Málokdo ví, že dnes 36letý majitel vzácně zabarveného tenoru byl původně zapřísáhlým chemikem. Příznivci pěvce Jakuba Pustiny si vybavují jeho baryton, pořádně sytý a znělý. Ale pěvec je samé překvapení.
Před časem neobvykle zaplul do wagnerovských vod, domény mnohem starších a vyzrálých pěvců. Baryton přetransformoval ve spolupráci s legendární sopranistkou Gabrielou Beňačkovou do tenorových nuancí…
A jak se to stalo? První impuls prý přišel v roce 2013 od ředitelky panamské opery Ireny Sylya, s níž Jakub zpíval v bratislavském  Národním divadle. „Jednou po vystoupení mi říká: ,Podle mě ty nejsi baryton, ale wagnerovský tenor.´ Kroutil jsem hlavou. Měl jsem zafixováno, že provedení Wagnera je něco nepředstavitelně těžkého,“ vzpomíná.

  Když se ale přidali i další kolegové, zpěvák se to jal vyzkoušet, a rovnou svojí osvědčenou drastickou metodou. Spočívá v tom, že neznámý, několikahodinový part, přezpívá naplno se zpěvákem v nahrávce a s notami v ruce. „Ještě nemám v krku nastaveno, co kdy udělat k ulehčení práce. Takže jsou místa, která opravdu musím ,odeřvat´. Když to ale ,přežiji´ do konce, vím, že až se part naučím precizně, bude vše brnkačka,“ zlehčuje zpěvák.

  Kdo Jakuba zná blíž, ví, že tento sympaťák si rád udělá legraci i sám ze sebe.

  „Slavný Placido Domingo tvrdil, že nikdy nezpíval těžší roli, než Lohengrina ve Wagnerově opeře Lohengrin. Takže to byla pro mne jasná volba,“ říká. Po čtyřech hodinách tenorové „zkoušky ohněm“ měl prý Jakub hlas svěžejší jako nikdy předtím. A co víc, Wagnerovy skladby jej přímo okouzlily. To je koneckonců i slyšet... „Jakoby by mi byl Wagner ušitý na míru,“ vyznává se.

  Wagnerova libreta, plná intenzivního příběhu představují pro umělce extrémně náročný oříšek. Pustina wagnerovskou operu přirovnává k olympijskému sportovnímu výkonu. Proslulé touto hudbou je operní divadlo v německém Bayreuthu. „Teprve tam pochopíte, že lidé nechodí jen na krásnou hudbu plnou emocí, ale že chodí právě na ty olympijské výkony,“ říká pěvec z Vysočiny.

  A tak si Pustina v roce 2015 troufl na nejprestižnější soutěž „Wagnerstimmen“ v Karlsruhe. Z mnoha set pěvců postoupil do semifinálové „17“, ve finále skončil sedmý.

  „I když jsem vyhrál v minulosti mnoho soutěží, považuji toto umístění za jeden z mých největších osobních úspěchů,“ říká s pokorou.

  Pár dní nato telefon. Prezidentka mezinárodní Wagnerovské společnosti. „Prý jestli umím Erika z Bludného Holanďana. Drze jsem odpověděl, že ano. Hned chtěla nahrávku - a mě až ,polilo´. V životě jsem tu operu neviděl,“ přiznává Jakub.

  Kontakt přišel ve středu, ve čtvrtek se naučil árii, pátek strávil ve studiu, a ten samý den nahrávku odeslal... Odpověď přišla obratem – s pozvánkou do Berlína…. Tam musel Pustina přezpívat celou operu, ty nejtěžší party znovu a znovu… No, a výsledkem byla hlavní role v Bludném Holanďanovi a zájezd do asijského Singapuru...

  „A tak jsem se stal součástí Wagnerovské společnosti. Brzy jsem ale poznal dosud nepoznané…,“ předesílá.
Wagnerovská opera je totiž postavena na “extremismu“. Slabost, nepřesnost a nevědomost se neodpouští… Ale právě proto má tato opera po světě tolik příznivců.

  Při práci na náročném repertoáru si Jakub často vzpomene na svého prvního učitele zpěvu Václava Zítka. Zdůrazňoval správně používat hlas, hlasivky a srdce... „A to dnes mohu potvrdit. Kdybych se totiž u Wagnera nechal strhnout jen srdcem a chladně nekalkuloval s pěveckou technikou, asi bych do konce vystoupení nevydržel,“ připouští zpěvák.

  Do Singapuru vyjeli na celý měsíc. Zkušební procesy, které Jakub znal do té doby, jsou prý procházkou růžovým sadem…  To samé platí o vlastním představení. Ale právě to je typické pro profesionálně připravenou Wagnerovskou operu. Extrémně náročná hudba v extrémních podmínkách a s extrémními požadavky.

  „V tamním bayreuthském divadle není klimatizace. Při teplotě až 45°C diváci omdlévají, a ze zpěváků jen leje. Opera začíná v 16.30 odpoledne. Na vteřinu přesně. Žádný potlesk, hned se hraje… Když někdo omdlí, vynesou jej, zpět již nesmí…,“ líčí zpěvák.

  A jestli jej takový způsob práce odrovná, toho se Jakub Pustina nebojí. Wagnerovou hudbou je unešen. „Je pro mne výzvou a velkým závazkem, že mám dar patřit do hrstky lidí na světě, co zvládnou zpívat Wagnera,“ říká. 
Wagnerovský tenor musí mít především obrovskou výdrž, sílu hlasu, jisté výšky, ale i sytost barytonu. „Barytonovou barvu mám od přírody a se sílou hlasu, výškami a výdrží jsem nikdy problém neměl,“ vysvětluje. Navíc odborníci jeho hlas pro wagnerovské pojetí oceňují jako absolutně unikátní. „No, a to bych byl blázen, kdybych do toho nešel,“ poukazuje se smíchem.

  Pustina se nejlépe cítí v rolích pořádných padouchů nebo komických postav. Role klasického milovníka s árií pod balkonem, to prý není nic pro něho.

  V rodině prý zpívali všichni, a zvláště babička, která když nemluvila, zpívala. „Vlastně jsem snad nezažil, aby mlčela,“ směje se. Maminka tajně doufala, že z Jakuba bude jednou pěvec. On zatím čaroval se zkumavkami. „Můj pokojíček, to bylo nebezpečné chemické pracoviště,“ říká.

  Až jednou při družbě pardubické chemické průmyslovky, jejímž byl studentem, a tamní konzervatoře neodolal výzvě, kdo z chemiků si to chce zkusit na jevišti. Zazpíval, šokoval a okamžitě měl nabídku k přestupu na konzervatoř. Tehdy zapřisáhlý chemik odmítl. Přitom netušil, že hudba jej právě lapila...

Diskuze k článku