Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Olympijské hry dokáží napsat krásné, a bohužel i velice kruté příběhy. Jeden takový se odehrál roku 1948 v Londýně, kde československé sportovní gymnastky vybojovaly týmové zlato. Nebrečely ale radostí, nýbrž smutkem. Ve stejném okamžiku totiž umírala v nemocnici jejich kolegyně Eliška Misáková. Zemřela 14. srpna, pár hodin po závodě.

„V olympijské historii se tento příběh řadí k nejsilnějším okamžikům. Byl o něm dokonce natočen dokumentární film,“ uvedl pro JL sportovní historik František Kolář.

Eliška Misáková, rodačka z Kojetic na Třebíčsku, patřila k velkým nadějím gymnastiky. Zazářit měla právě na první poválečné olympiádě. Jenomže během letu do Londýna se závodnici udělalo nevolno, a nedlouho po přistání ulehla s horečkou.

Příznaky ukazovaly na chřipku. Jenomže Misákové se brzy, a výrazně, přitížilo. Závěrečná diagnóza lékaře Zdeňka Hornofa a jeho anglického kolegy byla šokující. Jednalo se o dětskou obrnu, v té době neléčitelnou!

„Naděje na uzdravení neexistovala, proto pro nás byla soutěž tak obtížná. Měly jsme strach o Elišku, a také o sebe, jelikož po válce byla dětská obrna velice nebezpečná nemoc,“ vzpomíná v dokumentu Zlato pro Elišku (2012) Věra Růžičková, jedna ze dvou posledních žijících členek zlatého družstva.

„Doktor Hornof, jenž toto onemocnění prodělal, poskytl Elišce svoji krev, protože měl stejnou skupinu, ovšem nepomohlo to,“ doplnil Kolář.

Reprezentantky upadly do těžkého psychického stavu.Vůbec nechtěly závodit. „Pak jsme si řekly, že když vyhrajeme, vyhraje i Eliška,“ dodala Růžičková, která cestovala na olympiádu jako náhradnice. Nakonec právě ona pomohla bezchybným výkonem k celkovému prvenství. „Bohužel jsem nastoupila za tak tragických okolností…,“ litovala. 

Kvůli nepříznivému počasí neprobíhala soutěž na otevřeném stadionu, ale v hale. Pořadatelé upustili od myšlenky, poslat zbytek družstva (z preventivních důvodů) domů. Československé gymnastky se tedy vrhly do boje. I když byly myšlenkami neustále s Eliškou, dokázaly udržet koncentraci a vyhrát. Na stupních vítězů je doprovodily Maďarky s Američankami.

Největšímu tlaku čelila Miloslava Misáková, starší sestra Elišky. „Vůbec si nedovedu představit, jak to pro ,Slávku’ muselo být hrozné…,“ podotkla Růžičková v dokumentu.

Zlatá radost netrvala dlouho. V průběhu závodu dorazila informace, že Eliška umírá. Miloslava Misáková rychle spěchala do uxbridgské nemocnice. Sestře referovala o velkém triumfu, ovšem ta ji už nevnímala. Eliška zemřela druhý den ráno, ve věku 22 let.

Při slavnostním vyhlášení výsledků lemovala československou vlajku černá stuha.

Ani po 70 letech není jasné, jakým způsobem se Eliška Misáková nakazila. Hrám totiž předcházelo měsíc a půl trvající soustředění, kde byly reprezentantky pospolu, a žádná další neonemocněla.

Jisté naopak je, že Mezinárodní olympijský výbor udělil Misákové, jako jedinému sportovci v historii, nejcennější kov in memoriam.

„Ale nějakou dobu to trvalo, protože tehdy neměla na medaili nárok. Rozhodl o tom až Juan Antonio Samaranch, bývalý prezident olympijského výboru,“ upřesnil František Kolář.

V roce 1960 se Československo stalo první zemí, ve které se podařilo dětskou obrnu vymýtit.

Diskuze k článku