanga Parbatu – deváté nejvyšší hory světa (8.126 m) a druhého nejvyššího vrcholu Pákistánu.

  „V září mi bude padesát, a tímto výstupem jsem si nadělil takový malý dárek,“ usmívá se Kučera. „Hory obecně jsou fantastický zážitek, a ve spojení s cestováním je to úžasná dovolená,“ konstatuje.

  Na první pohled byste neřekli, že právě on, hubený a vytáhlý chlapík, zdolává sedmitisícovky a osmitisícovky. Jenomže Tomáš Kučera má pro extrémní výkony ideální předpoklady. Je učitelem tělocviku na střední škole stavební, dlouhé roky se věnoval vytrvalostním sportům (běh na lyžích, cyklistika, triatlon).

  „Na prahu „třicítky“ mě tyto sporty přestaly naplňovat. Hledal jsem nové výzvy, a volba padla na lezení,“ vysvětluje Kučera přerod v horolezce. Začínal na Žďárských vrších, respektive v Českém ráji. Další zkušenosti nasbíral v Tatrách, či Alpách. „Pak už přišly na řadu sedmitisícovky, Západní Pamír, Ťan-Šan, a postupně jsem se propracoval k osmitisícovkám,“ dodává.
První „osmičkovou“ expedici absolvoval Tomáš Kučera v roce 2015, kdy pokořil Manaslu (8.163 m). „Úplně mě to pohltilo,“ přiznává. Minulý rok v prosinci mu volal kamarád, zdali nechce na Nanga Parbat. „Nebylo co řešit. Je to „kopec“, na kterém se odehrály velké příběhy, například ten bratří Messnerů (v roce 1970 mladší ze sourozenců zahynul během sestupu  – pozn. red.). Člověk o tom čte v knihách, a chce nasát tu atmosféru. Pak tam jste, a říkáte si, jak to v té době, s tehdejší výbavou, mohli vylézt,“ nechápe Kučera.

  Expedice Nanga Parbat není nikdy jednoduchá. První zádrhel se vyskytl již na cestě do Pákistánu. „V momentě, kdy autobus vjel do tunelu, vypadl proud. Letadlo jsme, navzdory časové rezervě, nestihli, takže jsme strávili den na londýnském letišti,“ líčí Tomáš Kučera.

  Samotná hora je plná nebezpečných překvapení. Již při aklimatizaci se na českou výpravu vysypaly ze „seraku“ kusy ledu. „Trefily mě do ramen a za krk. Brnělo mě celé tělo, chvíli jsem neovládal ruku. Myslel jsem, že to mám „odpískané“,“ popisuje Kučera nepříjemné chvíle.

  V první moment se dal na ústup. „Pak jsem uviděl kluky, jak lezou nahoru. Nedalo mi to, a vydal jsem se za nimi. Bolesti postupně odezněly. V horském prostředí člověk vydrží daleko více,“ podotýká.

  Vrcholu dosáhl Tomáš Kučera 20. července. Z devítičlenného týmu se to podařilo šesti lidem. „Finálový den je tvrdý. Po lezecké stránce jsme si opravdu mákli. Dohromady jsem tam ztratil sedm kilogramů váhy,“ prozrazuje.

  Náročný byl i sestup. „Cesta částečně vede přes lavinový žlab, který je třeba přetraverzovat, a tam každý schytal sněhovou dávku. Naštěstí to nebyla klasická lavina, spíše jazyky a splazy.“ Za tmy horolezci pozorovali oheň v základním táboře. „Diamírská stěna je výborná v tom, že celou dobu vidíte dolů do údolí,“ při-bližuje Kučera pohled shora.

  Nanga Parbat a Manaslu jsou součástí tzv. „Koruny Himálaje“. Aby ji člověk získal, musí dobýt 14 osmitisícovek. Tomáši Kučerovi jich tedy zbývá ještě 12. „Druhý Radek Jaroš ze mě určitě nebude, ale při výstupech prožíváte tak silné emoce a zážitky, že do třetice ještě něco vymyslím. Uvidíme, jaká se naskytne příležitost,“ uzavírá.

Diskuze k článku